Já víla

Zadumeně otrhávala sněhobílé kopretině lístky...Lidé kolem ní jen kroutili hlavami...Běží jí hlavou ono ohrané má mě rád, nemá mě rád???Do její hlavy nikdo neviděl a, což byl asi zásadní problém.Kdyby jí do hlavy viděl byť jen jediný člověk, bylo by všechno jinak. Nikdo by se jí nesmál, že její svět je plný vil, nikdo by se jí nesmál, že nechodí oblečená podle poslední módy, nikdo by se jí nesmál, že je prostě trochu jiná. Snad by i zjistil, že je to vlastně milá dívka došla na své oblíbené místo. Starý strom ji přivítal zašuměním listí, za ta léta co na okraji této propasti stál byla jediná, kdo sem zabloudil. Jak je to jen dlouho, co tu stála poprvé?? Kolik hodin uběhlo od té doby, kdy si tu poprvé sedla do mechu?? Určitě už hodně dlouho. Ale dnes je to naposledy. Loučila se se vším okolo. Něžně pohladila malou, sotva rozkvetlou pampelišku, neposled objala starý strom. Slza stekla po šedivé kůře. Plakala. Opravdu je to to nejlepší řešení?? Pomalé kroky ji donesly na okraj propasti. Roztáhla ruce, udělala poslední krok, krok do prázdna. Už se jí nebude nikd smát za svět plný vil. Už se jí nebude nikdo smát za její oblečení. Už se jí nebude smát nikdokvůli ničemu. Odletí ta, kde jí bude líp. A už se nikdy nevrátí.