Barva

  Málokdy tu bylo tak krásně. Když se pozvolna toho rána rozhlédl, spatřil v dálce ustupující mlhu. Vypadá to, že dnes začali na protějším břehu něco stavět. Docela se na to těšil. Bylo vždy zajímavé sledovat něco v téhle neutěšené krajině. Auta okolo něho projížděla netečně jako každý den. Dálnice se začala pozvolna naplňovat. Věděl, že okolo deváté ráno tu bude nacpáno k prasknutí. Ostatní z toho byli docela mrzutí. Zácpa se na téhle části dálnice stávala pravidlem. Už několik let se každý všední den ráno cpala nejrůznější auta tam. Večer zase zpátky. Některá už dokázal i poznat. Malá zrzka, která snad nedělá nic jiného, než že telefonuje v autě, se pomalu blížila. Za těch několik let, co to tu tak chodí si ji skoro i oblíbil. Když bylo léto a bylo horko, nosila pěkné červené šaty. Alespoň si vždy představoval, že to jsou šaty. Z úhlu, ve kterém se nacházel skoro nikdy neviděl na spodní stranu sedadla. Mohla mít klidně i džíny, ale jemu bůh suď z jakého důvodu vyhovovala představa šatů.

Modrý pickup, který tu také pravidelně jezdí se dnes opozdil. Je téměř půl desáté a ještě ho neviděl. Zatím se zabavil výhledem na dva havrany, kteří se na poli porvali o jakýsi kus potravy. Vyhrál to ten, kterému nefandil, ale to mu den nezkazí. Příště určitě vyhraje ten druhý. Pickup přijel. Slyšel, že se řidič jmenuje Roman, proto si ho zapamatoval. Malý, podsaditý brunet se začínající pleší. Vždy trochu nervózní. Jakoby na něco čekal, někam spěchal, nebo se snad něčeho bál. V té pravidelné zácpě, která tu bývala, stihnul za čtvrt hodiny dvě celé cigarety a  zapaloval si třetí. Víc toho odtud nikdy neviděl. Roman se zpozdil, ale dnes vypadal poměrně spokojeně. Sako, které měl na sobě bylo také docela nezvyklé. Popravdě, ještě nikdy ho na něm neviděl. Když se kolona trochu pohnula, odhodil Roman jeho směrem špačka. Další si nezapálil.

Nikdo další, koho by si pamatoval nepřijel. V dálce už se začaly rýsovat kontury stavby. Tím směrem nekouká tak často, proto si nevšiml, že se nezačalo stavět dnes, ale že jsou základy již vykopané a dnes se staví konstrukce. Zdá se, že zábava začala. Bude mít celý den, aby si prohlédl dělníky, které stavař najal. Nevěděl proč, ale napadlo ho, že ta zrzka a Roman by se k sobě docela hodili. Prostě mu to tak nějak přišlo. Začínající úvahu náhle přerušila vzdálená rána. Když se podíval směrem, odkud přicházela, viděl, jak se na druhé straně, tam co stavěli ti dělníci, něco děje. Panoval tam docela shon, slunce už vystoupalo o notný kus výš, takže bylo docela horko a vše bylo krásně vidět. Dělníci měli, jak se zdá, nějaký problém. Snad se nikomu nic nestalo. Když se někomu něco stalo v tak krásný den, jak vypadal tenhle, tak je to dvojnásobná škoda. Někdo křičel na dělníky. Z téhle vzdálenosti se tomu nedalo rozumět, ale najednou bylo na stavbě velice rušno. Za necelou půlhodinku se shon utišil. Mezitím přijela sanitka a někoho odvezla. Přišlo mu to líto.

Když se zvedl vánek, probralo ho to z jeho trudných úvah. Vánek se docela rychle změnil ve vítr a v dálce viděl, jak se shromažďují mraky do hrozící letní bouřky. Takové bouřky bývají krátké, ale tvrdé. Doba letních přepršek tak, jak je znával dřív už asi pominula. Letní osvěžení, tak o nich kdysi uvažoval. Dnes se těchto mraků začínal bát. Mohou zpřerážet i ty nejsilnější stromy, jakoby to byla párátka. Po nějaké době se mraky přiblížili a začalo pršet. Musel si přiznat, že i teď, když už letní přeháňky nejsou pouhým osvěžením v parnu, mu bylo prvních několik kapek velice příjemných. Déšť, když už nic jiného mu dokázal vyčistit všechny listy od zplodin, které mu jindy nabízela dálnice. Vítr, který ještě neburácel a neničil mu příjemně čechral korunu. Viděl, jak na druhém břehu dělníci usilovně staví, déšť, nedéšť. Viděl tu neuchopitelnou, přesto téměř hmatatelnou sílu života a vůle, která z dělníků vyzařovala. Jeho vůle už dávno nebyla tak silná. Život už spíš jen z dálky obdivoval. Vždyť v jeho koruně si už začali ptáci dělat hnízda. Asi tu byl popravdě nejstarší. Ten mladý topol, co tu vysadili s takovou pompou už není on. Některé větve už necítí a v kmenu si už není také tak jistý. Každá bouře pro něj teď znamenala hrozbu.

Vítr se ne a ne utišit. Trvalo to již pěkných pár hodin a vypadalo to, že spíš zesiluje. Kroupy, které přišli hned, jak dělníci přestali stavět mu zvečera probodávali listy a shazovali větve. Snad se probudí i druhý den. Už dávno přestal počítat zimy, takže to nebude taková škoda, jako když v období bez listů přijde divoká zvěř a ohlodá na mízu mladý stromek. Takhle mu zahynulo několik potomků. Nerad na to vzpomíná, ale co se stalo, se nedá odestát. V dálce zaslechl praštění. Takže ta bouře je opravdu silná. Myslel si, že to byl ten jilm, který byl v plné síle tam, za zatáčkou u břehu. Kroupy nepřestávaly. Když přišla ta ohromující rána, byl zahloubán do vlastní bolesti promísené s úvahami o tom mladém jilmu. Když ucítil bolest a ohlédl se, spatřil, jak jeho soused, velký, statný topol padá k zemi a drtí mu mnoho větví. Svítalo, když sevření jeho větví povolilo a on spadl ztěžka na chladnou, kroupami posetou zem. Bolest povolila. Už necítil nic. Nechtěl cítit nic.

Skoro by se dalo říci, že pocítil radost, když se ráno za zvuku hlasů probudil. V dálce znovu ustupovala mlha a on cítil, že žije. Ano, pocítil radost. Po dlouhých dnech, kdy život jen pozoroval ucítil, že je tady. Teď. Nikde neviděl žádné auto. To ho potěšilo. Dnes se mu bude dobře dýchat a bouře, když zapomene na ten strom, který jí také pomohl, mu odlámala mnoho větví, které již necítil, a které mu jen vadili. Cítil se znovu jako mladík. Chtělo se mu zpívat. Lehce šumět. Tak, jak to dělával, když ještě chtěl, aby k němu létaly včely. Měl radost. Ne skoro. Opravdovou radost. Byl těm hlasům, které ho vzbudili vděčný.

Chtěl se jim také odvděčit. Viděl, že dnes bude horko, tak se mírně natočil, nastavil listy tak, aby dávali co nejvíce stínu a pak na ně pohlédl. Hlasy se staly skutečností, hlasy, které ho přivedli zpět do života. Měl je rád. Už dlouho sem nikdo nepřišel. Všichni jen jezdili okolo. I ta zrzka.

Když si je prohlédl, pohled mu opětovali. Jak se tak natáčel proti slunci, ukáplo pár krůpějí dolů. Chtěl se jim omluvit, ale přišlo mu to docela veselé. Alespoň se trochu probudí, a uvidí, jak plný síly je.

Dlouho si ho prohlíželi, pomohli bouři odstranit ty ohyzdné větve, které z něho dělaly mrzáka. Pak se na chvíli posadili, rozhlédli se a dobrou půlhodinu spolu mluvili. Starší z nich trochu unaveně vytáhl jídlo, které mu doma připravila žena. Když dojedli, mladší si nasadil čepici a odkudsi vytáhl barvu a štětec.

Když odcházeli, měl na sobě bílý kříž, co ten mladík namaloval.