Vanity *4*

Ta dívka mi bylo sympatická a byla nádherná. Narůžovělá pleť, bujné poprsí, štíhlá jako lunt. Dlouhé, vlnité, blonďaté vlasy. Oříškové oči ve tvaru mandlí. Ústa plná, vybízející k polibku.

Drákula mi nastavil její hrdlo. Přesto se na mě dívala přátelsky.

"Chci si ji nechat. Prosím, nechej mi jí," poprosila jsem ho.

"Jak chceš, drahá. Mezitím ti přinesu další jídlo, anebo budeme jíst všichni společně?"

"Všichni společně," odpovím.

Když odejde, lehce pohladím její bělostné hrdlo.

"Jak ti říkají, krásko?"

"Marína," odpoví pevným hlasem. Nebojí se.

"Chceš být mou družkou, Maríno?"

"Nic jiného si nepřeju, paní," vydechne roztouženě. Lehce ji políbím na rty, sjedu na krk a něžně se zakousnu. Vykřikne. Saju tu posvátnou tekutinu, která mi tolik chutná. V poslední chvíli se zastavím. Drápnu se do prsu a přitisknu její ústa k té raně a ona saje. Saje, saje a já jsem jako v extázi. Odtrhnu jí a podívám se na její nové bělostné zoubky obarvené krví.

"Teď už budeme navždy spolu, lásko," prorokuji, "do čeho tě obléknu, Marínko?... Musím se zeptat Drákuly. Zatím tady počkej."

"Ano, paní."

"Vanity. Jsem Vanity. Jsem tvoje Vanity", opravím ji a vydám se hledat mého Drákulu. Do nového života jsem se zaběhla velice rychle. Cítila jsem se tak strašně šťastná. A už jsem nebyla sama. Měla jsem Drákulu a Marínu.

V těch červených šatech s korzetem jsem se cítila neuvěřitelně přitažlivá.

Po pár krocích jsem potakala Drákulu. Ihned mě políbil. Poté jsme ho poprosila o šaty pro Marínu.