Přehrada

Byl jsem na štěchovický přehradě už třetí tejden a za tu dobu byl tohle první pořádnej slejvák, co pamatuju. Občas sprchlo, to jo, ale byly to samý takový přeháňky na pár minut a víc nic. Pak se vždycky vyjasnilo a slunce do toho začalo zase nepříjemně prát. A když člověk dělá v takovejch vedrech venku, není to nic příjemnýho. Leje z něho pot a se špínou svědí po celým těle jako blbec. Dělali jsme nový rozvody elektriky.

Venku se ozvaly kroky, pak se někdo oklepal a otevřel dveře. Byl to Míla. Míla byl místní elektrikář. Dělali jsme spolu.

Probudil jsem se s příšernou náladou. Vylezl jsem z marin gotky a koukám, venku je zase hezky. Jaká změna... Ten včerejší déšť nám dlouho nevydržel. Coural jsem se pomalu k vodě a nechal se hřát ranním sluncem. Bez rozmyslu jsem skočil do řeky, ani jsem nezkusil, jaká je. Byla studená. Co studená - byla ledová jako vždycky. Plaval jsem chvíli pod vodou, od mala jsem se rád potápěl, a vynořil jsem se až daleko od břehu. A jak otevřu oči, vidím naproti sobě stát loď. Byla to bílá jachta, která se kolíbala u druhýho břehu. Nevěděl jsem, kdy přirazila, dokonce mi přišlo divný, že se tu takhle najednou objevila. Včera odpoledne tu ještě nebyla. A pak byla ta bouřka. Udělal jsem ještě pár temp a obrátil se. Vždycky jsem měl rád vodu. Rád jsem se koupal, rád jsem plaval všude, kde se dalo. Ale dneska to nebylo ono. Měl jsem pocit, že mojí ranní siestu něco narušuje. Ta pitomá loď mě štvala. Vylezl jsem z vody a utřel se do ručníku, kterej jsem si přinesl sebou. Tělo se mi pomalu prokrvovalo a já cejtil příjemný teplo. Teď! Zase! Rychle jsem se otočil směrem k lodi, protože mi připadalo, že mě odtamtud někdo pozoruje. Ale nic. Nikoho jsem nezahlíd. Jen bílá loď, která se kolíbá sem a tam. Oblíknul jsem si kalhoty a košili a posadil se na břehu. Pak jsem uviděl Mílu, jak se ke mně pomalu loudá a v ruce drží prut. Míla byl vášnivej rybář. Odplivnul jsem si.

Prošel jsem kolem velikýho dubu a posadil jsem se u vody. Zkusil jsem rukou, jaká je. Byla studená. Co říkám studená, byla jako led, i když už se hlásil srpen. Myslel jsem, že ji slunce vyhřeje, ale ne. Díval jsem se na hladinu, která se leskla a pozoroval jsem svůj odraz. Bylo to příjemný. Jen tak sedět, koukat, poslouchat ticho a přemejšlet.

Majda se posadila vedle mě a pohladila mě po vlasech.

Lehl jsem si vedle ní a začal ji hladit. Milovali jsme se a Majda podemnou hlasitě vzdychala. Byla krásně uvolněná a já plnej síly. Vstoupil jsem do ní pěkně napjatej a ona mě stiskla. Pohyboval jsem se v ní a cejtil jsem, jak si přelejváme vzrušení. Byli jsme skoro současně. Svalil jsem se na bok a prohlížel si její skoro dětskou tvář.

Za chvíli už Majda pravidelně oddechovala. Pomalu, abych ji neprobudil, jsem vytáhnul ruku zpod její hlavy a vstal jsem. Bylo mi nahýmu divně a tak jsem si natáhnul kraťasy. Věděl jsem, že Majda bude teď alespoň půl hodiny spát. Přikryl jsem ji tričkem a zamířil jsem k přehradě. Byla napravo od nás. Po pár minutách už jsem stál na rozhraní a díval se chvíli na hladinu vody v přehradě a chvíli na proud, kterej masa betonu propouštěla dál do krajiny, která mi připadala ubohá a prázdná. Vždycky jsem si myslel, že k přehradě patřej i lidi, jako třeba k fabrice vrátnej nebo tak něco, ale nikdy mě nenapadlo, že budu jednou stát úplně sám jako vůl u nějaký přehrady a blbě koukat kolem. Najednou mě napadlo, že by se Majda mohla probudit a tak jsem se rychle otočil a zamířil zpátky. Našel jsem ale Majdu spát ve stejný poloze, jak jsem ji v trávě přikryl a řekl jsem si, že se zatím, než se vzbudí, vykoupu. Stáhnul jsem si kraťasy a pomalu po krůčcích jsem lezl do ledový vody, která mě pohlcovala a já se v ní kousek po kousku ztrácel.

Vždycky jsem se rád chodil koupat v noci. Přitahovala mě tma jako magie ticha a tajemství. Člověka to v takových chvílích obklopuje. Moc dobře jsem si uvědomoval, že nevím, co se stane v příštím okamžiku a to mě vzrušovalo. Ve dne si nikdo neuvědomuje, že ho za chvíli může třeba přejet auto nebo že mu na hlavu spadne cihla. Ale v noci, v noci, kdy nás nic nežene dopředu, se před náma najednou otevírá něco zázračnýho. A člověk si uvědomí, že vlastně vůbec není svým pánem a že se za okamžik může přihodit i ta nejnepředstavitelnější věc. Rád jsem se vždycky chodil koupat v noci... Babička o tom ale nikdy nevěděla, nikdy mě neviděla ve vodě - nikdy mě nesměla vidět ve vodě! A V koupelně jsem se vždycky zamykal.

"Tak se stydim. To je přece normální," říkal jsem jí pokaždý.

"No vidíš, že to jde. Ty uličníku," říkávala mi babička, i když mi už táhlo na dvacet. A pak spokojeně zabrala ve svým obrovským ušáku. A já jsem se pokradmu vyplížil z bytu a vzhůru k nedalekýmu rybníku. Za pár minut už jsem se mohl uprostřed lesa vysvlíknout a rozčeřit klidnou hladinu. Noc mě hladila a laskala ve svý náruči a já jediným skokem zmizel pod tmavým zrcadlem. Někdy jsem vydržel plavat celý dlouhý hodiny ve vlažný osvěžující vodě, která mi dodával pocit sucha, ochrany a bezpečí.

Líně jsem si to šinul dál a díval se kolem. Na dně se v proudu houpalo jen pár chaluh, co rostli mezi kamenama. Hledal jsem místo, kde bych si odpočinul. Už mě bolelo celý tělo. nebyl jsem zvyklej. Ale najednou frrr - voda se zčeřila a kolem mě prosvištělo hejno drobotiny. Mrskaly se bou, skákaly i nad hladinu a plno jich do mě narazilo. Voda se vařila. A stejně rychle, jak se objevily, tak i zmizely.

Rozklepaly se mi žábry.

Dívali jsme se jeden druhýmu zpříma do očí. Byl jsem pevně rozhodnutej neuhnout jako první. Měla oči pichlavý, tmavě zelený a zlý. Nakonec uhnula ona. Vyhrál jsem. Ale co je mi to platný, když mě teďka stejně sežere...

Ale proč to tak oddaluje?

Štika se na mě nevěřícně podívala a já věděl, že je konec. A byl. Rozehnala se proti mně a otevřela hubu. Ale já v poslední chvíli uhnul. Prosvištěla kolem mě jako prve candát a po něm droboť. Myslel jsem, že se otočí a bude v útoku pokračovat, ale ona ne. Díval jsem se za ní, jak se žene dál a dál ode mě a kousek před ní se něco třpytí. Kla pala hubou, napravo, nalevo, až se jí nakonec podařilo tu věc schramstnout. Zaradoval jsem se.

Lekl jsem se. Otočím hlavu a dívám se na rozcuchanou hlavu ženy, která stála na metr ode mě. Otřel jsem pot z čela a povídám: "To nebylo na vás..."

"Určitě," povídám.

"Tak skočíš nebo ne?"

"Ne, hňup ne. To je fakt. Ale slizoun, slizoun v tom neoprenu seš. To je bez diskuze."

"Ale nezdám. Ukaž, já tě štípnu do lalůčku, abys měla jis totu, že ne."

Obešel jsem loď kolem dokola. Musela bejt pěkně stará. Rostl poní mech, rez prožral už několik děr a barva, Kterou asi měla před léty, už nešla ani odhadnout. Vždycky jsem měl rád lodě. Už od dětství mě přitahovaly. Ale ne všechny, to bych lhal. Nejvíc právě malý jachty. Mají nějaký kouzlo nebo tajemství, který už na dálku vyzařujou. Stožár, okna kajut, kormidlo. Velký plachetnice jsou tím vším lanovím a stožáry a plachtama přeplácaný a divný, ale malá útulná jachtička - to je úplně jiný kafe. To je radost, to je potěšení a slunce, štěstí a magie přitažlivosti.

Jistěže mě napadlo, abych se podíval dovnitř, ale nevěděl jsem jak. Věděl, ale asi jsem se nejdřív potřeboval osmělit a tak jsem se koukal, jak se dovnitř dostat a pak se zase rozhlížel po okolí, jestli mi náhodou někdo nezačne nadávat. Uviděl jsem jenom starýho rybáře, kterej seděl na stoličce tak dvacet metrů ode mě u svých prutů a nejevil o mě ani nejmenší známky zájmu. Byl jako zmraženej a pořád zíral před sebe a hlídal, jestli mu něco nebere. Ten člověk mě ani v nejmenším neznepokojoval. Opřel jsem se do dveří. Nešli. Vzal jsem za ně silou, ale nic. Jen lehký zaskřípání. Smůla. Nedá se nic dělat, napadlo mě a už jsem se chystal k odchodu. Pak jsem to ale zkusil ještě jednou. Zase nic. Co nadělám...

Byl jsem už pěknej kus od lodi, když jsem před sebou na cestě uviděl pěknej kámen. Chvíli jsem váhal, ale pak zvítězila moje zvědavost a vzal jsem ho do ruky a vrátil se k lodi. Nemohl jsem si pomoct. Táhlo mě to tam, musel jsem se dostat dovnitř stůj co stůj a tak jsem se napřáhl a praštil do míst, kde měly dveře zámek. Zapraskalo to, zas kučelo a dveře povolily. Zámek se vylomila přede mnou se objevila černá díra, která vedla do omračující tmy.

Vážka si mu sedne na rameno a ladně zvedá svůj dlouhý zadeček. Pak se vznese a zmizí kdesi nad řekou. Slyšíte to ticho? Cítíte ten klid? Pohádka. Ráj a báje. Vodoměrky brázdí řeku sem a tam. Nikde nepostojí, neposedy. Napravo sebou plácne o hladinu ryba.

Šel jsem pomalu za ní. Musel jsem se ale sehnout, abych se nepraštil do hlavy, protože tyhle dveře byly sakra nízký. Ale když jsem se za nima znova narovnal, nevěřil jsem vlastním očím. Stál jsem v nádherným pokoji, kterej byl nejmíň destkrát větší než naše maringotka. Nechápal jsem, co se děje, kde to jsem a jak je to možný. Byl jsem asi trochu vykulenej, protože jsem najednou zaslech: "To nic. Nedivte se."

"O sobě?"

Uviděl jsem velikýho psa, jak má na sobě uvázaný postroje a táhne za sebou podivnej vozejk. Pak se objevili i dva kluci. Prošli kolem mě beze slova. Byl jsem zvědavej, kam jdou a tak jsem se za nima ještě chvíli ohlížel. Zastavili se u rybáře. Chvíli na něj něco mluvili, pak k němu přišel každej z jedný strany a ze židle ho přešoupli do vozejku. Rybář se ani nepohnul. Pořád seděl ve stejný poloze a díval se před sebe. Kluci mu složili pruty, obrátili psa a jeli zase nazpátek. Nevydržel jsem to.

"No tady přece," řekla logicky.

"To nic. Jenom hlava. Asi jsem se někde praštil."

Najednou se se mnou začalo všechno točit a já zavřel oči. Chtělo se mi spát a všechno kolem se vzdalovalo. Dokonce i Majdin hlas zněl z čím dál tím větší dálky, až jsem nakonec přestal vnímat docela.

Tak tedy: Takové milostné nebo dokonce i sexuální hry dětí kolem desátého roku věku je třeba chápat správně: nikoli jako výraz nemorálních dětských projevů, jak se to dříve často puritánsky chápalo, nýbrž jako pozvolné osvojování té praxe, jíž děti rovněž i v tomto případě napodobují podle dospělých. Nesmíme v těchto hrách vidět nic nečistého nebo sprostého. A nesmíme to především tvrdit dětem. Hra na doktora nebo na tatínka a na maminku patří k nejoblíbenějším a nejčastějším hrám v tomto ohledu. Živlem těchto her je dětská zvědavost, nezřídka provokovaná i tím, že dětem byl předtím vštěpován názor na pohlaví jako na něco zakázaného. Tato zvědavost je však zcela přirozeným projevem. Jen tehdy, dochází-li u dětí k vzájemnému dráždění pohlavních orgánů, je možno výchovně je usměrnit a odvést pozornost jiným směrem, k jiným cílům. Jen tehdy máme právo vnějším zásahem narušit dětský kolektiv nebo rozdělit dvojici hrajících si dětí a zapojit ji do jiné skupiny a jiné herní situace. Tady dítě bezpochyby zapomene na předchozí hru a zcela se oddá hře nové. Ostatně většinou se takové sexuální hry mezi dětmiprovozují bez vědomí rodičů anebo je vychovatelé ani nemají možnost pozorovat. Žádná újma pro děti z nich nevzniká. Škody pocházejí naopak z toho, když tyto hry rodiče dětem vymlouvají nebo zakazují s poukazem na jejich nemorálnost, špinavost a zdravotní škodlivost."

Po silnici jde žabí muž v neoprenu a za ním zůstávají mokré šlápoty. Silnice před ním je suchá a prázdná, vzduch se nad ní vlní a žabák jde mlčky uprostřed a krok po kroku se blíží ke svému cíli. Řeka, která teče podél silnice, se pohybuje stejným směrem a stejně líně. Jeden druhého jako by vzájemně kopírovali. Žabák vypadá unaveně. Krok, další krok a ještě jeden. Najednou je všude sníh a žabák se jím brodí a nechává za sebou otevřené ostře řezané stopy. Před ním nekonečně bílá pláň. Ale on jde. Strhne se vánice, ostré krupičky ledu mu vítr metá do tváře a omrzliny na sebe nedávají dlouho čekat. Na rukou i nohou se objevují červené skvrny. Už je celý červený. Rak v neoprenu. Nečekaně se mu do cesty postaví lední medvěd. Chramst. A ruka v háji. Medvěd s ní někam odbíhá. Žabák jde dál. Nohy má ještě obě. Krok a další krok a ještě jeden. Je odměněn. Sníh ustupuje, krajina se rázem mění a on se šine zemí zaslíbenou. Palmy, oázy, banány, ovoce a zelenina, jednota. Zelené údolí. Žabák teď jde mnohem svižněji kordónem černochů, kteří ho ovívají pavími pery. Před ním se objeví proutěný koš. Najednou ho dva černí domorodci chytnou a strčí mu zbylou ruku do koše.

Za chvíli omdlí. Ucítí náraz. Černoši ho dovlečou k silnici a pohazují ho do pangejtu. On se ale zvedá. Zbylá ruka je zčernalá a když udělá první krok, upadne i s neoprenovým rukávem. Ale žabák jde dál. Krok a další krok a ještě jeden. Za ním se ozve klakson. Žabák se otočí a uvidí auto. Neuhne. Jde dál, zato ale rychleji. Auto troubí a nutí zelenáče k stále rychlejšímu kroku. Za chvíli už žabák skoro běží. A za další chvíli už běží úplně.

Zase nic. Měl jsem na hlavě čelenku. Ne, to nebyla čelenka, ale obvaz. Vzpomněl jsem si. Ve stanu bylo nedejchatelný vedro a já chtěl z toho vězení ven. Ven na vzduch. Byl jsem celej zpocenej a dusil jsem se. Vystrčil jsem hlavu ze stanu a rozhlídnul se. Kemp byl úplně práznej. Jen bílý fleky na místech, kde ještě nedávno stály stany. Velký, malý, menší, nejmenší, největší a ještě větší. Nechápal jsem, kam všichni tak rychle zmizeli. A proč? Uviděl jsem Majdu. Šla po cestě a něco nesla. Zavolal jsem na ni. Přidala do kroku a za chvíli byla u mě.

"Kvá - kvá - kvá!" zavřeštěl najednou někdo až nám oběma naskočila husí kůže.

Kvák došel až ke mně. Postavil se před špičku klacku a prohlížel si mě. A pak se stalo něco, čemu bych nikdy neuvěřil. Ten zelenáč začal okolo mě skákat, točil se dokola, tajtrlíkoval a blbnul, až to skoro vypadalo, že má z něčeho ohromnou radost. Ale to jsem se mílil. Najednou se totiž příšera zastavila, odrazila se od země a letěla rovnou ke mně. Nastavil jsem proti ní klacek. Špička jí projela hrudí. Pustil jsem klacek a Kvák se zhroutil na zem. Sklonil jsem se nad ním. Byl tuhej. Najednou jsem měl pocit, že se stalo něco, co se mělo stát už dávno, dávno před lety.

Něco mě pevně tisklo ruku. Otevřel jsem oči a uviděl, že vedle mě opravdu leží. Nezdálo se mi to. Někdy je to hezčí než sen. Ležel jsem a hlavou mi běželo milion myšlenek. Viděl jsem před sebou celej náš život. Krásnej život! Byl jsem najednou strašně silnej a pocit štěstí mě nedovoloval ani zavřít oči, abych, až je znovu otevřu, neuviděl náhodou něco jinýho. Zaplavilo mě to. Měl jsem chuť vyskočit z postele a křičet a křičet a křičet - ale co? Slovama to asi nejde. A co barvy? Možná obraz. Nebo alespoň malej, takovej hezkej obrázek akorát do ruky.

Těžko to i namalovat. Čekal jsem. A minuty se vlekly a vlekly a byly delší než hodiny a dny a roky. Čekal jsem, až se probudí a bylo mi příjemně smutno. Stýskalo se mi po ní, protože spala. Ale budit jsem ji nechtěl, to ne, raději jsem čekal až sama otevře oči a bude sladká a voňavá. Chvíli jsem přemejšlel, co je vlastně za den, ale ani za boha jsem si nemohl vzpomenout. Stejně na tom nezáleželo. Neděle nebo pondělí. Pohnula se a já se na ni upřeně díval a toužil jsem, aby tu už byla taky. Ale ona nic. Nevzbudila se, neotevřela svý velký oči a neřekla: Dobrý ráno. Pořád spala. Zkusil jsem zavřít oči a taky usnout, ale nepodařilo se mi to. Musel jsem se trochu pohnout, protože už jsem měl přeležený záda. Převalil jsem se na bok čelem k ní a prohlížel si ji. Slyšel jsem, jak zhluboka oddechuje a měl jsem pocit, že slyším i tlouct její srdce. A pak jsem ucítil i svoje. Ale nějak divně. Měl jsem pocit, že mi buší nejdřív ve spáncích, pak jsem ho cejtil v rukách, v konečcích prstů a pak najednou jako by se mi někam vytratilo. Venku už bylo světlo a zpívali ptáci. Podíval jsem se na hodiny, bylo za pět minut dvanáct. Jenomže ty hodiny nešli. Zastavili se. Zjistil jsem to po chvíli, když jsem se na ně podíval znova. Pořád stejnej čas. A kyvadlo stálo zaseklý na jedný straně. Nebylo uprostřed, ale zůstalo vychýlený napravo. Napadlo mě, že je asi nakloněná celá loď. Znovu jsem zavřel oči a myslel na to, co všechno jí řeknu, až se probudí. Chtěl jsem, aby to bylo něco novýho - ne jako včera, ani ne jako předevčírem, ani ne jako předpředevčírem, ani nic z toho, co už jsem jí kdy řekl za ty tejdny nebo roky od chvíle, co jsme se tu takhle poprvé spolu probudili. Ale asi jsem usnul a zdál se mi podivně přiblblej sen o tom, že otvírám oči a přede mnou v naší ložnici stojí zelená příšera a vyvaluje na mě svoje nechutný kulatý oči.

Mířil jsem s ním k řece. Hodím ho do vody a bude. Buď se potopí a nebo ho proud zanese někam pryč. Žabák byl podivný stvoření. Teprve teď jsem měl možnost si ho pořádně prohlídnout. A i když se mi nejdřív zdál odpudivej, slizkej a hnusnej, teď, jak jsem se na něj musel pořád dívat, začal mi připadat spíš jako malá bezmocná hadrová panenka, která se z dlouhý chvíle a nudy potápěla v zelený barvě. Taková tvárná hmota bez života, taková hračka pro děti. Žabák se mi začínal skoro líbit a bylo mi ho najednou líto. Ležel mi odevzdaně v náručí a já se začal cejtit provinile. Vystoupil jsem z lesa a všechno se najednou změnilo. Zastavil jsem se na břehu řeky a už jsem věděl, že jsem ho zabít musel. Byla to moje povinnost, můj osud. A tím, že se to stalo, se něco zlomilo. Konečně jsem se mohl dostat dál, než jsem kdy doufal. Konečně. Pomalu jsem vstupoval do řeky a Žabáka jsem položil na hladinu. Chvíli jsem se díval, jak ho unáší proud a pak jsem se celej potopil.

"Dobře. Teď tě vemu já," řekla a s neuvěřitelnou lehkostí mě vzala do naručí a ladným klusem mě nesla cestou k přehradě. Uvelebil jsem se na jejích rukou a odpočíval. Za chvíli jsme byli u úpatí přehrady a já se nechal postavit na vlastní.

"Ještě kousek," řekl jsem a zamířil středem betonové masy dál od břehu.

Dostali jsme se sotva do čtvrtiny přehrady, když se za náma ozvalo: "Kvá-kvá-kvá." Podívali jsme se na sebe, pak na něj, na zelenou zrůdu, a pak zase na sebe a měli jsme oba v očích slzy.

"Všechno je jednou poprvý. Zejtra ti to už ani nepřijde."

A pak jsme ruku v ruce skočili.

"Burane," stačil jsem ještě zaslechnout.

A pak jsem uviděl svou matku i otce. Leželi vedle sebe na posteli, oba měli otevřený oči a dívali se do prázdna. Byli krásní ve své strnulosti. Nemohl jsem se nabažit pohledu na ně a ani nevím, jak dlouho jsem se na ně díval a z očí mi tekly kapří slzy. Připlaval jsem blíž, abych je mohl políbit. Dotkl jsem se hubinkou jejich studených tváří. Srdce mi poskočilo a duše se přifoukla. Konečně jsem je našel.Trvalo to celou věčnost, ale dočkal jsem se. Teď už jsem s nimi a nikdo a nic to nedokáže změnit. Ale pak jsem uviděl na matčině krku červenou skvrnu a když jsem připlaval blíž rozeznal jsem otisky zubů. Někdo mi zakousnul rodiče! Musel jsem na chvíli ven na čerstvou vodu. Z hluboka jsem rozvíral žábry, abych se uklidnil. Pomáhalo to. Ploutve se mi přestávaly nervózně třást a já najednou uviděl na dně něco svítit. Bylo to určitě k jídlu a tak jsem to naráz slupnul.

Rybář sedí na břehu a pořád tupě zírá před sebe. A pak se stane zázrak. Splávek najednou poskočí a v rybářových očích zasvítí plamínek. Jako by se na noční obloze objevilo slunce. A teď se splávek potopí celý. Rybář zasekne a už cítí, jak se na konci napnutého vlasce něco zmítá. Navíjí vlasec a přitahuje zuřící rybu blíž a blíž. Ryba skáče nad hladinu a mrská sebou, škube se a vzpíná se. Nechce se vzdát. Ale za chvíli už stařec vytahuje vysílenou rybu na břeh a zůstává na ni skoprněle civět. Vypadá šťastně. Je to jeho první ryba po tolika letech. Až ho přijdou večer vyzvednout, aby ho odvezli domů, nebudou věřit vlastním očím.

Máma byla v kuchyni, táta ladil rádio a děda seděl ve svým houpacím křesle. A mlčel jako vždycky. Kam se zašil brácha, nevím. Asi se zase někde schoval a myslí si, že ho budu hledat. Tůdle! Rozložil jsem před sebe dárky, abych je pěk ně zabalil a popsal. Ucítil jsem nádhernou vůni, která šla z kuchyně. Byla sladká. Takhle to voní vždycky jen o váno cích. Miloval jsem vánoce. Miloval jsem je, protože to byly jedny z mála dní, kdy byl u nás doma klid a pohoda. Všichni se na sebe usmívali, byli milí a laskaví. Líbilo se mi to a vždycky jsem přemýšlel, proč to jde jen o vánocích. Možná to bylo taky proto, že o vánocích u nás nikdo zbytečně nem luvil.

"Tak kluci, teď sem chvíli nechoďte," nakouknul táta do našeho pokoje. "Kde je Jirka?"

Pomodlili jsme se a připili si jako každý rok na to, abychom se tady příští vánoce zase ve zdraví sešli. Usrknul jsem trochu vína, ale hned jsem sklenici zase odložil, pro tože mi vůbec nechutnalo.

Děda udělal gesto, jako že je to samozřejmý. Měli jsme z něho radost. Není to tak dlouho, co začal zase jevit známky života. Před tím, než chytil tu rybu, byl prý pětad vacet let jako vosková figurýna. Ale to už jsme si každý nandali na talíž se salátem po jednom kousku ryby a popřáli si dobrou chuť. Už už jsem se chystal dát se s chutí do jídla, když vtom se vedle mě ozvalo: