Kolotoče, kam?

„Život je prostě kolotoč, netrap se když jednu jízdu zmeškáš.“   Donovan

 Srpnové slunce, prach, lomoz starých zarezlých železných konstrukcí a omamně nasládlá vůně cukrové vaty. Okresní městečko, jehož jméno již dávno vypadlo z obecného povědomí. Hodinové ručičky na oprýskané kostelní věži  ukazují pět minut před pátou,  nově příchozí by ale snadno mohl propadnout myšlence, že se v této poloze úplně navždy zastavily.

Zažloutlý kalendář, s tehdy snad vnadnými slečnami, visí nad pultíkem střelnice. Letopočet začíná jedničkou a jízda na řetízkový kolotoč se dá pořídit právě za deset korun. Ryk, hluk, vřava a veselí svatoanenské poutě se pomalu vytrácí a odpolední slunce líně klesá kamsi mezi kopce. Ještě poslední lok limonády, poslední pugét kvítků z krepového papíru, poslední prodané okoralé perníkové srdce a pouťové radovánky končí.

Stojím v dychtivě se tlačícím a strkajícím hloučku dětí, v dlani svírám ulepenou desetikorunu a netrpělivě vzhlížím k řetízkovému kolotoči, jehož žlutá barva ostře kontrastuje s zářivě modrou letní oblohou. Zarostlý kolotočář znuděně žvýká a pouští ty nejprůbojnější šťastlivce železnou brankou na schůdky vedoucí na kolotoč. Netrpělivě, snad i s obavami sleduji, jak se odřené sedačky postupně zaplňují.

Konečně stojím u branky, vzrušeně natahuji ruku s mincí. Kolotočář se dobrosrdečně zachechtá, rozpačitě zakroutí hlavou a rázně branku zaklapne. Cinknutí kovu mi nepříjemně zvučí v hlavě, se zesilujícím se hukotem motoru rozjíždějícího se kolotoče mě prostupuje trpký pocit zklamání. V krku mi narůstá ohromný tíživý knedlík, který mě dusí, jen stěží se mohu nadechnout. Ušetřená desetikoruna mě pálí v dlani jako rozžhavené želízko, celá se třesu lítostí a zlobou. Po tvářích spálených prudkým sluncem se mi koulejí vzteklé slzy. Vůně cukrové vaty a pečených klobás ve mně najednou vyvolává pocity na zvracení, krásná papírová růže ze střelnice je jen ošklivým smotkem papíru a kolotoč už není jasně žlutý, nýbrž špinavý a vybledlý. Kolotočář, který byl ještě před okamžikem dobrým stařečkem z pohádky se najednou stává zlým černokněžníkem. S úsměvem se ke mně sklání, říká mi, ať se netrápím pro jednu zmeškanou jízdu.

Zůstala mi jen vzpomínka a černá umaštěná růže ze střelnice se zlámanou špejlí. K tomu jizva na koleni, to jak jsem slepě běžela pryč od svého vysněného řetízkového kolotoče a rozedřela si koleno v hrubém štěrku. Snad také jizva na duši, bolest z toho, že mě každý předběhl, že mě nechali stranou, že jsem nebyla první, že ten krásný žlutý kolotoč odjel neznámo kam, navždy pryč, bez toho, aby mě alespoň jednou svezl. Najednou jsem věděla, že pro příště musím být první, protože jedině to je nejjistější cestou, jak se vyhnout opakování takového ponížení. Promarnění každé šance mě stejnou měrou trápí, jako mě naplňuje vztekem. Vztek však může mít i docela pozitivní vliv, nutí mě více si všech šancí všímat, aktivně je vyhledávat, pracovat na sobě, jednat rychleji a lépe, snad se i snažit vyhnout svým starým chybám. Možná to není ten nejlepší přístup, ale zatím netisknou žádné přesné a bezchybné jízdní řády na život…