Padající hvězda

    Je vlahá letní noc a já ležím na vonící louce a oddávám se všelijakým myšlenkám. Pozoruji hvězdy, když tu zahlédnu jednu, jak rychle padá. Je to jen kratinký okamžik, ale já mám pocit, že trvá věčnost. Pohlcuje mě, cítím se, jako bych se vznášela... Přibližuji se k těm perličkám na obloze a jsem naplněna štěstím. Přesto mi po tvářích stékají horké slzy. Jsem zmatená...

    Začínám více přemýšlet o vých pocitech a v tu chvíli ztrácím schopnost létat. Zase ležím na louce a vím, že ta padající hvězda byla životem, který vyhasl. Ten člověk pro mě hodně znamenal – proto ty slzy. Ale proč pocit štěstí? Snad je tím, že se již dlouho trápil a věčný spánek byl pro něj vysvobozením. Ta cesta ke hvězdám mi měla ukázat, že je nyní po dlouhé době šťastný i on – je volný! Přestávám plakat a loučím se s hvězdami i s Ním...

Sbohem...