Půlnoční hvězdy

Půlnoční hvězdy

     Samotného by mě zajímalo proč je noční obloha tolik okouzlující. Stačí se jen na chvíli podívat nahoru a už se ve mně rodí prazvláštní pocity. Jako by se realita kolem vypařila. Alespoň na chvíli tu zůstávám sám se svými myšlenkami a představami.

     Dražší perly, než ty, které si právě společně s černými hedvábnými šaty oblékla matička zem asi neznám. Kdejaká žena jí je může závidět. Žádné jiné, ani ty z nejdražšího zlata, vysázené nejvzácnějšími drahokamy je nenahradí.

     Když pozoruji toto dílo některého z nebeských krejčí, musím se lidským výtvorům téměř smát. Ani jedna z perel není stejná a přesto k sobě přesně ladí. Pochybuji, že by podobnou látku dokázala ušít ruka člověka. Již pravěcí muži koukali do oné složité mozaiky a znali ji nazpaměť tak dobře, že se podle ní dokázali orientovat i tady na zemi. Mnoho mudrců bylo okouzleno natolik, až si byli téměř jisty její promluvou do všedního života. I já jsem se paní Nocí nechal začarovat. Velice mě udivuje jak málo mi stačí. Vždyť ani nevidím její tvář. Jen ty úžasné šaty a přesto jsem se do ní za malinkou chvíli skoro zamiloval.

    Mnohé mě však zamrzí. Je zvláštní jaký je člověk nenasyta. Má asi potřebu všeho se dotknout a předčit to, co nemá být ani zdaleka dostiženo. Po věky stejné nebe se za posledních pár let změnilo. Teď se nekoukám jen na perly. Vidím i stroje, které se prohánějí po obloze, jako by jim patřila a ještě ke všemu si poblikávají. Žádná z žen nemá radost, když se někdo dotýká jejích nejmilejších šatů a snaží se bez otázek vylepšit jejich ozdoby. Nemusím se ani ptát a cítím, že naše matička na to má úplně stejný názor.

    Nádhera pro mé oči, přesto již tolik zkažená. Naštěstí je ale nebe to nejčistší, co tady na světě můžu zhlédnout.