Miminko,Smutek,Slovo

 

Miminko.

 

Přivinu tě broučku malý,

tiše zpívám halí belí

Pochovám tě,pomazlím,

o lásce k dětem teď básním.

Malý prstík,sotva vidět,

Kde máš mámu,

chtěl bys vědět.

Kde je jí konec,

nikdo neví,

kdo k nám přijde,kdo to sdělí?

Osamělost,to je prevít!

my jsme rádi,žes moh přežít.

Nové mamce radost spravíš,

jak budeš šťastný,ani nevíš.

Halí belí,

kolíbu tě,

ať je šťastné,

každé dítě.

 

Smutek

 

Láska ve mně umírá,

plamínek malý skomírá.

Došla mi síla,došlo žití

už není ani nic k pití.

 

Zima tu obchází,

za nehty vleze si,

jak černá myšlenka,

co v hlavě zdřímne si.

 

Nechci být smutná,

to raděj nebudu,

nemohu jen tak to

ponechat osudu.

 

Píši tyto verše.

z oka slza kane mi,

jak vánek foukla múza

jak lehce vánek vane mi.

 

Nechci již zůstávat

na stejném místě,

že brzo nebudu,

je téměř jisté.

 

Tak se nezlob živote,

měla jsem tě ráda,

musím už ale odejít,

i když jsem ještě mladá.

 

Smutno mi bude,

nemůže pomoci,

vidíš blázne, stude,

jsi vin veškeré nemoci.

 

Do hlavy brouka jsi mi dal,

na oči černou pásku

a pod pohrůžkou násilí,

nevydám ani hlásku.

 

S úsměvem na rtu.

škodolibě se culíš

Je to vlastně to jediné,

co asi zřejmě umíš.

 

Klepotat čelistí,

není snad umění,

můj konec blíží se

a nic už to nezmění.

 

 

Měj se tu krásně živote,

za mne někomu nalaď struny

ať není jak já nešťasten

nezasypou ho duny.

Pusu ti prosím posílám

nezlob se pro pár řádek,

sám budeš někdy nešťastný.

pochopíš i těch pár řádek.

 

 

 Slovo.

Slovo k slovu řadím

Dotekem písně svou duši hladím.

Schází mi vřelé obětí,

Tak to jde celá staletí.

V jedné ruce smích i pláč

a ptaj se mě „Co jsi zač?“

Nevím,pátrám,bojím se,

že tělo ten nápor nesnese.

 

Co jsi zač milý člověče?

Kdo duši svou první vysvleče?

Proč slzu v oku,na krajíčku pláč?

Proč ptají se tě,co jsi zač?

K čemu je to,řekni,nač?

 

Úzkost svírá,srdce bolí,

kdo o mne vlastně ještě stojí?

Nikdo, hloupý člověče,

kdo pozná tě,raději hned uteče.

 

 

Nač potom tady straším

a mrhám časem Vašim,

snad skončí to volání,

co mne i duchy zahání.

 

Báseň tím končí,

jak život můj,

v sklence se víno dolije

ten kdo ho nepil,

nežije!

Kdo tu křičel stůj?

Pro koho žít mám?

Pro koho,když je člověk sám?

 

Loučím se s Vámi lidičky,

co zametali jste mi cestičky.

Mávat na Vás zhůry budu,

Tak nebuďte,jak Diogénes v sudu.

Jako jsem byla lidi já

a pak to takhle dopadá.,

že jsem hňup není nic nového,

není to záhada.

 

Konec,konec,konec,konec,

Jo lidi byl to tanec,tanec,tanec.

smrtka mě vyzvala

a tak jsem šla

v kole se točila

mě bylo zle.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---