Krvavý Omán aneb...

Část první

V malém podkrovním pokojíku seděl na gauči muž. V tváři byl mladý, ale tělo měl celé otylé a lenivé, jako nažraný křeček. Se zpozorněle přivřenými víčky před sebou sledoval zářící obrazovku a potichu si pro sebe cosi mumlal. Chvílemi se dal i zaslechnout útržek jeho monologu, třeba docela nahlas řekl „No jistě, Wolverine má kostru z adamantia, to dává smysl… ale přeci Iceman…“, načež se znovu zahloubal. Takto seděl, zíral a přemýšlel velmi dlouho, trvalo to několik hodin, snad pět, snad deset? Náhle pocítil nebývalý hlad a vyčerpání. Nazul si boty a vykročil k hospodě, dát si něco k jídlu.

Část druhá

V putyce na kraji města klasický večer uprostřed pracovního týdne. Kouřícímu vrchnímu za výčepem přepadával pupek přes opasek a bylo znát, že taktak na oněch místech dopne knoflík košile. Ubrusy na starých dřevotřískových stolech byly napité vylitým pivem, kořalkou a propálené v mozaiku. Nad nimi se krčili neholení dělníci po práci, jejich ženy, staří opilí dědci; v rohu si dva mladí skejťáci potajmu lili do kofoly rum. Za dřevěnou zástěnou jiní klapali do hracích automatů, nevnímajíc okolí. Vtom se rozevřely skřípající vchodové dveře, a vstoupil mladý, prťavý tlouštík.

„Fuj, ty vole, vzduch. Zavírej, kurva!“ zablekotal jeden z hostů, ležící s hlavou složenou na stole a obklopen prázdnými panáky jako hradbami jeho nedobytné opice, jehož náhlý průvan nepříjemně probudil.

Mladík se mezitím přesunul k baru. Výčepek na něj jen od pípy zahulákal „Co si dáš, mladej?“ přičemž mu pohybem rtů popadal popel cigarety na propocenou číšnickou košili.“

„Kofolu, prosím“ řekl tiše. Chlap za barem se na něj jen zamračeně podíval, načež pravil: „Hovno, vole. Pívo si dáš. Tyhle sladký sračky ti leda rozežerou ledviny.“

„No, já bych radši tu kofolu.“ To už mu ale hospodský podával pivo se slovy: „Ti řikám vole. To ti rozleptá ledviny. Fakt, zeptej se tady Fanouše, mu to kámoš od Vojáčků vyprávěl, jak jeho brácha něco podobnýho zažil. Že jo, Fando?“ rozhlédl se z tou otázkou po hospodě a hledal onoho svědka. Zpod jednoho stolu se po chvilce ozvala ztěžka artikulovaná odpověď, která zněla přibližně: „Týý pííčo, to víš, že jó – he!“

„Nikdy předtím jsem alkohol nepil“ posteskl si zasmušile mladík, zírajíc do plného půllitru. „No, co“ dodal, a lokl si piva. Nikdo by si však netroufl odhadnout, co s ním mohl hlt piva ěudělat. Cítil, jak se mu rozbušilo srdce a rozostřil obzor. Ve svých vnitřnostech, svalech, kostech cítil obrovský tlak, klesl koleny na zem a zařval. Podíval se na své ruce – rukávy se mu trhaly a pod nimi něco bobtnalo jako nalitá houba, brzy z nich vyhřezly obrovské šlachovité pazoury, celé tetované ornamenty lebek kostí, s dlaněmi velkými jako lopaty. Po chvíli z jeho trika zbyly jen cáry, visící  a plandající na jeho obrovských ramenou.V odlesku prosklené barové police zahlédl svou tvář; krhavé oči propichovaly sklo žlutými panenkami, z klenutého týla mu trčely rohovinové ostny a zpod speklých rtů se draly žlutohnědé tesáky. Půllitr v ruce mu praskl, a v ruce mu zůstalo ostře rozlámané dno. Mladý muž zařval jako zvíře.

Náhle pocítit někde v hloubi svého nitra nepoznané běsnící šílenství, volání amoku. Srdce mu tlouklo bubny válečných maršů. Podíval se na poděšeného výčepáka a jen v dáli, jakoby z jiné planety slyšel echo jeho hlasu „Co se kurva děje? Je v pohodě? Ty vole, Ryšane, poď sem, hon–…“ Nedokončil větu, ten odporný lidský zvuk mladík uťal dnem sklenice, kterou držel v ruce. Hlasivky hospodského ztichly. Z ohryzku, do nějž zarazil oharek půllitru, už nadále prýštila jen černá krev, která, zkrápěje jeho nahou kůži, dále rozdrásávala jeho vztek.

Muž se obrátil k hostům. Ti se vyděšeně krčili pod stoly, kryli se židlemi. Zbabělci, pomyslel si a švihl odzátkovanou lahví myslivce po jednom ze štamgastů. Flaška se opilci zarazila hrdlem hluboko do oční bulvy. Chvíli bylo slyšet tlumené kloktání přelévajícího se alkoholu, až začal lihovinu vyplivávat. Zbylá mu vytékala nozdrami a ušima. Nato vzal mladík z úst skomíravě chroptícího barmana nedohaslou cigaretu a jako šipku ji po něm ohromnou silou švihnul. Retka mu propálila a prorazila si cestu druhým okem. Zlomek okamžiku potom opilec vzplanul jako papír na skle lupy, a s křikem začal pobíhat po putyce.

Jeden z nedospělých pijáků rumu se pokusil utéct dveřmi, avšak už byl lapen a svalen na zem. Šílený mladík mu rychlým švihem prokopl seshora žaludek, až se klukovi vyvalily z úst vnitřnosti. Zíral na znetvořené tělo a ten rudý příkrov, který mu vlál pod víčky, se rozpínal a temněl, až zastřel tu odpornou lidskou realitu docela.

…přišel k vědomí. Vlastně ani neměl pocit, že by o něj byl kdy přišel, jen se mu zdálo, že jeho vnímání světa se (a netroufal si odhadnout, na jak dlouho) přesunulo někam jinam, či se docela vytratilo. Cítil po těle bolest a strnulost, nahmatal si měkké břicho, a dlaní cítil něco vlhkého a lepkavého. Ztěžka otevřel oči, měl je něčím zalepené. Přejel si konečky prstů po víčkách a našel krev. Podíval se na paže, rukávy měl potrhané a doruda nasáklé. Vzhlédnul před sebe. „Proboha, co se tady stalo?“ vykřikl vytřeštěně, ale nikdo mu neodpověděl. Celý pajzl byl zmasakrován. Těla opilců v lepším případě ležela zkroucená na zemi nebo na stole, v tom horším byly jejich části rozesety po prostoru. Jen na starém kulečníku leželo několik hlav, všechny v řadě proklaté skrz uši tágem jako špízy na jehlici.

Mladík se začínal matně rozpomínat… barman, sklo… letící láhev… ne, bože… vyhřezlá střeva… ach, ne, ne! Jak se to mohlo stát, přemýšlel v náhlém zoufalství. Bylo to delirium, co to bylo? Co jsem to provedl, jak se to mohlo stát? Najednou se v něm obrátila vlna vzteku a sebepohrdání. S nářkem udeřil bezmocně pěstmi do takřka prázdného barového regálu, na němž už kromě střepů a krvavých stop zůstala jen nedotčená láhev peprmint bourbonu. To byla však pro polici zřejmě definitivní rána, po všem, co ten večer zažila. Skoba se ohnula a vylomila i s kusem omítky, a ze zkosené příčky se flaška začala kutálet dolů, nabíraje rychlost. Zastavila se o bočnici police, přičemž jí ostrá hrana přerazila celé hrdlo. Z nakloněné lahve začala pomalu vytékat brčálová lepkavá tekutina přímo na hlavu mladíka, který úpěl a třásl se pod barem.

Mladík cítil, jak mu vlasy máčí hašlerkami s lihem páchnoucí koňak, ale neměl již sílu, ani chuť se byť jen o centimetr posunout. Co to provedl, co se stalo, stále mu vířilo hlavou. Náhle, jako by pookříval. Cítil, jak se mu do rukou vrací síla, do těla jistota, do mysli utěšení. Co to má znamenat? Podíval se na své ruce, jak mu po nich stékají malé pramínky zelené, a jak se barva pomalu rozpíjí do celé kůže, jako inkoust do kapesníku.

„No jistě!“ zařval a ještě trochu malátně vstal, „jsem přeci… Neuvěřitelný Hulk!“