Sebevražda

Kap…kapka dopadla na mé rameno…sjela dolu až na zem a tam se rozplynula… sedím na kraji betonové desky, kdesi na starém, malém nádraží…přede mnou se táhnou osamocené koleje… je brzy ráno a pomalu začíná pršet… všechno jednou začíná…

      Můj život také začal…ano…a dokonce i docela hezky…vlastně sem si neměla na co stěžovat…nikdy nezapomenu na ty rána které byly vždycky stejné… táta s mamkou spěchali do práce a ještě museli odvézt moji malou sestřičku do školky… nikdy nestíhali a já vždycky jediná snídala… ale jedno ráno bylo jiné než ty ostatní… při cestě do školky se jim jízda stala osudná… nikdo nepřežil… mě strčili na psychiatrii, protože si mysleli že budu potřebovat pomoc se s mou ztrátou smířit……

     Kap…tentokrát mi spadla kapka na ruku…zvedla sem ji a kapku sem střela… protože věci i končí……

    Jejich život zkončil a teď končí i mně…už nemá cenu zdržovat se na tomhle bezvýznamném světě… už by nic nebylo jako dřív…už nikdy… utekla sem z psychiatrie protože já nepotřebuji pomoc smířit se…já se totiž smířit nechci… nebe celé zčernalo a kapky padají rychleji…je jich mnoho…jako vzpomínek…ani před jedním člověk neuteče… zvedám se a pomalu jdu přes koleje………v jedné louži sem zahlédla svůj odraz a ptám se  ,,proč ?“  

Kapky mi tečou po celém těle a já už se rozhodla… jdu…slyším přijíždějící vlak…už nikdy…vlak už je jen pár metrů daleko…stoupám si na kolej……a už brzy se shledám se svojí rodinou…