Soubor básní ---- Láska,Stesk,Proč,Dopis,Můj odchod,Plyne,Dík,Konec

Láska? Napíšu hru, jak srdce může být zlomené, jak bolí víc než láska. Napíšu flák, jež hrát se bude v celé zemi, ve všech kinech, horší bude, víc než láska. Každý z nás světem pluje a časem svůj ostrov objeví. Některý jen malý,jiný velký je a nikdo z nás neví,který ho osloví. Na někoho čeká ostrov pustý, bez palmy a vřesu, na jiné zas čeká nádherný, plný úrody. Stesk Když srdce pláče a oči plné slov, nerozumí nikdo jen ty. Když slova pláčou a oči plné slz, tak rozumíš jen ty. Srdíčko bolí do očí se slzy hrnou, tomu všemu rozumíš jen ty. Lásko,kde stále touláš se mi, já truchlím a srdce bolí, jen ozvy se mi. Lásko, jak smutno je mi. Proč? Proč člověk se stydí,že je sám? Proč stydí se,že smutnoje mu? Proč stydí se,že chudší jenež král, i když často bohatší králi bývá!? Dopis Jsem sama jak voják v poli jsem sama a hrozně to bolí. Jsem sama jak chrpa na louce píši ti dopis rukama třesouce. Píši ti dopis plný smutných slov, píši ti lásko,přijď mi na pomoc. Píši ti lásko možná naposled, pokud mne ještě chceš napiš to napohled. Napiš mi vyznání lásko má, ať můžu být navždy jen tvá. Sluníčko zašlo vyšel měsíček kolik je na nebi asi hvězdiček? Můj odchod. Už duše má stoupá,jak dým smrtka kráčí však s ním, nebe vzdálí se nakonec světa po krásných chvílích je veta, já pláču a nemohu snít celé noci však musím bdít. co dále se bude zas dít, musím žít,dále chtít. Nejde to bolí to v hrudi, ta hnědá zem tolik zas studí, havrani budou mít hody, na sever táhnou zpět soby. Nepíši dopis,konec je smrtka nademnou tancuje. Světlo mě táhne k výši, bolíto!!!Proto to píši. Horká sůl mi kane z tváře, nemohu zapomenout na slepého harmonikáře. Husí kůže po těle se šíří, bolest velká na hrudi mě tíží. Slunce vyšlo má duše odchází, již více nepozná života nesnází. Už bude ticho v širém tom kraji, říkají všichni,co prý mne znají. Loučím se po třetí,po pátý snad život můj vyhořel,jak růže zvad. Nevím jak konec můj nastane,co bude? Jak si sním zahráváš můj milý osude. Slunce se potkalo s měsíčním svitem, noci se setkali se studeným jitrem, lehounký vánek spojil se s ozvěnou, láska nad lásku je jím tu odvěsnou. Končí mé žití s těmi to řádky, odcházím do krásné,věčné pohádky. Plyne Slina na jazyk slovo přidá, že život se smrtí se věčně střídá. Jako je den, a jako je noc, jako má smrt nad životem moc. Jako je láska,jako je nenávist, jako můj život postrádá čistý list. Srdce mé schořelo na prach a na popel, života náboj s obláčkem uletěl. Po zemi sypou můj popel, tou cestou život můj sešel. Lidičky prosím mějte se, i když má duše již běhá po lese. Dík. Jak jen řict dík, tomu kdo pomáhá, mít sílu jak býk, který neváhá. Slovem svým pohladit, nikoho nezranit, dát hřejivý pocit kolem srdéčka, nesázet slova, jak firma cédéčka. Mít správné slovo a nikoho nezranit, žít život na plno, vůbec ho nemarnit. Mít stále sílu dál žít, občas i skloněná být. Pomáhat lidem,jako doposud, těšit se, nelát již na osud. A tak všem hodným, píši velké DÍK, velké,asi jak maxipes Fík. Konec Když duši pohladíš,pomáháš druhým, když slovem polaskáš,zůstaneš mladým. Pohlazení dnes již není, divné lidí představení. Píši verše,smutno je mi, všude jenom samé ženy, muži došli, objednejte nějakého zavolejte. Nechci sama v koutě sedět, raděj v hlíně budu ležet. Mravenci,jen ať do mě vlezou, nikde se líp nenažerou.