Příběh o jednom člověku

Zahalen v tabákovém kouři mnul si ten malý človíček kořen nosu Byl tisíci hřeby zatlučen ve stolu z překližky zalepený informacemi, že ani hubu nevystrčil Transparenty tříštily se mu o hlavu ale přicházely další neúnavně pořád dokola a on je vítal a jásal při každé ráně klesal stále hlouběji do stolu a hřeby mu rozdíraly odkrytá žebra pak si mnul kořen nosu napil se vody ale přišly další ruce, další informace, další transparenty, další oči cik cak namotané vše slepené ve ztuhlém asfaltu pořád ho bušili, až se z něj stal maličký, bílý králíček Hopkal po své klícce kupil do kouta hromádku bobků chroustal zaprášenou pampelišku a prosil život o smilování prosil osud o smilování snad i toho boha. Prosil a předem věděl, že tomu, co dává na oplátku svá drahá oční víčka tomu že nemůže dostát. A ani nevěděl, že i kdyby dostál... A on bude chátrat dál, až se stane jen staromódním obrázkem v bytě svých dětí. Snad ty nebudou tak bláhoví a odpustí mu a třeba budou stejní a ten jeho obrázek vyhodí s jinou veteší. A třeba to bude úplně jinak, ale jisté je, že na tom sotva sejde.

---