Vanity *5*

Byla jsem na hradě s obrovskou zahradou, altánem a fontánou. V podzemí byly rakve - tam spal Drákula. Jedna z těch rakví byla vystlána černým hedvábím a nad ní visel obrácený kříž.

Chodby byly temné a chladné, obrovská okna přes den zatažena těžkými, černými závěsy.

Nikdy jsem neviděla hrad ve dne. Nikdy. Jen v mihotavém světle svíček.

Milovala jsem Drákulu i Marínu, se kterou jsme se ve volných chvilkách oddávaly něžným sexuálním hrázkám.

Věděla jsem, že na hradě nejsme jediné ženy. Tím však nemyslím kuchařku a služebné, které jsme nikdy neviděla.

Byly tu ještě jeho nevěstky. Nevím přesně jejich počet, ale řekla bych, že byly tři.

Ukázal mi je až po pár letech. Nežárlila jsem na ně. Věděla jsem, že tou hlavní jsem já, a věděly to nony, takže mě musely chtě - nechtě uctívat.

Večeře se konala v obrovské komnatě s perským kobercem, masivním stolem a masivními žídlemi.

Jedli jsme jen my tři. Marína byla oblečena do stejných šatů, ale jen s tím rozdílem, že byly panensky bílé.

Byla nám naservírovaná miska s čerstvou krví a my ji jedli lžícemi.

Nikdy jsme se ještě tak dobře nenajedla.

Poté nám Drákula oznámil, že začíná svítat a že je čas uklidit se ke spánku. Vybojovala jsem si, že Marína bude spát se mnou, a tak to bylo až do jejích posledních dnů.

Tak dny, spíše noci, plynuly. Byla jsem šťastná. Milovala jsem se s Drákulou i s Marínou, ale už jsme nikdy nedali trojku. Vždy to bylo jemné milování, při kterém splynuly naše duše. Ale mají vlastně vampýři duši?

Ve volných chvílích jsem se věnovala četbě, kterou mě Drákula neúnavně zásoboval.

Jen jedna věc mi vadila, že už jsem se od té doby už nikdy nespatřila v zrcadle.

Tisíckrát jsem Drákulu prosila, aby mi ukázal své nevěstky. Svolil až po dlouhé době, a to když zrovna spaly. Byly nevýslovně krásné. Jedna byla brunetka, druhá rusovláska a třetí blondýnka. Nepochybovala jsem, že s nimi také spal.

Nejhorší dne mého života byl, když zemřela Marína. Byla zabita lovcem upírů. Stříbrnou, posvěcenou kulkou se jí strefil přímo do srdce, když se šla jednou v noci projít na vzdálenější hřbitov.

Nejen žal, ale i strach, že by nás mohl vystopovat a zlikvidovat, nás sužoval.

Na hradě jsme byli sice chránění, ale jak dlouho? Od té doby jsem spala sama. Nepovedlo se mi Drákulu přemlouvit, aby se mnou sdílel lože.

Měla jsem zlé sny a žila v děsivé předtuše. Měla jsem o to větší strach, když Drákula podnikal své cesty. Vždy jednou za měsíc a na týden. Nevěděla jsem proč a kam, ale měla jsem dojem, že to má co dělat s penězi a jídlem. Vydával se tam i se svými nevěstkami.

Byla jsem klidná jen při milování s ním.

Z jedné takové cesty se už nevrátil. Uběhl týden, dva, měsíc, rok. Drákula byl mrtev i se svými nevěstkami. Jednak mi to napovídala má intuice, a jednak jsem si to přečela na titulní straně novin. Udělali z toho senzaci.

Tak a teď tu sedím v altánu na zahradě a při svitu svíček jsem vám dovyprávěla svůj příběh.

Jmenuju se Vanity a je mi 250 let.

Po tvářích mi tečou hořké slzy zatuchlé léty. Jsem sama. Úplně sama. Jako tenkrát, než jsem se stala Drákulovou nevěstou.

Sáhnu po dřevěném kolíku, jehož hrot je ostřejší net nůž a nemilosrdně si jím probodnu srdce.

***KONEC***