Paranoia

Sedí naproti mně a snaží se mě uklidnit. Čím to, že všechno přichází jako by zdaleka, jako bychom ušli tisíce mil, každý jiným směrem. Naše cesty se odjakživa vinuly každá zvlášť, jen na okamžik jsme se setkávali v různých etapách našich životů. Jeho kalné očí, připomínající oči štvané zvěře, mě nutí zamýšlet se nad sebou a bloudit v sobě, stále dál a dál, až tam, kde nacházím klid a smíření. Jeho hlas je tichý, jako by ani nedokázal překřičet vítr, který si pohrává s korunami stromů. Je jako vítr, ne, spíš vše ničící vichřice, která se prožene krajinou a zanechá za sebou jen zkázu a bezmoc. Uklidňuje mě stovkami prázdných slov, která pro mě pozbyla smyslu, snad od té doby co ho znám. Znám ho až příliš dobře, než abych necítila ironii v jeho hlase. Jeho hlas se stává klidnějším, jako by sám už zahnal svoje vlastní démony. Cítím lhostejnost v jeho slovech, ale to není to, co mě zraňuje. Každé jeho slovo donekonečna převracím ve svojí mysli, ale smysl mi stále uniká. Teď už nelže jenom mě, i ale ani sám svým slovům nevěří. Všechno to krásný co kdy řekl, byla lež a jsem ráda, že to vím. „Už radši běž,“ nabádám ho k odchodu. Nečekaně se zvedá a odchází, ani mě to moc nepřekvapuje. Bloudím svým nitrem až tam k těm místům, kde nabývám zpátky svou dřívější rozhodnost a sebevědomí. Z mysli mi pomalu mizí všechna jeho slova, která kdy vyslovil, zrádce, jeho tvář v mých vzpomínkách je čistá a pohled přímý. Proč je ale dnes všechno jinak? Zbývá už jen překročit tu pomyslnou řeku a dostat se zpět, odpoutat se od něj a zbavit se jeho sevření. Moje nohy počínají zběsile utíkat, ozvěny mých kroků protínají noční ticho. Cítím, že ještě kousek a budu volná, náhle mě dva jasné kužele bílého světla uhodili do tváře. Nohy už neběží dál a celá obklopená tím bílým světlem jen stojím a zírám před sebe. Dál už jen tupý náraz a krev, která pulzuje ve spáncích. Nestíhám registrovat co se děje, úder hlavy o asfalt a téměř naráz mi celé tělo vypovídá službu. Odkud si zdálky slyším hlas, ale komu jen patří. „Miluju tebe, ne jí...“ Cosi mi stéká v tenkých pramíncích po tvářích, nemohou to být slzy, nechce se mi plakat, asi začíná pršet. Hlas, který mě stále neopouští se mi snaží něco sdělit, ale teď jsem to já, kdo mizí v dáli, unášena větrem. Cítím se příliš slabá na to, abych poslouchala dál. Zavírám oči a zároveň slyším: „..co je s tebou holka?... začínáš bejt pěkně paranoidní.“

---