Hlas zvonů

Tichem noci zvony vyzvánějí a já tu píseň tiše poslouchám,
v melodii teskné cosi slýchávám.
Hlas, jímž zvony říkají ať za cílem se snažím jít,
ať překážkami a nezdary se nedám odradit.
Ty zvony mají ale ještě jeden hlas,
ten oproti druhému varuje mě zas.
Prý ať si pozor dávám na závist, když se mi něco povede,
pak prý i přítel blízký kolikrát podvede.
Pak naznačí ten zvonů hlas, že snaha k cíli dojít,
mnohdy rozum a zdraví celé stojí.
Najednou utichne ta píseň líbezná, jakoby prozradila mi toho moc,
a ve mně zůstane jen tichá pochybnost.
Co tedy je správné - za cílem se hnát,
nebo ze strachu se vzdát?
Pak ale usnu a hlavou zní mi znovu,
ta píseň, ten noční hlas těch zvonů...
Uvědomím si, že není to rada, jak správně žít,
ale že za cílem se nehnat, ale s rozmyslem jít...