Šedý den

Šedá. Možná má zase jen depresi. Vše okolo je šedé. Tak málo barev, které by ho dokázali oslovit. Bolest hlavy je již téměř nesnesitelná. Včera neměl tolik pít. Dnes mu to podzimní jitro přijde opravdu ponuré. To je vše. Nic na tom není. Jen kocovina se hlásí o svá práva. Minulý večer strávil s několika přáteli v jedné malé hospůdce v centru prahy. Skoro se až diví, jak ho k tomu přinutili. Jet do centra. Tam to nemá rád a nikdy neměl. Skončili pozdě v noci, či snad spíš brzy ráno. Ve tři po půlnoci. Několik vín, trocha piva a teď mu všichni lidé přijdou tak trochu neskuteční. Prázdní. Vlastní vesmíry uvnitř prázdné sklenice. Nic neříkající, nic nesdílející. Sami o sobě. Jakýsi dlouhán se dožaduje místa k sezení. Apaticky odsouvá svůj batoh ze sedadla tak, aby si na něj mohl blonďák sednout. Nic na tom není. Ráno vstane, dá si snídani, trochu vody na  cestu a hurá k novému dni. Do práce, z práce, najíst, vyčurat a spát. Vstát, nasnídat, do práce, najíst a spát… Každý den. Stereotyp úspěšného mladíka. Tak mu to přišlo. Jen v očích neměl žádný výraz. Blonďák se s naučeným úsměvem posadil na místo, které mu právě uvolnil a začal si klidně listovat jakýmsi svazkem. Dnes se tak moc nečte, pomyslel si trochu udiveně. Vždy měl za to, alespoň tehdy, když viděl jen to špatné, že se dnes vůbec málo čte. Zahlédl snad na chvilku za neprostupnou hrází cestovní masky v blonďákově tváři kousek života? Snad, ale jemu to den stěží vylepší. Cesta autobusem se mu zdála trochu únavnou.

Když konečně vystoupil, pocítil nezvladatelnou touhu vrtit se domů, usnout a snad, dá-li bůh se nikdy neprobudit. Prázdnota mu svírala hrdlo. Každý den potkává téměř ty samé lidi, nikoho z nich však nezná. Má pár přátel, se kterými se tu a tam vídá, ale tohle bylo ten den trochu moc. Myslel na všechny ty nudné  a opakující se úkoly, které ho dnes čekají. Kolegové v práci, předstírané úsměvy, neklidné pohledy, únava. Nic jiného již nezná. I když občas prožije něco příjemného, dnes to tak nebude. On to ví. Dnes není jeho den. Již jen dojet do práce, po které před několika málo lety tak toužil, je utrpení. Neví, kde se to zlomilo, kde se to tak strašně podělalo. Vlastně jediné, na co si vzpomíná jako na okamžik štěstí, byl rozchod. Po tolika letech je to již jen poslední vzpomínka. Proto je příjemná. Od té doby nic. Vždy ji měl rád, asi ji i miloval. Určitě ji miloval. Po tolika letech je to poslední portrét, který si uchoval. Co s tím, když na zdi visí vzpomínka a realita je jen sen? Kdysi věřil všem těm protože a proč. Dnes už cítí jen soustrast. Prázdné, tak jako ti, které dnes potkal v autobuse. Podivně pošmourný den bez boha. Tma za bílého dne mu užírala dech a on nevěděl. Trochu mu bylo do pláče. Přišel si dětinsky. Nic se mu neděje. Má přeci všechno. Nedávno se stal hrdým vlastníkem malého bytu, ve kterém teď žije. Má práci, peníze. Může dělat to, co ho baví. Párkrát udělal i něco navíc. Trochu maluje. Lidi ho mají rádi a váži si ho, Tak proč se cítí tak špatně? Jen kvůli tomu, že včera trochu popil? Ne, to si nemyslí. Tohle trvá déle. Neustálá přetvářka.

Konečně dorazil do práce. I tam je přeci dobrý. Kolegové se na něho obracejí pro radu. Pomáhá. Pomáhá všem. Alespoň si to myslí. Tak kurva proč se cítí tak špatně? Nemá k tomu přeci žádný důvod. Kolegyně dnes slaví narozeniny. V jejím věku je to skoro již odvaha, pomyslel si trochu cynicky. Je to milá, možná trochu arogantní pani okolo padesáti, snad pětapadesáti let. Po přípitku se ani trochu nepřiblížil v odhadu jejího věku. Možná byla kdysi pěkná. Vlastně ji tenkrát vzali z milosti, stejně jako jeho. I přes ten ohromný věkový rozdíl mají něco společného, blesklo mu hlavou. Se špatně skrývanou nechutí se vrátil k těm několika zbylým stranám, které měl ještě okorigovat a dodělal je.

Co kdyby to byla jeho poslední stránka? Poslední den v téhle bohem zapomenuté práci? Na jeho místo se tlačí desítky nic netušících začátečníků, které si šéf určitě rád vychová k obrazu svému. Bylo něco po šesté, když odcházel. V kanceláři zůstal ještě jeden kolega, který dodělával narychlo zadanou zakázku. Zamumlal něco povzbudivého a sám se až podivil, jak snadno to šlo. Odpovědí mu byl mdlý, unavený úsměv jeho kolegy. Když zavíral dveře, zaslechl ještě tiché vrnění tiskárny, z níž se začal zřejmě řinout proud stránek znesvěcený černí tiskařské barvy.

Na tramvaj čekal jako vždy nepřirozeně dlouho. Jel téměř ve špičce, ale do čtvrti, kde žil  to trvalo vždy dlouho. Vlastně nikam nespěchal, jen neměl rád tu upocenou, vydýchanou atmosféru podvečerní únavy, která ho vždy, se železnou pravidelností v tramvaji udeřila do obličeje jako facka zrajícím řízkem. Cesta proběhla podle jeho očekávání. Souprava stála na každé křižovatce. Po hodině jízdy se dostal domů. Kocovina trochu ustoupila v důsledku několika málo vín, které měl dnes na oslavě. Alespoň něco pozitivního. Pro jistotu si dal ještě dvě deci modrého portugala, na kterého si zvykl. Nijak kvalitní víno, ale jak by řekl jeden kolega, poměr cena výkon byl naprosto vyhovující.

Když okolo jedenácté večer uléhal a snažil se usnout, honily se mu hlavou myšlenky, které by dnes opravdu neočekával. Zpětně byl ten den v práci vlastně docela dobrý. Práce mu šla od ruky, kolegyně slavila další rok, který dokázala v tomhle světě přežít. Vlastně se i dobře najedl. Musel se usmát. Těšil se do práce.

Když ho druhý den našli, vypadal téměř spokojeně. Lékař konstatoval smrt v důsledku náhlé srdeční příhody okolo třetí ráno.