Vanity *1*

Jmenuju se Vanity. Bylo mi přesně 17 let, když se můj život stal zajímavým. Možná až moc. Vždycky jsem toužila po dobrodružství.

Teď už jsem o trochu starší. Nevím, jestli je dobře, že se do mě zamiloval Drákula. Chci vám vyprávět můj příběh, který mi nadobro změnil život.

Od přírody jsem měla dlouhé a husté havraní vlasy. A také bělostnou pleť a věčně červené rty. Možná byla chyba, že jsem pořád chodila v černém a nehty si lakovala buď na černo nebo na červenou. Milovala jsem gothic, tajemno, fascinoval mě vampýrismus.

Nyní bych řekla, že právě proto jsem byla outsider. Možná právě proto se se mnou nikdo nebavil a možná právě proto si mě Drákula vybral jako svou nevěstu. Nebo nevěstku? Ne, vždycky jsem byla nadřazena jeho nevěstkám. Všechny byly krásné, ale jak Drákula říkával, byla jsem nejkrásnější. Nádherná jako noc, vášnivá jako rozvířená krev.

Kdybych si nelibovala v nočních procházkách po hřbitovech, nejspíš bych se s ním nikdy nepotkala.

Kdybych nebyla tak zoufalá, nejpíš bych jeho kouzlu nikdy nepodlehla...

Bylo 10 hodin v noci, dne 12. 7. 2005, když jsem se rozhodla, že noční vycházku vynechám a raději si došiju další korzet z lesklé kůže, abych si ho mohla vzít další den do školy.

Už odmalička jsem toho moc nikdy nenaspala, takže jsem nyní využívala oné nespavosti, abych se v klidu věnovala svým zájmům.

Uprostřed mého šití tehdy vstoupila do mého pokoje matka. Hrozně jsme se pohádaly. Označila mě za živoucí mrtvolu a chtěla mi zakázat mé "zájmy". Poté za sebou třískla dveřmi.

Rozčileně jsme si oblékla černé gothické šaty, rty nabarvila ještě více na rudo a opravila jsem si tlusté černé oční linky. Nabula černé střevíce a oknem vylezla ven. Postupem času jsem to vymakala až tak, že jsem se dokonce i nezabila, přestože jsme bydleli v prvním patře. A jako obvykle jsem se vydala na svůj oblíbený hřbitůvek.

Ve svém žalu jsem se pomalu loudala ke hřbitovní bráně. Jakmile jsem uvdiěla v tiché noci plápolat svíčky, rozlilo se ve mně příjemné teplo.

Nikdy jsem necítila ani osten strachu, když jsem se tam blížila. Každým krokem se ve mně uvolňoval tolik tížený klid.

Už si moc dobře nevzpomínám, jeslti jsem vůbec chtěla být jako normální holky v mém věku. Jenže jsem prostě nesnášela růžovou, a kdo nenocil růžovou, byl naprosto odepsanej.

Tiše, jak nejvíce to šlo, jsem otevřela bránu a vešla do toho žlutého ráje. Pro mne to tedy ráj byl. Pro většinu lidí vška místo smrti a smutku.

Selda jsem si ke svému oblíbenému náhrobnímu kameni, zavřela oči a oddávala se tichu noci. V mém rozjímání mě však vyrušil zvuk, který sem nepatřil. Otevřela jsem oči, ale nic neviděla, tak jsem se uklidnila tím, že se mi to jenom zdálo, ale když se ten zvuk po pár vteřinách opakoval, znějící jako pleskání křídel, ale obrovských, poprvé jsem se na hřbitově vyděsila, ale ne zase tak moc, protože jsem cítila, že mi TO neublíží. Věděla jsem, že mě někdo pozoruje, ale nikoho jsem nespatřila, i když jsem se usilovně rozhlížela.

Až po pár minutách mi bylo dopřáno, abych zjistila, že se ke mně někdo vznešeným a jakoby lehkým krokem přibližuje.. Něco se mi na něm nezdálo, ale nemohla jsem přijít na to, co. A jak se víc a víc přibližoval, jeho aura byla stále citelnější. Něčím mě ovládal, snad to byla magie, ale nemohla jsem z něj spustit oči. Fascinoval mě tak strašně moc, že jsem chtěla vědět, kdo je ten tajemný muž. Ano, byl to muž!