Viky a zvířátka

Každá správná pohádka začíná slovy bylo-nebylo. Tato pohádka je jiná. Začíná bylo.

Bylo léto a Mamince a Tatínkovi se narodila holčička. Pojmenovali ji Viktorie. Mysleli si, že je to královské jméno. Všichni jí ale říkali Viky, což vůbec královské není. Byla to taková úplně obyčejná holčička.
Jediná věc na ní byla zvláštní. Její vlasy.

Viky měla ty nejhustější a nejkudrnatější vlasy na světě. Když jí
maminka jednou zajela rukou do vlasů, musela si vzít dovolenou a jít svou ruku do těch vlasů hledat. Takové vlasy vůbec nemá cenu česat, ledaže byste měli železobetonový hřeben.

Jednou jí do vlasů vletěl ptáček. Zalíbilo se mu tam a už tam zůstal. Viky si jednou za den nasypala do vlasů zrní, aby ptáček neměl hlad.
Když ve škole probírali sýkorky, řekla Viky buďte všichni tiše. Zatřepala hlavou a sýkorka začala zpívat. Od té doby s ní chtěl každý kamarádit protože to byla jediná holčička s vlastní sýkorkou ve vlasech.

Později se jí ve vlasech zabydlela další zvířátka. Měla tam jeleny, myšky, veverky a spoustu dalších.
Holčička si musela sypat do vlasů spoustu jídla. Zrní, žaludy, bukvice, mouchy, bílé myšky a jahodový dort se šlehačkou.

Jednou ráno našla na polštáři lístek, který jí tam nechali obyvatelé jejích vlasů. Bylo na něm: Už nás nemusíš krmit. Viktorie byla ráda, protože ušetřila spoustu času a konečně měla čas i na domácí úkoly. Od té doby se zvířátka krmila sama. Žrala se navzájem. A pak to přišlo.

Byla ošklivá, deštivá, temná, studená noc. Někdo zaklepal na dveře. Buch, buch, buch. Maminka, Tatínek i Viky měli strach, protože takto klepou jedině poslové z Černé Věže. Otevřít ale museli. Posel z Dárk Táuru jim předal obálku, nechal si podepsat převzetí, zasalutoval a zmizel.

Dopis ležel na stole, rodina seděla okolo všichni tušili, co v dopise stojí, ale nikdo neměl odvahu jej otevřít.
Nakonec obálku otevřela Viky. "Vědci z Černé Věže chtějí prozkoumat mé vlasy." Maminka se rozplakala a tatínek rozmáčkl svou sklenici piva.

Vůli vědců se nelze protivit a tak si Viky zabalila nejnutnější věci (zubní kartáček a plyšového nosorožce) a šla.

Lidé měli z vědců strach, protože vědci umí měnit realitu. Kdysi, když ještě vědci neexistovali, bylo všechno jednoduché. Stromy byly ze dřeva a ne z atomů. Svět nebyl kulatý, nýbrž to byla placka plující vesmírem na hřbetech čtyř slonů. Neexistovala zvířátka tak malinkatá, že je není vidět, kvůli kterým si musíte před jídlem mýt ruce. Dříve bylo lidem buď dobře, horko, nebo zima. Vědci přinesli klimatizaci a teď je lidem už jenom horko, nebo zima.

Holčička šla temným lesem k Černé Věži. V lese bylo šero, stromy vrzaly a holčička měla strach. Najednou se před ní zatetelil vzduch, ozvalo se melodické cinnnnnk a před ní stál Dědeček Hříbeček. "Pojď si hrát na honěnou." "Když vyhraješ, splním ti jedno přání, když prohraješ, vezmu si tvé nádherné vlasy." "Dobrá." Viky bylo všechno jedno. "Nejdříve honíš ty mě", řekl Dědeček Hříbeček.
A začala honička.

Dědeček i když měl 314 let byl hodně rychlý. Holčička ho stále nemohla chytit. Honila se za ním celou věčnost. Nakonec se dědeček zastavil. "První kolo jsem vyhrál, teď honím já tebe." A holčička dostala nápad.

Zašeptala do svých vlasů a najednou se dědečkovi začaly plést pod nohy stovky zvířat. Hříbeček nadával, Láteřil, ale Viktorii nedohonil.
Když Viky vyhrála druhé kolo, byla to remíza a dohodli se, že rozhodne třetí kolo. Kdo jej vyhraje vyhrál i celkově.

Holčička už věděla jak na to. Zvířátka jí pomohla a ona Dědečka Hříbečka chytila. Vyhrála. Dědeček se snažil vymluvit, že je nemocný, ale Viky byla neoblomná. Nakonec jí tedy se znechuceným výrazem podal zvláštní hranaté jablko. "Až budeš potřebovat pomoc, tak si kousni." Cinnnnk a zmizel.

A pak byla v Černé Věži. Všichni vědci měli šikmé oči od neustálého dívání do mikroskopů. Měli už připravenou průzkumnou skupinu, která se okamžitě vypravila na výzkumy do Vikiných vlasů. Měli cepín a lana
a dalekohledy a nafukovací člun a atomový absorpční spektrofotometr a spoustu dalších věcí, které takoví vědci v Černých Věžích mívají. Vrátili se za tři měsíce a začali psát výzkumné zprávy. Psali o masožravých velbloudech, evoluci, morfologii. Psali o nových pohádkách, které v jejích vlasech vznikly.

Už to vypadalo, že se Viky vrátí jednoduše domů a všechno bude jako před tím, ale nakonec přišla ta strašlivá otázka: "Vaše vlasy váží třicet sedm tun, jak to, že s tím můžete chodit?"

Bum! Změněná realita začala fungovat. Holčička s 37 tunovými vlasy se probořila všemi patry Černé Věže až na zem. Ležela tam a nemohla pohnout hlavou. Vědci se spokojeně usmáli, škrtli si otazníky a odvezli holčičku speciálním autem domů. Vyložili ji na zahradě a odjeli.

Zpočátku se jí to líbilo. Na zahradě létali motýli, seznámila se s krtkem a taky nemusela do školy. Pak ale napadl sníh a to už tak veselé nebylo.

Nejdříve zkoušeli vlasy ostříhat. Každý holič se v nich ztratil. Zkoušeli je i spálit, ale zabloudil v nich i oheň. Když už měla pátou chřipku, vzpomněla si holčička na jablko od Dědečka Hříbečka. Kousla do něj, ozvalo se cinnnk a byl tam. "Aha, takže ty bys chtěla lehčí vlasy. To je prosté, potop se do moře." Cinnnk a byl pryč.

Tři roky šetřili Maminka s Tatínkem na letadlo, které by holčičku odvezlo k moři. Nakonec odletěli. Naložili holčičku na velikánskou loď, odpluli s ní doprostřed moře a shodili ji tam. Holčička klesala ke dnu.

Když se podívala nahoru ke hladině, viděla jak jí zvířátka vyplouvají z vlasů. Nejdříve vyplavala sýkorka, pak jelen, masožravý velbloud, myši, psi, kočky, vyplaval i ztracený oheň. Oheň neumí plavat, takže jenom zasyčel a na hladinu se nedostal. Poslední vyplavali holiči. Byli moc těžcí, takže museli zahodit nůžky a pak už vyplavali na hladinu.

Viky zatím klesla až na dno. Byla smutná protože nevěděla jak se dostane zpátky domů. Vztekle kopala do škeblí. Vtom uviděla kraba. Byl to divný krab, byl to kulhající krab.

"Copak se ti stalo krabe?"

"Mám zlomenou nohu. Bolí to a nemůžu chodit."

"Ukaž, já ti pomůžu."

Z kousku klacíku vyrobila dlahu a mořskými řasami ji krabovi přivázala k noze.

"Za pár dní budeš jako rybička."

"Já nechci být ryba, já jsem krab."

"Aha, no tak jako krab."

"Děkuji ti, copak tady děláš?"

"Já sem nepatřím, ale neumím plavat, takže se nemůžu dostat zpátky na souš."

"Pomůžu ti."

Krab vytáhl stříbrnou píšťalku a zapískal. Objevili se tři delfíni Krab si nasadil generálskou čepici. Delfíni mu zasalutovali ploutvemi. První četo! Na můj rozkaz! Odvést Viktorii na břeh. Delfíni ji popadli a odvezli na břeh. Tam už na ni čekali Mami a Tati. Nasedli spolu do autíčka s červeným srdíčkem a šťastně odjeli domů.