SMYSL ŽIVOTA

Na zádech na zemi
ve svym pokoji ležim a poslouchám
jak mi čteš verše
bohémských básníků
vidím jen půlku tvého obličeje
jedno oko
jednu nosní dírku
jenom polovinu úsměvu
a co ta druhá?
Mohu se do nekonečna bavit
fantazírováním na téma
ODVRÁCENÁ POLOVINA TVÉHO OBLIČEJE
ale raději toho brzy nechám
na co bych ještě mohl přijít?

Asi propadnu iluzi
že vše je krásné a správné
než abych pořád dokola vedl
tu trapnou polemiku
s mým druhým já
polemiku o tom zda má smysl
něco čekat od života
nebo čekat na smrt.

Obejmu tě políbím tě
a řeknu ti
Drahá, nikdy tě neopustím!
a přes tvoje
strachem se třesoucí rameno
budu koukat do těch modravých dálek
co je nikdy nepoznám.
Bude mi to trochu líto
ale vím že kdybych ušel
tři sta kroků bez tebe
rozpadl bych se v prach
a ty bys jen prázdně zírala do zdi
(řekl mi to jeden moudrý pán
uprostřed šílenství páteční noci).

Jsem příliš mladý na velké kroky
ale cítím jak pomalu
zapouštím kořeny
a srůstám s tebou
a tak
až budu starý
dost na to abych vyrazil
zjistím že mi nohy zarostly do země.

Bude to zvláštní pocit
zemřít ve svém rodném domě
ale hlavně že zemřít.

---