Zvláštní...

hehe...no...je to tak trochu o mně...

Černé pončo, z kterého čouhaly rukávy oranžové mikiny, na tváři zvláštní výraz. Výraz štěstí se zábleskem něčěho, co se nedá popsat. Obloha se dala do pláče, ona si toho ale nevšímala. Zatím co ostatní lidé vytahovali deštníky a při pohledu na ni si mumlali něco o bláznach, ona šla, dlaně obrácené k nebi. Kapky vody jí bušily do tváří. V koutě malého plácku se zastavila - v keři se mihl kos. Dobrou minutu sledovala malé černé tělíčko ve větvích, zatímco se jí kapky deště přichytávaly ve vasech jako diamanty. Málá bláznivka. Nebo naivka??Kdo ví.¨Ale v tu chvíly stála mezi starými domy, padaly na ni kapky vody, a ona se cítila součástí přírody. Byl to pro ni pocit nepopsatelného štěstí. Příroda pro ni znamenala téměř vše. Pomalými kroky, vychutnávajíc déšť se vracela domů. Jako by to obloha vytušila, déšť ustal. Procházela tmavou chodbou domu. A přemýšlela, jak co nejlépe vyjádřit své pocity v tomto článku.

---