Snad naděje, snad pravda

Když tenká nit
pod palcem mým,
vyklouzla, co zakrývala obzor můj.
Já poznal, já cítil, já viděl,
až kam vede život můj,
až kde se chystám zemřít,
tak třas  mnou projel, celým tělem
a já věděl,
že tak žiju,  nechci žít.
Náhle, snad z čistého prozření,
zas spatřil jsem svou nit,
jak volně  v prostoru se vznáší,
jak hledá mě, jak hledá cíl.
***
Jemně a opatrně jsem ji uchopil,
aby náhodou zas nesmekla se
po ruce mé, do dálky neviděné.
Obzor můj se náhle vyjasnil,
života čára zmizela,
už neviděl jsem smrt svou,
ani budouctnost.
Jen přítomnost, co přijala mne
s otevřenou náručí.
***
Hned jak nit svou spatřil jsem.
Hned jak nit svou chytil jsem.
Hned jak nit svou držel jsem.
Hned v ten čas věděl jsem,
že tak chci žít, že mám svůj cíl.
***
Snad dobře tomu rozumím,
že nit bílá smysl života jest,
že každý ji hledat by měl,
že bez ni jsme jak ryby na souši,
jak pohádkoví starci,
starci co své místo mají,
přece smyslu postrádají.
***
Jen občas smysl-nit, pouštět se musí,
to když touhu chápat máš, každodenní věci.

---