CHORVATSKO – SLOVINSKO – RAKOUSKO

aneb

Jak se stopuje v cizích zemích

  Naše cesta začala 14. června 2002 v 18 hod na zastávce autobusu v Praze – Florenci. Jelikož jsme byli varováni, že tyto spoje bývají dost narvané, připravili jsme si ostré lokty, mačety, nože a krvelačné výrazy. Když však autobus konečně přijel a my se ujistili, že nápis Praha – Londýn – Varšava skutečně znamená, že tento autobus jede do Chorvatska, napočítali jsme našich spolucestujících přesně osm, z nichž polovina si koupila lístek do Brna. Doufali jsme, že naše příprava přece jen nepřijde nazmar, v Brně bude náš autobus očekávat určitě sto padesát cestujících, kteří se budou snažit k nám vlézt i okénky a zavazadlovým prostorem a pár nejstatečnějších stráví cestu pevným držením na střeše. Už se stmívalo, když autobus dorazil na brněnské nástupiště, nebyla na něm ale ani noha. Dokonce ani žádná jiná část těla. Zklamání jsme tedy zajedli řízkem od babičky.

  Na hranicích si rakouští celníci nejprve s přísným výrazem pořádně prohlédli Michala (na fotce v pasu vypadá totiž jako vrah), ale pak nás přece jen propustili do své země. Asi kolem 24 hodiny jsme se rozhodli, že se uložíme k spánku. Rozhodnutí však nestačilo. Vyzkoušeli jsme asi 357 různých poloh (ke spánku), v té nejlepší jsme dokonce dokázali setrvat až tři minuty, než nás nějaká část těla začala bolet, využili jsme i místa v autobuse a zabrali si pro sebe dalších osm sedadel, nicméně usnout se nám stejně nepodařilo.

  V Zábřehu (už v Chorvatsku) jsem využila krátké zastávky k návštěvě WC. Když jsem odtamtud odcházela, zastavila mě nějaká paní, že chce zaplatit. V hrůze jsem si uvědomila, že jsme si vlastně ještě neměli kde vyměnit naše koruny za chorvatské kuny, ale naštěstí se mi podařilo proklouznout ven. Zbytek zastávky jsem zbaběle strávila schovaná pod sedadlem v autobuse a měla jsem výčitky svědomí a bála se, že mě odvede policie. Ale to už jsme se naštěstí znovu rozjeli.

  V Rijece nás autobus vyplivl do ulic špinavého velkoměsta, v němž jsem se marně snažila rozpoznat onu líbeznou krajinu Chorvatska, kterou jsem si pamatovala z prázdnin s rodiči. (Tehdy mi bylo asi deset let). Bylo půl deváté ráno a slunce už začínalo celkem dost pálit. Rozhodli jsme se proto co nejdříve uniknout z města a pak se někde na pěkném místečku vykoupat. Vyměnili jsme si tedy peníze (navzájem - a něco i ve směnárně) a hurá na konec města. Po několika kilometrech se zdálo, že město zřejmě žádný konec nemá. Ani moře nemělo tu správnou zelenomodrou barvu, jak jsem si pamatovala, ale bylo už takové vedro, že nám to bylo jedno a našli jsme aspoň trochu obstojné místo na koupání. Po vykoupání jsme zkonstatovali, že už nebudeme muset kupovat sůl, protože si jí dostatek můžeme seškrábat z těla, ale moc dlouho nám toto přesvědčení nevydrželo: objevili jsme u jakéhosi motorkářského kempu sprchu se sladkou vodou. Nějak se nám na tom místě nechtělo zůstávat a tak jsme zkoušeli stopovat na druhou stranu poloostrova. Po několika hodinách, kdy nám nezastavilo jediné auto, jsme to vzdali, začalo se totiž stmívat a šli jsme se utábořit do nedalekého pololesíka mezi kameny jako stvořené pro obydlí hadů. Žádný z nich nás naštěstí nepoctil svou návštěvou, ale i tak jsem pro jistotu většinu noci raději držela stráž.

  Ráno nás přivítalo opět horko a když jsme se stopováním neměli štěstí ani odpoledne, přejeli jsme vlakem do Slovinska. Překvapila nás poměrně levná cena jízdenky. Vystoupili jsme ve stanici zvané Pivka a zchladili se v nádražní hale, optimističtější o to, že máme před sebou už jen dva hraniční přechody a případě nouze dojdeme do Čech pěšky nejpozději v září.

  Michal chtěl jít někam vyměnit peníze, ale zanedlouho se vrátil koupající se v potu, že se to prý venku nedá vedrem vydržet. Na mapě jsme objevili, že asi 2 kilometry odtud je nějaká řeka, a tak jsme se tam ihned nadšeně rozběhli, abychom zjistili, že řekou mělo být zřejmě rákosí zastrčené v bahně. Lehli jsme si do stínu do trávy a shodili batohy. Naše černé myšlenky přehlušila ještě černější obloha a my pochopili, že musíme najít místo k přenocování, než začne bouřka. Na jednom příhodném místečku jsme zjistili, že už ho bohužel někdo zabral před námi. Nějaký létající pisklavý hmyz. Za pronikavého výhružného pískání písně Komáři se ženili nás odtamtud vyhnal a my museli hledat dál. Nakonec jsme úspěšně zakotvili na (snad) nepoužívané cestě a bouřka se nám stejně moc nepředvedla v celé své kráse.

  Ráno jsme zjistili, že jsme celí špinaví a slepení potem a tak jsme místo řeky objevili pumpu u nádraží s nádherně studenou vodou. Vytáhli jsme mýdlo, svlékli se do půl těla (já tedy jen dočtvrt), vlezli si pod proud vody a ignorovali nechápavé pohledy kolemjdoucích. Konečně se nám podařilo stopnout auto (zkoušeli jsme v tu dobu mávat už i na cyklisty),  a na druhý zátah jsme se dostali dokonce až do Lublaně. Prohlídku města jsme odložili na později (tak o několik let) a stopovali jsme dál. Vzal nás nějaký příjemný chlápek, bavil se s námi anglicko- slovinsky, koupil nám po cestě i pití a vysadil nás kousek od města Celje u krásného jezera mezi horami. Až do setmění jsme si pak užívali vody a utábořili jsme se na kopci nad jezerem.

 Další den: vracíme se na výpadovku a stopujeme ve stínu náklaďáku. Dostáváme se až do Mariboru, kde žádný náklaďák se stínem nestojí a tak to asi po hodině, jakmile přestáváme rozlišovat barvy aut, vzdáváme a sedíme ve stínu bytovek. Jejich obyvatelům se asi po dvou hodinách už nelíbíme a tak zkoušíme stopovat znovu. Hurá !!! Asi v 19 hodin nám zastavuje nějaký chorvat, který jede až do Vídně. Moc nám ale zřejmě nerozuměl, a místo před Vídní nás vyhazuje až ve Vídni. Je jedenáct hodin v noci a my vůbec nevíme, kde jsme a co teď budeme dělat. Nezbývá nám, než přečkat noc ve vídeňském parku ve společnosti krys, švábů a bezdomovců. Michal si přeje vzbudit, až se bude rozednívat a tak ho v půl čtvrté budím s tím, že už svítá, v naději, že si té tmy kolem nevšimne.

  Snídáme u klouzaček na dětském hřišti. Po celonočním nevyspání odkládáme návštěvu Vídně na později – to už jsem někdy slyšela. Vracíme se asi 18 kilometrů zpět před Vídeň na dálnici, stopujeme na ní a snažíme se ignorovat auta projíždějící kolem nás ve vzdálenosti asi dva centimetry. Zastavuje nám Yousef, kluk íránského původu adoptovaný v Rakousku, stejně starý jako my. Bavíme se anglicky a on nás veze až na rakousko-české hranice do města Gmund. Loučíme se, slibujeme, že k němu někdy přijedeme na návštěvu (což jsme pak doopravdy dodrželi) a vyrážíme pěšky přes hranice na českou stranu a pak už nás vítají České Velenice.