Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Zámek

28. 06. 2001
1
0
472
Autor
Jan_Pavel

 

 

 

 

 

 

 

Z Á M E K

 

 

 

Jan Pavel

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1

Ještě vlastně ani pořádně nevím, jestli to všechno vyprávět chci...

Ale, nakonec, proč ne... Takže se pořád nevrťte a poslouchejte:

 

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pozvánka na slavnostní PLES,

který se koná večer od 20 00 ve velkém

zámeckém sále v přízemí.

"Přijď,

přijď za mnou...

Nebudeš litovat -

jsem veselá, jsem hravá, jsem bezva.

Tak přijď...

Přijď nebo zavolej..."

----------------------------------------------------------------------------------------------

A pak už jsem byl na tom zámku.

A pak už jsem byl na tom plese, kterej se na tom zámku konal. A konal se pěkně, dokonce se konal pěknějc než všechny ostatní plesy, jaký jsem vůbec kdy zažil. Ale abych to zkrátil: Vešel jsem do toho zámku velkejma dveřma, pak byly ještě jedny dveře a ještě jedny a tam už stála Ona. Jenom Ona uprostřed sálu, jenom Ona a já. Hudba hrála - nevím, kde se ti šumaři schovávali, ale vidět je nebylo - a tak jsme tam opravdu jenom stáli, pohledy upřený na sebe, svět se s náma točil a vůbec to bylo všechno nádherný a skvělý a kouzelný. No a tak jsme se seznámili... Ano, je to podivný. Ale co nadělám, ona je to totiž pravda. Skoro pravda, abych byl teda úplně přesnej.

A pak, když už jsme se na sebe dost vynadívali, začali jsme tančit. Ani já, ani Ona jsme si prozatím nemuseli říct jediný slovo, protože jsme oba věděli všechno.

Ale najednou - za pár minut nebo hodin, už ani nevím - když jsem ji pevně držel na parketu v náručí, Ona najednou povídá: "Je tu krásně, že?"

"Je."

"Umíš...jak bych to...řekněme: zajímavě tančit."

"Děkuju."

"A co vlastně děláš?"

--------------------------------------------

Tramvaj nás vezla tmou, blížili jsme se k nějaký zastávce a já se cítil hrozně unavený a ospalý. Seděl jsme na sedačce a díval se ven. Pozoroval jsme barevná světla semaforů, sem tam nějakou reklamu, bíle zářící okna domů a bylo to všechno ohromující a veliké a fantastické, protože to byla jedna z mých prvních cest po noční Praze. Máma seděla hned za mnou a něco si četla. Chodila tou dobou totiž po večerech studovat účetnictví na ekonomku a jelikož mě dneska výjimečně nemohla přijet hlídat babička, musel jsme do té školy jet s ní a sedět tam a poslouchat něco, čemu jsem vůbec nerozuměl a co mě ani trochu nebavilo. Koho můžou v šesti nebo sedmi letech zajímat takové hlouposti, jako je účetnictví?

Blížili jsme se k domovu a já už poznával, kde to vlastně jsme. Věděl jsem, že pojedeme tak maximálně čtvrt hodiny a pak už budeme muset vystupovat. Najednou si na mě sedla moucha a já ji začal odhánět. Byla hrozně otravná. Pak jsem si všiml, že se přede mě posadila nějaká stará paní, která právě nastoupila. Dívala se na mě a divně se usmívala.

"Tak odkuď to jedeš, hochu, takhle pozdě?" zeptala se po chvíli.

"Ze školy," řekl jsem.

"Ze školy...No tak to jo..."

"Byl se mnou," řekla máma, která se zvedla od knížky.

"To je váš?"

Máma se usmála a pohladila mě po vlasech.

"Ano, ten je můj..."

"Máte hodnýho kluka."

Moucha mě začala zase otravovat a já už z ní začínal být nervózní a hlavně otrávený.

"A čímpak budeš, až vyrosteš?" obrátila se ta stará paní zpátky ke mně.

"Já? - Já budu mouchařem," odpověděl jsem bez rozmyšlení.

----------------------------------------------

"Já? Já jsem básník," odpověděl jsem jí a Ona se rozkošně usmála.

"Takže básník..."

"Zní to možná hloupě, ale - "

"Ne, to ne. Já jenom, že jsem ještě nikdy žádnýho básníka neviděla. Teda myslím živýho básníka. A už vůbec ne takhle zblízka."

"Možná je to tak lepší."

"Co je lepší?"

"Že žádnýho takovýho neznáte."

Ano, já jí vykal, i když Ona mi s jistou samozřejmostí v hlase tykala.

"Když myslíš..."

Musím říct, že mi v těch chvílích bylo blaze na těle i na duchu, možná víc na duchu, ale možná víc na těle - ono je to takhle s odstupem dost těžký posoudit.

Pak najednou přestala hrát hudba a my se posadili k jednomu malýmu kulatýmu stolu, kterej byl slavnostně vyzdobenej. Svíčka uprostřed už hořela a já si všimnul, že se příjemně setmělo a naše okolí se tím stalo velmi intimním. Chtěl jsem se jí alespoň dotknout - pohladit ji třeba po noze nebo něco podobnýho, ale než jsem to stačil udělat, objevil se odkudsi číšník v černým fraku a nalejval nám bílý víno do broušenejch skleniček. Všechno bylo ohromně slavnostní a my se chystali připít si.

"Na co?" zeptala se.

Musel jsem chvíli přemejšlet, nic mě nenapadalo, protože jsem byl tak podivně omámenej, ale pak jsem na to konečně přišel.

"Na ten přívěšek, kterej máte na krku."

"Kterej máš..." dovolila mi, abych jí začal tykat.

"Tak dobře: Na ten přívěšek, kterej máš na krku," zopakoval jsem. "A co to má vlastně bejt?"

"To je elixír," řekla a pravou rukou se dotkla malý zelený lahvičky, která jí visela na krku.

Elixír? Elixír čeho, ptal jsem se sám sebe. Ale nahlas jsem to neřekl. Připadalo mi, že už bych byl moc zvědavej a to nedělá dobrotu. Moc zvědavý lidi jsou všem většinou protivný a já jí protivnej bejt nechtěl a myslím, že jsem ani nebyl, protože se na mě pořád usmívala a pozorovala mě těma svejma velkejma hnědejma očima, který mě celýho pohlcovaly. Takže elixír... No dobře, vždyť uvidíme.

"Budeme už jíst?"

"Proč ne."

"Tak fajn," řekla a dvakrát tleskla.

Objevil se další číšník, byl to jinej než ten s vínem - tenhle byl zarostlej a musím říct, že mi připadalo, že i trochu nevoní. Přinesl dva otlučený kytičkovaný talíře a jeden dal jí a druhej postavil přede mě. Vajíčka. Obyčejný, nažloutlý, cuckovatý, míchaný vajíčka, který byly tak trochu - zřejmě, aby se neřeklo - posypaný sladkou paprikou. Ale kde jsou všechny ty lahůdky? Kde jsou pečený kuřata, husičky s křupavou kůžičkou dozlatova propečenou, kde asi schovávaj holoubátka a křepelky? Kde máte ryby s nejjemnějším masem a urožněný sele? No, kde jsou paštiky s mandlema i bez, a co má znamenat, že tu na stole není kaviár? Chutě se mi sbíhají...

Vajíčka... Míchaný vajíčka.

"Dobrou chuť," popřála mi Ona.

"Ano. Jistě. Dobrou."

Nebo restovaný játra, rolády, rostbíf... Kde jsou saláty, ovoce a zelenina? A co teprve lahodný sýry? Tak a dost! To už by snad stačilo, ne?!

Dlabali jsme oba vajíčka, zakusovali je gumovým pečivem a taky nám chutnalo. Ono je možná opravdu lepší, když člověk nemá na výběr. Ne, to přece nemyslím vážně - to určitě ne! Ani vlastně nevím, jak mě taková pitomost mohla napadnout: je lepší nemít na výběr. Brrr, to je hrozný, to je přece nemožný...

Dolil jsem jí už třetí skleničku, sobě, samozřejmě, taky a znovu jsme si připili.

"A co jsi napsal," zeptala se mě najednou. "Když jsi teda ten básník?"

"No, já totiž... Vlastně nic," zalhal jsem, protože kdysi, kdysi jsem pár věcí napsal - kdysi ano...

"Vlastně nic," zopakovala si pro sebe. "To je zajímavej název."

"Ale to neni název."

"Ne?"

"Ne. Já tím myslel, jako že jsem ještě nic nenapsal. Vůbec nic..."

"Vůbec nic? Ani řádek?"

"Ani řádek."

"Aha. Ale proč teda říkáš, že jsi básník, když jsi nic nenapsal?"

Řekl jsem jí -

Ale to je jedno, co jsem jí řekl, důležitý je, že to, myslím, pochopila a byla z toho celá nesvá a vzrušená, protože jsem jí to vysvětlil moc a moc krásně. Byl jsem najednou sám na sebe pyšnej. Prostě jsem se zase jednou po dlouhý době překonal. A pak už jsme se o tom dál nebavili. S ní už ne.

---------------------------------------------

Zapálil jsem plyn pod polívkou, abych ji trochu přihřál. Táta seděl na židli u stolu a škrabal brambory. Máma ležela nahoře v ložnici, protože jí nebylo dobře a měla zvýšenou teplotu. Museli jsme vařit my: já a táta. Kuře, které jsem asi před půl hodinou dal do trouby, se už barvilo do zlatova a ty brambory... no, táta se taky snažil a šlo mu to docela dobře.

"Tak jsem četl ty tvý básničky," řekl najednou.

Venku bylo nepříjemně, padal drobnej a vlezlej déšť a barvy se poslední dobou stávaly velmi rychle, den ze dne, studenější a studenější.

"Hmm."

"Přijdou mi strašně smutný a depresivní. To máš opravdu ze světa kolem sebe takhle divnej pocit úplný marnosti a bezvýchodnosti?"

"Nevim. Možná..."

"Jestli ano, tak to neni moc dobrý," řekl táta a podíval se na mě.

Uhnul jsem pohledem, abych se mu nemusel dívat do očí. Vlastně ani nevím proč. Snad, že jsem se za tu pravdu styděl.

"A taky se mi moc nelíbilo, že tam sám sebe nazýváš básníkem. To je trochu namyšlený. Jestli někdo básník je, nebo ne, to ukáže teprve čas."

V tu chvíli jsem si říkal, že to není pravda, že být básníkem znamená být... mít zkrátka ten pocit, který se ale nedá vysvětlit, a tak jsem raději zarytě mlčel a tátovi neodpověděl.

"Jseš přece moc šikovnej, a tak si myslím, že by ses měl spíš věnovat něčemu, co je trochu víc perspektivní. Ale psát můžeš samozřejmě klidně dál..."

Vypnul jsem plyn, protože polívka už byla horká.

"No, to je pravda. To můžu."

Nalil jsem polívku do hlubokého talíře a zanesl ji nahoru do ložnice mámě, která tam ležela na posteli přikrytá obrovskou peřinou a listovala si v modrém sešitě. Položil jsem talíř na noční stolek.

"Děkuju."

"Neni za co. A jak ti je?" zeptal jsem se.

"Nic moc... Ale právě si tady čtu ty tvoje básně a jsou moc krásný."

"Tátovi se nelíbily."

"To je hloupost. Z toho si nic nedělej. A hlavně musíš psát dál. Třeba z tebe jednou něco bude," řekla máma a s úsměvem se podívala na tu sraženou a nakyslou polívku.

----------------------------------------------

Oba jsme dojedli téměř současně a Ona, když odložila stříbrný příbor, zase zatleskala. Tentokrát ale třikrát. Přiběhli dva nádherní chrti. Jeden oranžovej a druhej světle zelenej. On a ona. On se postavil vedle mojí hostitelky, kdežto ona, ona se nechala hladit a drbat ode mě. Zajímavý, napadlo mě.

"Líběj se ti?"

"Jsou nádherný."

"To jsou moji dva miláčkové," řekla a dala tomu oranžovýmu pusu na čenich. "Viď, že vás panička miluje, že je to tak?"

Ale pes mlčel.

Zelená se na mě vesele podívala a zavrtěla ocasem. Znovu jsem ji pohladil a podrbal na krku.

"Tak se běžte proběhnout na zahradu," řekla po chvíli a ukázala rukou směrem k proskleným dveřím.

Vzal jsem do ruky láhev, že nám doleju, ale byla už úplně prázdná. Ona se zasmála a tleskla dvakrát.

"Přejete si?" ozvalo se za mnou tak rychle, až jsem se skoro polekal. Byl to ten upravenej číšník.

"Ještě víno, sluho," poručila.

Takže ne číšník, ale sluha.

Hned vzápětí se ale také objevil ten druhej, ten zarostlej a nevonící, ten divnej, nesympatickej.

"Ještě něco?"

"Ne, díky, příteli... Jenom, jestli vás můžu požádat, skliďte prosím ze stolu," řekla laskavě.

Vůbec jsem, samozřejmě, nechápal, co se to tady děje... Proč se k jednomu chová tak nadřazeně a k druhýmu, naopak, s porozuměním a řekl bych: téměř s láskou. Ale nebyla to moje věc a do cizích věcí není radno strkat nos. A už určitě ne ten svůj.

Napili jsme se a já už cejtil, že se mi trochu točí hlava. Plamínek svíčky se rozpíjel v šeru a moje společnice byla čím dál tím krásnější. Začínal jsem skoro pochyboval, že je to všechno pravda - napadlo mě, že se mi všechno jenom zdá. Bál jsem se probuzení, bál jsem se, že to všechno kolem zmizí a já se najednou ocitnu někde mezi čtyřma stěnama malýho pokoje, kterej mě svírá ze všech stran. Ale ne, je to pravda, vím to, vím to, jako jsem ještě nikdy nic tak jistě nevěděl. I když někdy je i sen pravdivější než pravda, ale to není můj případ. Alespoň dnes večer to neplatí ani o mně, ani o Ní. Ani já, ani Ona nejsme žádnej lacinej sen...

"Chci tančit," řekla a jednou tleskla.

Znovu začala hrát hudba. Trochu falešně, ale budiž... Takže: jedno tlesknutí: hudba, dvě tlesknutí: jídlo a pití, a když se tleskne třikrát, tak přiběhnou psi, aby se měl člověk s kým pomazlit, opakoval jsem si, to si musím zapamatovat. Člověk nikdy neví, kdy se mu něco podobnýho může hodit.

Tančili jsme a já přestal vnímat okolí. Soustředil jsem se jen na ni, dotýkal jsem se jí a hladil ji po nádherně rozpáleným těle. Pak mě napadla inteligentní otázka...

"Jsi tu sama?"

"Ne," odpověděla.

Ne, zopakoval jsem si v duchu.

"Ne?" zopakoval jsem nahlas.

"Je tu se mnou párek psů a párek sluhů. Vždyť to víš. Viděl jsi je."

Párek sluhů? Že by dva teplí bratři? No, tak to už je i na mě trochu drsný... Ale na druhou stranu by se tím zase dalo vysvětlit, proč se chová ke každýmu jinak, říkal jsem si. Ten protivnej, zarostlej a nevonící bude zřejmě chlap a ten druhej - tak ten to má teda blbý...

Při tanci jsem si všiml, že zelená a oranžovej se už vrátili a seděli teď na kanapi u stěny a pozorovali nás. Drželi svý úzký hlavy honosně vysoko, skoro se mi zdálo, že se na nás dívají povýšeně. Vypadali tak vznešeně, že jsem najednou uviděl na jejich hlavách nejvzácnější korunovací klenoty posázený drahejma kamenama.

----------------------------------------------

Oblíkl jsem bratra do kombinézy, na ruce jsem mu natáhl tlusté vlněné rukavice a na hlavu helmu. Vypadal najednou spíš jako kosmonaut, než jako zápasník, kterého jsem z něho chtěl udělat původně.

"Tak co, dobrý?"

"No jo... Jenom je mi to trochu malý," povídá bratr.

"Tak se připrav."

Šel jsem vedle do pokoje a v náručí jsem přinesl našeho psa. Pak jsem na něj hodil deku a začal jsem ho dráždit až k nepříčetnosti.

"Tak teď! Pozor! " vykřikl jsem na bratra, psa jsem pustil a sám jsem i s dekou vyskočil na skříň.

Pozoroval jsem, jak náš pes útočí na bratra a ten se mu brání. Byl to vždycky nemilosrdný zápas a nejednou se stalo, že jsme si z něj do dalších dnů, ať už já nebo bratr, odnášeli pěkně krvavé šrámy.

"Tak dělej! Hoď mi tu deku!" vykřikl bratr po chvíli.

Hodil jsem a on ji hned přehodil přes psa. Vyhrál. Za pár okamžiků se uklidnil i náš pes a bylo po boji. Teď jsem byl ale na řadě já. Oblíkl jsem kombinézu, nasadil si helmu a nasoukal jsem ruce do rukavic.

"Jsem připravenej," povídám a všechno začalo znovu.

Bratr rozzuřil psa, pak ho na mě pustil a já s ním začal zápasit: Byli jsme v tu chvíli úplně v transu... ale najednou mi nějak ujela noha a já upadl. Uslyšel jsem krátké zakňučení a když jsem se posadil, uviděl jsem našeho psa, jak bezvládně leží a dívá se na mě. Tedy alespoň jsem si myslel, že se na mě dívá, že mi snad i něco říká, ale možná to pravda nebyla. Možná ne... Jediné, co vím, je, že jsem v tu chvíli, na pár okamžiků, cítil tak šílený strach, že už bych nikdy v životě nechtěl zažít nic podobného. Náš pes tam ležel a už nikdy nevstal. Měl zlomený vaz...

---------------------------------------------

"Co je ti?" zeptala se mě, když dozněla hudba a my se zastavili uprostřed sálu.

"Ale nic."

"Tak proč máš v očích slzy?"

"To nejsou slzy... To je tím vínem."

Bim-bam, bim-bam, bim-bam, ozvalo se najednou a já se příšerně leknul.

Připadal jsem si jako někde na zvonici v pravý poledne, když to všude kolem vyzvání a vyzvání a vyzvání a vyzvání a takhle dvanáctkrát dokola. Jenomže tady to nebyly zvony, kdepak, to ne, tady to byl telefon. Přesně tak, normální telefon. No, ale vzhledem k tomu způsobu vyzvánění zase až tak úplně normální nebyl, to je taky pravda...

Až mojí společnici do ruky ho donesl ten upravenej sluha. Ona pak už jenom vzala sluchátko a povídá: "Haló...ano, já... ale to nebylo nutné... ne, opravdu ne...samozřejmě, že sama... a kdo by tu tak se mnou asi mohl být?... ano, to mi je, ale jenom trochu... já také... vážně?... to je ale skvělé... už takhle brzy?... neříkejte... ale věřím, jistě, že věřím -"

A takhle si s tím dotyčným povídala - to by mě velice zajímalo, kdo to může bejt, vrtalo mi hlavou - skoro půl hodiny. Alespoň se mi zdálo, že je to tak nekonečný. Ale ano, proč ne, vždyť já si klidně počkám, já mám přece času dost... Sednul jsem si zatím ke stolu a hrál si se skleničkou toho dobrýho vína. Taky jsem ho docela lačně a neuváženě pil. Hodně hodně pil.

" - ano... ne... dobře... těžko... jistě... nevím... opravdu," zakončila ten bezpochyby plodný rozhovor po devětadvaceti minutách a padesáti osmi vteřinách. To jen tak pro přesnost. Já přesnost rád. Přesnost je prostě fajn. Přesvědčivá přesnost pravdivě prokáže... ale co to kecám? Stejně jsem si to asi vymyslel... Takže jak to bylo dál:

"To je všechno?" zeptal jsem se, když odevzdala telefon zpátky do péče svýho sluhy.

"Ani ne, ale nechtěla jsem tě nechat tak dlouho samotnýho," řekla se smíchem.

Pak se taky posadila.

Nevím, co mě na ní tak přitahovalo, ale musel jsem se pořád dívat na tu lahvičku, co jí visela na krku. Byla to jakoby malinkatá amfora - měla zelenou barvu, jak už jsem říkal, a po stěnách pestrobarevný ornamenty, který jsem určitě nikdy předtím neviděl a přesto mi připadalo, že je znám.

"Vidím, že tě pořádně zaujala," řekla moje kráska - už jsem ji v duchu opravdu nazýval "svou kráskou" - a stiskla talisman v dlani.

"Připadá mi... jak bych to řekl... připadá mi nějak povědomá."

"Já ji dostala k patnáctým narozeninám."

"To jistě nebude tak dávno," snažil jsem se jí zalichotit.

"Dneska je to přesně rok."

To byla pěkná rána. Přesně rok. Takže je jí právě dnes šestnáct. Děkuju mockrát, to je vážně paráda, a já blbec se pořád divil, co tady dělám. Zatmělo se mi před očima a hlava se mocně točila i s celou místností. Musel jsem se podržet desky stolu, abych se neskácel ze židle a neskončil na zemi. A co teď? Co se dá dělat v takový situaci?

"Omluv mě na chvíli. Musím se na okamžik vzdálit, " řekla a vstala od stolu.

Pozoroval jsem ji, jak kráčí celým sálem, až nakonec zmizela v postranních dveřích. Snažil jsem se vymyslet narychlo nějakej provizorní dárek. Alespoň kytku, alespoň nějakou kytku... Ale vždyť je tady zahrada! Ano, zahrada, vzpomněl jsem si a rychle jsem vstal, abych se podíval, jestli by se tam nedalo něco spáchat. Vrávoravě jsem prošel prosklenejma dveřma a ocitnul se na terase, ze který vedly krátký schody dolů do zahrady. Čerstvej vzduch mi udělal dobře a tak jsem se snažil zhluboka dejchat, protože mi připadalo, že alkohol ze mě kvapem vyprchává a já najednou zatoužil nebejt vůbec opilej. Ale to je někdy moc a moc těžký. Rozhlížel jsem se teda po nějakejch kytkách, ale nikde nic, samý květináče s malejma ozdobnejma trvalkama, který se mi vůbec nezamlouvaly. Taky jsem už nějakou dobu cejtil tlačení dole v podbřišku a tak jsem si vyhlídnul místo u jednoho stromu a zamířil k němu. Ulevil jsem si s hlavou opřenou o mohutnej kmen. A pak jsem to uviděl: Kousek ode mě rostly na záhoně nějaký tmavý růže. Zapnul jsem si poklopec a pět těch krasotinek se mi po delším zápase podařilo urvat. A teď fofr, rychle zpátky, třeba to stihnu ještě dřív než se Ona vrátí...

No ale co budu dlouze povídat, je nad slunce jasnější, že jsem to nestihnul. Ona už tam seděla a netrpělivě si podupávala nohou v rytmu nějaký odrhovačky, kterou hrála ta neviditelná kapela, co už jsem o ní vyprávěl.

"Tak kdepak jsme byli?"

"Musel jsem si odskočit," řekl jsem vesele a pravou ruku s růžema jsem ještě stále držel za zády. "A taky bych ti chtěl popřát všechno nejlepší..."

Podal jsem jí ty kytky a sám jsem poprvé uviděl, že jsou černý. Byly to černý růže... Naštěstí mi trny, pěkně až do masa, rozdrápaly dlaň. Asi jak jsem je křečovitě svíral.

"Co si to, proboha, vyváděl," zděsila se a zřejmě právě díky tomu, myslím si, nevěnovala pozornost květinám, ale ráně, která se táhla podélně mou dlaní.

"To nic. To je jenom škrábnutí."

Bylo mi skoro na omdlení, ale snažil jsem se udržet na nohách. Já totiž, abych se přiznal, nemám rád krev. A už vůbec ne tu vlastní, když ze mě náhodou teče.

"Ukaž, já ti to zavážu."

Vstala a obvázala mi dlaň svým bílým krajkovým kapesníčkem, kterej se ale pomalu začal zbarvovat do červena. Látka nasakovala krví jako nějaká houba a já měl pocit, že mě spíš vysává, než aby kvácení zastavila. Ale naštěstí jsem se mýlil. Za chvíli to přestalo a já se mohl konečně uvolnit.

"Tak co? Jak ti je?"

"Děkuju. Už je to lepší," řekl jsem a levou rukou jsem ji pohladil po tváři.

"To je příjemný..."

Musel jsem ji políbit. Chtěl jsem... Příblížil jsem se k ní, ale Ona uhnula a moje rty se dotkly pouze její horký tváře. Okamžitě zčervenala. Pozoroval jsem, jak je najednou z ničeho nic nervózní a nesvá.

"Já...já nemůžu...to nejde...ještě ne... Já už musím jít spát," řekla, vytrhla se mi a utíkala pryč.

Než jsem se stačil vzpamatovat - je možný, že mi to trvalo dost dlouho - zmizela kdesi v nenávratnu. Alespoň mi připadalo, že v nenávratnu.

Seděl jsem a zíral do blba. Co to má, ksakru, všechno znamenat? A co mám teď dělat já? Nemusím snad dvakrát zdůrazňovat, jak jsem po ní toužil, jak šíleně jsem ji chtěl. Bylo to příšerný... Ne, nebylo to příšerný, bylo to ještě horší!

Já tě tak strašně chci!

"Tak půjdem, ne?" ozval se za mnou nepříjemnej hlas, kterej mě pěkně vylekal.

Byl to samozřejmě ten prapodivnej sluha. Ten... jak bych to slušně - ano, to je on.

"A kam?"

"Přece do vašeho pokoje."

Vstal jsem, naposledy se podíval na černý růže, který ještě stále svěží ležely na stole, a poslušně jsem sluhu následoval do svýho pokoje.

 

 

2

"Spíš?" zeptala se mě potichu Klára.

"Ne," odpověděl jsem a otočil se k ní.

Byl jsem vzhůru už dost dlouho a o něčem jsem přemejšlel. Zřejmě o tom, jak se mi vůbec, ale vůbec nechce do práce.

"Co je s tebou? Jsi poslední dobou nějak nesvůj..."

"To nic," povídám.

Dlouze jsem Kláru políbil a pomalu jsem sjížděl rukou po jejím těle níž a níž...

Začala vzdychat. Nejdřív jen potichu a pak přidávala stejně, jako jsem já zrychloval. Její tělo se najednou prohnulo do mostu. Přišlo to nějak brzo. Až moc brzo. Nečekaně. Zatmělo se mi před očima, rudý a černý kruhy se vzájemně proplejtaly a všechny svaly se mi na okamžik stáhly. Pak jsem se svalil vedle ní.

"Už musím vstávat."

"No jo," řekl jsem. "Já se taky zvednu."

Dal jsem si příjemnou sprchu a Klára mi zatím uvařila kafe a namazala chleba k snídani. Sama si nevzala nic. Měla už takovej zvyk: nikdy nesnídala. Nedovedl jsem to pochopit, protože já odjakživa považoval snídani za jednu z nejpříjemnějších věcí z celýho dne. Teda samozřejmě až po tom, to ano...

Nevím, čím to bylo, ale měl jsem pocit - on to vlastně nebyl jenom pocit, ona to byla jistota - že mě bolí hlava. Bylo to podivný, protože já na takovýhle bolesti nikdy netrpěl. Asi je nějakej divnej tlak, říkal jsem si, když jsem stál u okna a díval se, jak se venku rýsuje další tropickej den. Vždycky jsem měl rád horko... Lidi jsou divný, že na něj pořád nadávaj. To je ale hroznej pařák, co? Už aby se trochu ochladilo, jinak to nepřežiju. Tupci. Dokážou si zošklivit snad úplně všechno a místo toho, aby přijímali tu skvostnou a neuvěřitelně uklidňující sluneční energii, tak se zavírají doma a zalejzají do tmavejch koutů, aby se před ní schovali. No co... jejich blbost.

"Na co zase myslíš?"

"Ale na nic, jenom se tak koukám," řekl jsem a otočil se ke Kláře, která si právě sušila vlasy.

"Musím si už taky zajít k holiči... Jak je venku?"

"Bude zase vedro."

"Hmm. Už by se taky mohlo ochladit. Alespoň trochu. Vždyť to jsou pařáky až hrůza. A už to trvá nějak moc dlouho."

Musel jsem se usmát.

"Čemu se směješ?"

"Ale to nic. Jenom mě něco napadlo..."

Posadil jsem se do křesla a pomalu jsem usrkával kafe. Klára zmizela někde v ložnici a zřejmě se tam předváděla před zrcadlem. Ona byla Klárinka totiž odjakživa pěkně parádivá a zrcadlo byla pro ni věc naprosto nutná a nepostradatelná.

"Dneska se vrátím o něco pozdějc," zavolala na mě přes chodbu.

"Já vim. Už jsi to řikala včera. To jdeš opravdu s tou husou nakupovat?"

"Slíbila jsem to. Chce pomoct vybrat nějakej dárek pro manžela."

"No jo... Ale zajímalo by mě, jestli bys šla, i kdyby to nebyla tvoje nadřízená..."

"Jak vypadám?" zeptala se Klára, když se vrátila zpátky do obýváku a postavila se přede mě, abych si ji mohl prohlídnout.

"Dobře."

"Co jsi to prve povídal?"

Odpověděl jsem, že už ani nevím a dopil jsem zbytek kafe. Na dně hrnku s kýčovitejma růžičkama se lesknul už jenom černej lógr, ve kterým jsem se přehrabával lžičkou. Měl jsem pocit, že mi něco připomíná, ale za živýho boha jsem si nemohl vzpomenout, co.

----------------------------------------------

Strčil jsem hlavu pod peřinu, ale připadalo mi, že stejně pořád vidím tátu, jak stojí nad hromadou třísek. Po tváři mu tekly slzy, protože máma vzala jeho housle a rozšlapala je, když se vrátil pozdě v noci z koncertu. Né pozdě v noci, ale brzo po ránu... Táta tam tak stál a ty slzy mu pořád stejkaly po tvářích a pak si pomalu k těm houslím klekal. Bral je pomalu do náručí, třísku po třísce je sbíral do rukou, jako bere matka do náručí svý dítě, aby se s ním mohla pomazlit.

A táta chodil se zbytkem těch houslí po bytě a vykládal nám, jak se takový houle dělají: "To musí nejdřív někdo přijít, vykopat pořádnou jámu, zasadit strom - housle se dělají z javoru - a pak přijde někdo další a musí ten strom porazit. To dřevo se potom na roky pečlivě uskladní, aby se pořádně vysušilo a teprve potom může přijít nějakej houslař a vyřezat z něho housle. A pak si přijde nějakej barbar jako je naše máma a ty housle si s klidným svědomím rozšlape jako nějaký poslední haraburdí..."

Bylo mi táty strašně líto a přemejšlel jsem, proč se lidi musej pořád hádat. Sliboval jsem si, že až já budu velkej, nikdy se s nikým hádat nebudu, protože hádky jsou k ničemu a nic se hádáním nevyřeší.

V tu chvíli a pod tou peřinou jsem si najednou představil tátu, jak pokládá náruč s torzem houslí na místo k ostatním třískám, kde mámina noha ukončila jejich život, kde je odsoudila k smrti rozšlapáním. Táta byl celý v černém, všude plno květin a kapela hraje nějaký smuteční pochod a tátovi po tvářích pořád tečou ty slzy. A mně připadá, že kapka za kapkou padá do těch třísek, které jsou zabaleny v černočerném lesklém sametu.

----------------------------------------------

Položil jsem hrnek do umyvadla a pustil do něj vodu. Lógr se zvířil a začal vytejkat ven. Umyl jsem i ostatní nádobí od snídaně.

"Tak pa," řekla Klára, přišla ke mně a políbila mě. "Uvidíme se večer."

"Ahoj."

Pak už jenom bouchly vchodový dveře. Zase mě v tu chvíli napadlo, že se Klára stejně má. Pracovala totiž tou dobou u jedný divadelní agentury, kde sepisovala smlouvy s hercema a podobnejma existencema a já jí to hrozně záviděl. Ale jí se tam nelíbilo, protože chtěla zase hrát, toužila po tom, aby se znovu mohla postavit na prkna. Ale ono sehnat dneska angažmá není žádná sranda.

A pak jsem vyrazil do práce...

Nastoupil jsem do autobusu, sednul si k oknu a přemejšlel jsem. Občas to dělám. A byl jsem do toho přemejšlení tak zabranej, že jsem ani nevnímal stanice a cestu, která se pohybovala za sklem. Stejně jsem už znal každej strom, každou ulici a její rohy, snad i každej kámen, co se kde v okolí povaloval, mi byl přinejmenším povědomej. Pak jsem se ale najednou vzpamatoval a uviděl kousek před sebou nějakou ženskou, jak se na mě podivně usmívá. Musel jsem se pootočit a snažil jsem se dívat někam jinam, protože mi bylo jasný, co se stalo: V tom zamyšlení jsem se celou tu dobu díval na ni, jenom na ni, jako se třeba člověk dívá pořád na jedno místo, do jednoho bodu a ani si to vlastně neuvědomuje, protože je hrozně zabranej do toho svýho přemejšlení. Já, když jsem se tak náhodou díval na tu ženskou, zrovna myslel na to ranní To... Napadlo mě, že jsem se u toho třeba nějak divně tvářil - asi dost vesele a pobaveně. Ta ženská na příští zastávce vystoupila. Ale ještě než nadobro opustila autobus, naposledy se na mě podívala takovým vlahým pohledem a já věděl, co říká. Málem jsem vyprsknul smíchy, protože vypadala skoro jako nafouklá žába. Takhle po ránu to bylo docela dobrý. Napadlo mě, že podobně to chodí skoro pořád. Ta ženská si myslela, že se mi líbí, protože jsem se na ni pořád díval, a tak mi dala najevo svoji přízeň nebo ochotu nebo tak něco, a já přitom myslel na něco úplně jinýho, a to, že jsem zíral zrovna na ni, byla prostě a jednoduše jenom náhoda. Hloupá, obyčejná a přitom zázračná náhoda... Všechno vlastně souvisí s náhodou. A s jejím dalším rozvinutím. Nebo, samozřejmě, naopak s nerozvinutím, když použiju tenhle podivnej výraz: nerozvinutí.

Ale co... Alespoň jsem se díky tomu trochu pobavil, než jsem pak po chvíli z autobusu taky vystoupil a prošel vrátnicí podniku, kde jsem dělal a zamířil k šatnám.

“Martine, haló Martine...” ozvalo se najednou za mnou, ale když jsem se otočil, nikoho jsem neviděl.

Kolem mně sice prošlo několik lidí, ale ani jednoho jsem neznal. Hloupej vtip.

V šatně jsem se převlíknul do svýho bílýho pláště a vzal jsem to dlouhou chodbou až ke garážím, kde jsem prošel zasklenejma dveřma a stál jsem přímo před naším skladem. Pak ještě jedny dveře, tentokrát modrý, plechový a už jsem byl, takříkajíc, doma.

"Dobrý ráno," pozdravil jsem Hanku, která už seděla na svojí židli a zavazovala si zrovka tkaničku.

"Ahoj."

Hance mohlo bejt tak něco kolem čtyřiceti a byla to hrozně příjemná a hodná holka. Myslím, že mě měla ráda a já zase jí.

"Kde je Petr?"

"Vevnitř ve skladu."

"Tak já se tam jdu taky podívat."

"Dáš si kafe?"

Podíval jsem se na vařič. Stála tam konvice s vodou a plotna sálala horkem.

"To bude fajn," řekl jsem. "Díky."

Vyšel jsem ven, ale pak jsem si to zase rozmyslel a vrátil se.

"Nebo já si dám radši čaj. Kafe už jsem měl ráno doma."

"Čaj?"

"No, radši jo."

"Jak myslíš..."

Hanka byla opravdu moc hodná a já věděl, že mi ten čaj udělá a že bude moc dobrej už jenom proto, že ho vaří ona.

Prošel jsem obrovskejma železnejma vratama do skladu. Tam, hned po straně, stály vozejky, na který si zákazníci nakládali zboží. Byli jsme velkosklad s mléčnejma výrobkama. Měli jsme tu všechno možný od sejrů počínaje až u sušený smetany konče. Taky tam byla, vevnitř ve skladu, pěkná morna. Měli jsme mít chlazení nastavený kousek pod osm stupňů, ale když byly venku takový pařáky jako v posledních dnech, stejně jsme to vevnitř nedokázali stáhnout pod deset. Ale ono to úplně stačí, a když v tom má bejt člověk nějakou tu hodinku, je stejně, i když má teplej vaťák, promrzlej až na kost.

"Tak co, jak to jde?" zamával jsem na Petra, kterej právě rozhazoval nový zboží na palety.

"Ty vole... ani se neptej. Vod rána jsme se nezastavili."

"No jasně. Jako vždycky."

Vzal jsem pár krabic, že mu s tím trochu pomůžu, a odnesl jsem je na jedno volný místo, který jsem předtím zahlídnul.

"Co v tom je?"

"Nějaký nový sejry," povídá Petr.

"Hmm, to bude asi zase paráda."

"To víš..."

Dost často nám sem v poslední době chodily všelijaký novoty a výmysly a většinou to byly všechno ležáky, který tam nahoře někdo objednal a vůbec ho nezajímalo, jestli jsou prodejný, nebo ne. A pak jsme pořád poslouchali, jak máme malej obrat, a že už to takhle dál nejde a že se musíme taky trochu snažit a bla bla bla...

"Martine," uslyšel jsem za sebou.

Už zase?

Ale byla to naštěstí Hanka a ukazovala mi, abych šel, že už mám hotovej čaj. Rychle jsme s Petrem rozházeli zbytek krabic a pak jsme si šli oba na chvíli sednout do tepla. Já, abych si vypil svůj čajík a Petr alespoň na cigáro.

Sledoval jsem chvíli holky naproti přes chodbu v pokladně, jak markujou zákazníkům zboží, který si naložili na ty naše vozejky. Bylo mi dobře. Nevím proč, ale bylo. Najednou mi přišlo, že bych bez toho všeho tady nemohl ani bejt, že by mi to určitě chybělo. I když jsem toho měl kolikrát až nad hlavu a nadával jsem a toužil po něčem jiným, bylo to vždycky jenom chvilkový a hned to zase přešlo jako každá normální přeháňka. Věděl jsem, že jednou stejně odejdu, to jo, ale taky mi bylo jasný, že to bude moc a moc těžký se s tím vším tady loučit. A hlavně s těma lidma, který jsem měl strašně rád a který pro mě hodně znamenali.

"Kolik jich tu už dneska bylo?"

"Docela dost. Myslím, že tak něco kolem padesáti."

"To ujde," řekl jsem. "Takže to vypadá, že vodpoledne bude taky pěknej šrumec..."

"Jo a už tam taky neni moc mraženýho," oznámil mi Petr po chvíli, když típal cigáro. "Asi bys měl zajet, aby zase někdo nenadával."

"Jasně, za chvíli tam sjedu."

Dopil jsem zbytek čaje, umyl si hrnek a pak jsem sednul na Destu, která stála v chodbě meziskladu. Vidlema jsem si nabral paletu a vyrazil jsem k rampě s nanukama. Bylo to hned za našim skladem, takže stačilo objet blok, vyjet na rampu a zaparkovat Destu pod cedulí MSK. MSK - to jsou mražený smetanový krámy.

"Přeju krásnej den," vešel jsem do kanclu zvesela.

U počítače tu dneska seděla Věra.

"Á...koukám, že jseš zase dobře naladěnej," povídá.

"To já přece vždycky."

"No, to je fakt. Až se někdy divim, že tě to pořád baví."

"Nebaví...Ale přemáhám se."

Věra se zasmála a podívala se na mě.

No to víš, že máš nádherný oči... A taky příšerně hluboký. Ale je mi líto holka, já teď asi miluju Kláru a nic s tím nenadělám a hlavně s tím nic ani dělat nechci. Jo, taky je mi to líto...

"Tak co to bude?"

Nadiktoval jsem jí, co potřebuju, ona to naťukala do počítače a vytiskla mi fakturu.

"Tady se mi upiš."

"Stačej křížky?"

"To určitě ne. Ale jestli chceš, tak můžeš udělat otisk palce," řekla a podala mi polštářek na razítka.

Namočil jsem si palec a ten otisk jsem jí tam opravdu udělal.

"Ty seš ale blbej," povídá. "Teď abych to vyjela znova."

"Vždyť jsi to sama chtěla..."

Než mi Věra vytiskla novou fakturu, vynosil jsem si z mrazáku ty objednaný zmrzliny a narovnal si je na paletu. Ten jejich mrazák mě vždycky fascinoval. Nic tak obrovskýho jsem nikdy neviděl a nikdy mě ani nenapadlo, že by něco takovýho bylo vůbec možný. Podle mě to byl spíš mrazicí hangár a to ho ještě určitě podceňuju...

Podíval jsem se na hromadu, co se kupila na paletě. Bylo toho požehnaně, až jsem se skoro bál, aby mi to někde cestou nepopadalo. Budu muset jet opatrně. Ale já jezdil, na rozdíl od těch šílenců z mlíkárny, opatrně skoro pořád. Od tý doby, co jsem jednou málem převrátil Destu v zatáčce u vrátnice, kterou jsem projížděl na plno, jsem si dával dobrej pozor, abych to nepřeháněl. Ono to někdy hodně svádí přišlápnout ten pedál plynu až na zem, ale já už věděl, že se to nemá přehánět, jako se nemá přehánět vůbec nic. Ještě teď se mi třesou kolena, když si vzpomenu, jak se ta moje Desta naklonila - jela tenkrát jenom po dvou kolech - a já už se viděl rozmačkanej pod ní.

"Tady to máš," podala mi Věra fakturu, když vyšla ven z kanceláře. "Radši jsem to podepsala za tebe."

"No to já nevim, jestli to můžu takhle převzít..."

"Budeš muset."

"Hmm, tak to je potom ale docela jiná," řekl jsem, vylezl na Destu a nastartoval. "Zatim se měj."

"Ahoj."

"Já se stejně ještě stavim."

"To věřim..."

Cestou k nám do skladu jsem jako obvykle přemejšlel, proč se v tom samým podniku musej vystavovat faktury i při tom, když se vlastně jenom přesouvá zboží z jednoho místa na druhý, z jednoho pracoviště na jiný. To je faktura tady z MSK, potom faktura, když se jede pro mlíko a pro jogurty na rampu ke klukům a další je pak pro podnikovou prodejnu před vrátnicí, kam se vozí zboží od nás ze sejrů. Všude samá faktura. Ke konci dne jich mám vždycky plný kapsy, protože se klidně stává, když lidi hodně nakupujou, že pro všechno jezdím i třikrát nebo čtyřikrát denně. Je to všechno takovej nekonečnej kolotoč.

----------------------------------------------

Máma neustále postávala u okna, chvíli u nás v dětském pokoji a chvíli v obýváku. Byla moc ustrašená, bála se.

"Martine, pojď se prosim tě podívat," řekla najednou. "Neni támhleto táta?"

Vstal jsem, ještě rozespalý, a podíval se z okna směrem, kam ukazovala mámina ruka.

"Ne, myslim, že ne," odpověděl jsem.

"Určitě? Vidíš tam dobře?"

Viděl jsem. Na trávníku se válel nějaký opilec; táta to rozhodně nebyl.

"Určitě ne," utěšoval jsem ji.

"Kde může bejt?! Aby se mu tak něco stalo..."

Sedl jsem si zpátky na postel a modlil se, aby už táta konečně přišel. Chtělo se mi tolik spát, ale věděl jsem, že nemůžu, nejde to, musím zůstat vzhůru s mámou, aby nebyla tolik sama.

Bylo půl třetí ráno, když se táta konečně objevil ve dveřích. Podíval jsem se na něj a v tu ránu mi bylo všechno jasné. Oči mu svítily, opíral se o futro; jen tak tak se držel na nohou. Pozdravil jsem ho, ale byl na tom tak špatně, že ani nedokázal odpovědět. Stěží něco zamumlal.

"Kde jseš?!" vyjela na něj máma.

"Kde bych byl? Na koncertě přece," odpověděl a dopotácel se do předsíně.

"Do půl třetí ráno?! Aspoň nekecej!"

"Trochu jsme...to...no...slavili," snažil se mluvit normálně.

"Je to na tobě vidět. Řikal jsi, že s tim pitim přestaneš. Ale to né, ty prostě budeš chlastat dál! Ty nedáš pokoj! Ani kvůli těm dětem ne!" křičela máma. "Tobě nestačilo, že jsem ti ty housle už jednou rozšlapala!"

Táta se na ni chvíli upřeně díval a potom povídá:

"Co ty vůbec víš vo životě?! Co ty víš? Nedokážeš ani chápat tu nádheru, když se podíváš nahoru na nebe...na tu krásu...ta nádhera...ty milióny hvězd...nekonečnost,

která nás obklopuje-"

"Hlavně že ty, vožrala, to chápeš! Vod půl dvanáctý na tebe s Martinem čekáme! Ale pán si přitáhne ve tři ráno!"

"V půl třetí," odporoval.

"To už je snad úplně jedno!!" zaječela máma a já jsem raději zamířil do svého pokoje. Věděl jsem, co bude následovat. Teď se budou celý zbytek noci hádat. A v tu chvíli jsem pochopil, že se nikdy nic nezmění, že to bude pořád stejný, pořád dokola, ať se děje, co se děje, že nemůžu vůbec nic dělat, nedá se to změnit.

V uších mi stále zněly vzrušené hlasy obou mých rodičů a já měl už jen jedno jediné přání: jděte pryč, dejte mi všichni pokoj!

----------------------------------------------

Roztřídili jsme s Petrem krabice s nanukama a dortama do našich malejch mrazáků a já pak odvezl Destu zpátky do meziskladu, kde jsem ji zaparkoval a zkontroloval olej a vodu. Olej byl ještě v pohodě, ale vodu jsem musel dolejt. To ty vedra. Strašně rychle se z chladiče odpařovala.

Až do oběda jsem se potom motal kolem Desty. Celou jsem ji umyl a vyleštil, že byla jako ze škatulky a zářila na velikou dálku. Do jídelny jsem šel s Petrem kousek před jednou a musím říct, že se jim ten oběd docela vyvedl. Měli jsme knedlíky plněný uzeným masem a k tomu zelí. Moc mi to chutnalo. Bylo to ale možná taky tím, že už jsem měl poměrně slušnej hlad, protože jsem se dneska úplně zapomněl nasvačit.

"Tak máte za chvíli padla, co?" povídám Petrovi.

"No jo, vždyť už je na čase."

"Šel bych taky..."

"Už jenom necelejch pět hodin a máš to za sebou," zasmál se škodolibě.

"Hmm, díky..."

Loudali jsme se z oběda s plnejma žaludkama a já pozoroval lidi, jak se navzájem potkávaj a zastavujou a povídaj si a pak jdou zase dál, aby mohli potkat někoho dalšího a s ním znovu prohodit pár slov...

"Jedu pro benzín," oznámil jsem, když jsme šli kolem našeho meziskladu a zamířil jsem k Destě.

"Tak pozdravuj mastnou skvrnu."

Mastná skvrna, to byla dost vulgární přezdívka pro ženskou, která dělala u naší podnikový pumpy. No, ona to snad ani pořádná pumpa nebyla, protože měla všeho všudy jeden jedinej stojan na naftu, a leteckej benzín pro Desty se musel pumpovat ručně z přistavenejch sudů. Ale my jsme tomu prostě pumpa říkali.

Zastavil jsem s Destou vzadu a nechal ji tam zaparkovanou. Klíčky jsem si vzal raději s sebou, protože kdybych je tam nechal a šli kolem kluci z mlíkárny, tak by mi ji určitě někam zašili a nechali by mě, abych ji jako blbec hledal po celým areálu a strašně by se tomu smáli. Už mi to totiž jednou udělali a já z toho byl tenkrát strašně na nervy, protože jsem za tu svou Destu podepsal kdysi dávno odpovědnost. Musel jsem obejít domeček pumpy, protože zadní vrata byly jako obvykle zamčený, a vešel jsem dovnitř předníma dveřma.

"Dobrý den."

"Ahoj," povídá mastná skvrna. "Co chceš? Benzín?"

"No jo."

"A kolik?"

"Dvacet."

V duchu jsem počítal, že bych tam možná nalil i celejch třicet litrů, protože ručička ukazatele byla skoro na nule, ale to by se taky mohlo stát, že by mi to přetejkalo přes okraj a že bych musel zbytek pracně slejvat trychtýřem zpátky do sudu. A to by mi za tu námahu nestálo. Stejně si můžu pro benzín přijet, kdy se mi zachce, tak co...

"Tady mi to podepiš."

"Jasně," řekl jsem a zvěčnil se na potvrzení ve dvou kopiích, že jsem dne toho a toho odebral dvacet litrů pravýho nefalšovanýho leteckýho benzínu - takhle nějak podobně to tam stálo černý na bílým.

"Vemeš si to tam sám?"

"Jo, vemu."

"Z toho modrýho. Ještě by to mělo vystačit."

Sudy s leteckým benzínem se vždycky značily modrou tečkou. Napojil jsem svou Destu a vyrazil zpátky k nám do skladu. Přijel jsem akorát, protože už tam na mě čekal kamión.

"Tak co to tam máš?" zavolal jsem na řidiče.

"Vezu ti Hermelín."

Jasně, je úterý a v úterý přece vozej Hermelín vždycky.

"Kolik toho je?"

"Tři palety."

"Tři?"

"No jo."

"A je to určitě pro nás?" divil jsem se. "My bereme vždycky jenom dvě."

"Je to pro vás. Už jsem s nima mluvil," ukázal řidič směrem ke kanceláři našeho šéfa, která byla hned vedle pokladny.

Ani jsem ho ještě dneska neviděl, napadlo mě, když jsem nabíral první paletu. Složil jsem všechny tři a navezl je do skladu. Poskládal jsem je až vzadu, protože v prodeji bylo ještě pár balíků z minula. Kdybych to tam nechal, všichni by brali tady ten čerstvej a co mi pak s tím starým, kdyby prošel... Musel by se odepsat nebo rozprodat za polovinu zaměstnancům. To se vždycky vyhlásilo rozhlasem, když nám tu něco propadlo, že ve skladu sýrů maj něco zlevněnýho a ty supi z kanceláří z hlavní budovy se sem slítáváli v celejch hejnech. Kdepak... jakmile je někde něco zlevněnýho, českej člověk prostě nikdy neodolá, ať je to třeba sebevětší krávovina, kterou nebude nikdy potřebovat. Ale je to zlevněný a to je přece nejdůležitější...

"Tak se zatim měj," mávnul na mě řidič, když jsem mu vrátil tři prázdný palety, který jsem vzal z hromady před skladem.

"Ty taky."

Když jsem se vrátil do naší kanceláře, Petr a Hanka už byli převlečený a chystali se k odchodu. Podíval jsem se na hodiny, bylo za deset minut dvě.

"Už jdete?"

"Zaplať pámbu... Už je nejvyšší čes," povídá Petr.

"Já pudu s váma a koupím si v kantýně něco k jídlu na odpoledne."

Courali jsme se pomalu směrem k vrátnici. S náma už tam mířily i další davy netrpělivejch lidí, který se nemohly dočkat chvíle, kdy si budou moct odpíchnout a spěchat na nedalekou zastávku autobusu. Před vrátnicí se dělala fronta. Bylo to, jako by ty lidi čekali na Bůh ví co...

"Jdeš do hlavní budovy nebo ven do krámu?" zeptala se mě Hanka.

Tím krámem myslela naši podnikovou prodejnu před vrátnicí.

"Asi ven. Tady stejně nic nemaj," ukázal jsem na hlavní budovu, kterou jsme právě míjeli.

Vrátnice byla hned vedle a já se s Petrem a Hankou rozloučil a snažil jsem se protlačit ven skrz netrpělivý lidi s píchačkama v rukou, který už nedělali nic jinýho, než že upřeně pozorovali ručičky hodin a čekali, kdy naskočí 14,00. Po chvíli se mi podařilo propasírovat se, a tak jsem zapadnul do krámu, kterej byl tady za rohem. A jakmile jsem za sebou zavřel dveře, už jsem uslyšel první cvaknutí. A pak to šlo ráz na ráz a já už jenom pozoroval lidi, jak se valej z vrátnice jako divokej proud nespoutaný řeky. Bylo mi to najednou jasný. Už jsem věděl, co mě tady drží, pochopil jsem proč se mi z tohodle podniku nechce jako se asi nechce - anebo nikdy chtít nebude - většině lidí. Tam uvnitř fungoval nějakej podivnej zákon jakýsi soudržnosti. Byl to svět sám pro sebe, kterej z každýho z nás dělal právoplatnou součást sebe samýho. Tam jsme byli všichni spolu, ale jakmile člověk prošel vrátnicí, stal se okamžitě někým jiným a už musel bejt a existovat jenom sám za sebe. Všechny pouta, který vevnitř fungujou, se tady venku rozplynou do ztracena. Cizí přicházíme, na malou chvíli jsme spolu a cizí zase odcházíme každej někam jinam.

Koupil jsem si dva rohlíky a deset deka krásný libový slaniny a vrátil jsem se do kanceláře. Všude bylo pusto a prázdno. Nikde nikdo, jenom nad silnicí, která vedla k našemu skladu, se vlnil horkej vzduch.

“Martine, haló Martine...” ozvalo se znovu kdesi za mnou.

Bál jsem se otočit, protože mi připadalo, že je to ten samej hlas jako prve. Ale nakonec jsem to přece nevydržel a otočil se. Nic. Samozřejmě, že nic. Začínal jsem mít nepříjemnej pocit, jako by mě někdo pořád sledoval, jako by mě někdo neustále a bedlivě pozoroval. A nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl kdo a odkud...

Sednul jsem si ke stolu a najednou jsem to uviděl: Na stole ležela pohlednice. Vzal jsem ji do ruky a prohlížel si fotku malýho líbeznýho zámku, kterej se mi zdál nějak povědomej. Ale kdy jsem byl naposledy na nějakým zámku? To už jsem si ani nepamatoval, natož abych si vzpomněl na podobu byť jen jedinýho z nich. Jenže ještě daleko větší překvapení mě čekalo na druhý straně tý pohlednice: Bylo tam moje jméno - byla adresovaná mně... V první chvíli jsem se z toho nemohl vzpamatovat a pořád jsem si ji prohlížel a otáčel ze strany na stranu, ale vůbec mě nenapadalo, jak je to možný a co to má všechno znamenat. Pozvánka na slavnostní zámeckej ples. Podivná pozvánka...

A pak jsem pochopil, že tam musím. Nevím, jak se to stalo, ale věděl jsem to a něco mě nutilo, abych to udělal. Musím tam, ať se děje, co se děje. Bylo to jako magnet, bylo to neskutečně silný a já neměl sílu se bránit. A taky jsem se bránit nechtěl.

 

 

3

Probudilo mě až slunce, když mě začalo šimrat po tváři. Otevřela jsem oči a spokojeně se protáhla. Vstávat se mi ale ještě nechtělo. Bylo příjemné jenom takhle ležet, dívat se oknem do sladkého rána a vzpomínat a vybavovat si všechno, co se přihodilo.

Přitulila jsem se ke svému plyšovému medvídkovi a pohladila jsem ho. Zamrkal na mě a usmál se. Pak mě pohladil také. Dlouze jel měkkou tlapkou po mé noze až nahoru.

"Dobré ráno," povídá.

"Jak ses vyspal?"

"Já dobře, a ty? Včera jsi šla spát pozdě..."

"Trochu jsem se zdržela," řekla jsem mu a trochu jsem se zastyděla.

"No, mě nemusíš lhát. Já vím, kolik bylo hodin, když ses vrátila. A taky vím, že jsi byla opilá..."

"Ale jenom trochu. On na tu moji slávnost přišel jeden člověk," zasnila jsem se při té vzpomínce a pak jsem svému plyšákovi vyprávěla celou tu historii o plese a o něm a o mně a všechno jsem mu vylíčila do nejmenších podrobností od první chvíle, kdy jsem ho spatřila, až... až do okamžiku, kdy mě chtěl políbit a já utekla.

Můj medvídek chvíli nic neříkal, jenom se podivně mračil a já ho ustrašeně pozorovala a čekala, co řekne.

"To je teda pěkné..."

"Co je pěkné?" zeptala jsem se ustrašeně.

"Ale to nic. Já jenom jestli - ale ne. Raději se už oblíkni. Je pozdě. A pak se jdi nasnídat."

"Už jdu."

Políbila jsem ho, byl to můj veliký, ale hlavně jediný přítel, a poslušně jsem vstala, oblékla se a chtěla jsem jít dolů do jídelny, abych se najedla.

"A co tvůj náhrdelník?" zeptal se mě najednou medvídek.

"Ale jistě... Promiň, já zapomněla," řekla jsem a nasadila jsem si svůj řetízek s lahvičkou elixíru.

Pak jsem vyšla z pokoje a zamířila po schodech do jídelny. Ale najednou se mi zatočila hlava, protože jsem ho uviděla, jak sedí dole u stolu a snídá. Před tím jsem si vůbec nepřipouštěla, že tady zůstal, ani mě to takhle po ránu nenapadlo. Až teprve teď jsem si to pořádně uvědomila. Teprve teď, když jsem ho znovu spatřila.

"Dobré jitro," řekla jsem mu a posadila jsem se ke stolu naproti němu.

"Dobrý."

"Vidím, že ti chutná."

Ládoval se totiž, jako by celý týden nejedl.

"Ano. Děkuju. Chutná," povídá s plnou pusou, až mu padaly drobky. "Pardón..." omluvil se, protože si toho všiml.

Usmála jsem se na něj a pustila jsem se také do jídla.

"Vyspal ses dobře?"

"Výtečně."

"To je dobře."

Nalila jsem si horkou čokoládu, tu jsem odjakživa milovala, a usrkla jsem. Pobaveně se na mě podíval. Měl na sobě tytéž sváteční šaty jako včera a mně napadlo, že bych pro něj měla najít nějaký domácí oděv. Ano. Něco, aby se tu cítil dobře a hlavně pohodlně. Hned po snídani pověřím sluhy, aby mu někde něco vyštrachali.

"A ty?"

"Co já?"

"Myslím, jak ses vyspala ty?"

"Aha... Já? Já jsem se vyspala do růžova. Vždyť vidíš, ne?" řekla jsem a do tváří se mi nahrnula krev a já cítila, že se začínám červenat a sklopila jsem proto oči tak, jak mě to učili.

Pak jsme oba mlčeli, ale já věděla, že to vůbec nevadí, že to všechno teprve přijde - byla jsem si tím jistá jako ještě nikdy v životě. A navíc jsme jedli a u jídla se přece nemluví...

"Moc se nepřejídej, protože k obědu budou míchaný vajíčka," řekla jsem, když už to ticho trvalo na můj vkus přeci jen příliš dlouho.

Ale on začal najednou vydávat podivné zvuky, jako by se mu zvedal žaludek. Rychle vstal a odběhl směrem k východu na balkón. Co se mu stalo, ptala jsem se v duchu, asi mu neudělalo dobře to včerejší víno.. Ale mně po něm nic nebylo, naopak, cítila jsem se svěží jako rybička, jako rybička v našem zahradním jezírku.

On se vrátil za pár minut a vypadal, že už je v pořádku. Všimla jsem si, že z jeho obličeje ještě kape voda - musel se někde cestou opláchnout.

"Je ti dobře?"

"Ale ano," řekl a sedl si na svou židli.

"Jak dlouho tady zůstaneš?" zeptala jsem se, když moji dva sluhové začali sklízet ze stolu.

"Ještě vlastně ani nevím," řekl. "Zatím jsem nad tím nepřemýšlel."

"Můžeš tu být, jak jenom dlouho chceš. Nebo spíš: jak dlouho můžeš..."

"Děkuju."

Zadívala jsem se mu do očí a najednou se mi rozklepala kolena. Bože, ten byl krásný! A ty jeho uhrančivé oči! Byla jsem najednou jako omámená a točil se se mnou celý pokoj, celý zámek, točil se se mnou celý, celičký svět.

Bim-bam, bim-bam, bim-bam, zazvonil náhle telefon.

Když mi ho přinesli, vzala jsem sluchátko do ruky a povídám: "Haló...ano, já... ale to nebylo nutné... ne, opravdu ne...samozřejmě, že sama... a kdo by tu tak se mnou asi mohl být?... ano, to mi je, ale jenom trochu... já také... vážně?... to je ale skvělé... už takhle brzy?... neříkejte... ale věřím, jistě, že věřím... dobrá, tak tedy nashledanou," a pak jsem to položila.

Rozhlédla jsem se, protože můj host, mezitím, co jsem telefonovala, někam zmizel. Ale nebyl daleko. Stál jen u dveří na balkón a díval se ven.

"Martine... no tak, Martine," zavolala jsem na něj a on sebou najednou trhnul, jako by se mě nějak neskutečně lekl nebo co.

Otočil se ke mně a já uviděla, že se celý chvěje.

"Odkud znáš moje jméno?!"

"Odkud co? Já nevím,” zalhala jsem. “Snad jsi mi ho řekl včera..."

Copak jsem mu mohla jen tak oznámit, že mi ho prozradil můj plyšový medvídek? To jistě ne.

Znejistěl a otočil se zpátky k oknu. Stála jsem a nevěděla, co dělat. Bála jsem se ho. V tom okamžiku jsem zatoužila po tom, aby odešel, aby se tu nikdy neobjevil, chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem, protože se ve mně všechno napjalo a zastavilo. Ve spáncích mi bušila krev a já slyšela ty údery úplně zřetelně a jasně. Dívala jsem se na něho, nikam jinam, jenom na něho.

Pořád jsem ho upjatě sledovala, nešlo to jinak, připadalo mi, jako by z něho vycházel proud obrovské nenávisti nebo zla, a to mě děsilo. Bylo v tom něco ďábelského a mělo mě to ve své moci. Najednou jsem uslyšela kňučení. Otočila jsem se a tam, pár metrů za mnou, stáli oranžový a zelená a nervózně poskakovali na místě. Martin se otočil taky. Vypadal, že už je v pořádku. Přistoupil blíž ke mně, ale psi začali rozzuřeně štěkat a tak se raději zase vzdálil a opřel se loktem o rám okna.

"No tak! Co je to!" okřikla jsem své psy. "Kde máte být?! Místo!"

Pomalu a neochotně se loudali ke své pohovce. Vyskočili na ni a majestátně se uvelebili na jejím sametu tak, jak to umějí jen oni. Šla jsem k nim a oba jsem je pohladila po jejich dlouhých hubených hlavách. Pak jsem se posadila vedle.

"Promiň," řekl najednou Martin.

"Cože?"

"Promiň, že jsem na tebe tak vyjel."

"Já jenom nechápu proč?"

"To je dlouhá historie a mně se o tom nechce mluvit. Teda alespoň ne teď a tady. Možná později, jestli ti to nebude vadit..."

"Ne, nebude," řekla jsem a byla jsem ráda, že to skončilo takhle, protože už jsem skoro počítala s tím, že Martin odejde a že už ho nikdy neuvidím.

"Tak co...ukážeš mi ten svůj zámek?" zeptal se po chvíli.

"No, on není tak úplně - ale to je teď vlastně jedno. Dobře, ukážu. Ráda."

"A kde začneme?"

"Třeba nahoře?"

"Tak dobře," souhlasil.

Vstala jsem z pohovky a zamířila jsem ke schodišti. Martin mě loudavým krokem následoval. Vedla jsem ho do první ložnice úplně na konci chodby nahoře v patře.

Vešli jsme do zatemněné místnosti, kde se v pološeru rýsovaly obrysy do prostěradel zabalených křesel a kulatého konferenčního stolku. V pokoji byl těžký, plísní nasáklý vzduch a mě se tady špatně dýchalo. Připadala jsem si jako ve vězení a když jsem se podívala na Martina, myslím, že měl pocit úplně stejný. Všude po zemi se povalovaly chuchvalce prachu a zakrývaly motivy měkkého tmavě červeného koberce, který se ztrácel pod masivními namořenými skříněmi.

"Tenhle pokoj se už hodně dlouho nepoužívá."

"To je vidět," řekl Martin a provokativně přejel prstem po parapetě okna, kde zůstala dlouhá a rušivá čára. "Připomíná mi to tady, i když pořádně nevím proč, jednu věc, kterou jsem zažil v dětsví:

Víš, u nás doma jsme si vždycky potrpěli na zvířata," začal Martin vyprávět. "Měli jsme doma snad všechno... Všechno od mravenců a hadů - až po nejrůznější druhy psů. Často si vzpomínám, kolik zábavy jsem si užil třeba při chytání užovek na Sázavě... Až mám teď někdy z těch zdánlivě slizkých těl hadů husí kůži. Ale nejvíc legrace bylo stejně s našima myšma. Hověly si tam v akváriu na zemi v kuchyni hned vedle sporáku. Kolikrát se nám stávalo, když jsme si třeba vyšli v neděli na krátkou rodinnou procházku, že ty malý bílý potvory z akvária utekly. No a my s babičkou, zatímco si rodiče uvařili odpolední kávu, jsem pak pořádali divokej lov na uprchlý a vystrašený myši, který se schovávaly buď pod postelí v ložnici nebo v prádelním koši. Většinou ale každá jinde. Jednou večer jsme dokonce Ferdu - tak se jmenoval on a jí jsem dal jméno Bára - tak jednou večer jsme Ferdu našli zahrabanýho v košíku, kam si babička schovávala šicí potřeby a hlavně zbytky látek. Není divu, že se Ferda v tak příjemným prostředí zapomněl, a když jsme ho konečně po úmorným pátrání a slídění našli, že vypadal... no...jako vyvoraná myš...

Ale jednou, nevím přesně, kdy to bylo, pamutuju se jenom, že to bylo někdy v zimě, se stala věc, která znamenala konec našich slavnejch honů a štvanic. On totiž Ferda onemocněl... Seděli jsme tenkrát u akvária a pozorovali, jak se Bára snaží Ferdovi pomoct. Čumákem nadzvedávala jeho bezvládný tělo a podpírala ho ze všech sil. A tenkrát mi babička řekla, že už se nedá nic dělat, že musíme nechat Ferdu, aby mohl v klidu vypustit duši. No a tak jsem si sednul v dětským pokoji na postel - byl už večer, venku ale ještě nebyla úplná tma, jenom pokročilý šero...

"Babi...a co bude s tou jeho duší?" zeptal jsem se po chvíli.

"S tou duší? Přijde určitě do myšího nebe."

"A nebude mu tam smutno?"

"Ne. Myslím, že ne. Bude tam mít určitě spoustu a spoustu kamarádů, kteří už tam na něj čekají."

V tu chvíli jsem si začal představovat, jak z Ferdova těla vychází taková bílá záře... víš...takový opar nebo napůl průhledný obláček, kterej má svojí hlavu, svý tělo a dokonce i oči, nos a ústa - ona ta jeho duše vypadala spíš jako nějaký člověk - a ta Ferdova ústa se najednou usmívají... a nakonec ten obláček, ta duše, ještě chvíli krouží po místnosti, jako že se loučí, a pak obrovskou rychlostí vylítne někam do neznáma...

"A lidi maj taky duši?"

"Určitě. Každý máme duši," řekla s jistotou babička. "Vzpomínám si, že když mi umírala maminka, tak jsem tu její duši dokonce viděla. Vznášela se chvíli nad námi, a jako bych tenkrát slyšela hlas, který mi říkal: Tak, děvče, já už odcházím, už jsem tu byla dost dlouho... teď už tu budeš na všechno sama, musíš se vypořádat se svým životem, jak jen to budeš nejlíp umět..."

Babička přestala vyprávět a já viděl, že má oči plný slz. Musel jsem se otočit - držel jsem se jen tak tak, abych nezačal brečet taky.

"A lidi maj jiný nebe než myši?"

"Myslím, že ano."

"Takže Ferdu už nikdy neuvidíme?"

"To nikdo neví. Já taky ne. Možná..."

No a tak jsme tenkrát seděli v tom přítmí a mě ani ve snu nenapadlo, že za necelý tři roky budeme chodit navštěvovat babičku do jejího nemocničního pokoje, a že ji budeme pozorovat, jak chodí po místnosti zahalená do bílýho prostěradla a myslí si, že je duší svý dávno zemřelý matky..."

Martin přestal vyprávět a já jsem si kapesníkem osušila tváře a oči. "Půjdem dál?"

"Ale ano, jistě..."

"A teď ti ukážu můj pokojíček," řekla jsem. "Oni tady nahoře ty ostatní pokoje vypadají totiž všechny skoro úplně stejně."

"No ale na ten tvůj jsem teda opravdu zvědavej," řekl Martin a pohladil mě po ruce.

On mě možná ani nepohladil, on se mě možná jenom lehce dotkl, třeba neúmyslně, co já vím... ale já jsem z toho byla celá nesvá a pořád jsem na to myslela a v duchu jsem si to místo, kde se mě dotkla jeho ruka, pořád opatrovala a dívala se na něj - až jsem málem přešla ten svůj pokoj, jak jsem byla zamyšlená.

"Tady je to," otevřela jsem dveře a pustila Martina dál.

Prošel kolem mě a nic. Takže to asi opravdu byla náhoda... Pečlivě se mi totiž vyhnul a odhrnul závěs, aby mohl vstoupit do pokoje. Smutně jsem si povzdechla, a navíc hodně nahlas, ale on to naštěstí neslyšel. Musím si dávat pozor. Takové věci se pro slušně vychovanou dámu přeci jen nehodí. Nějaké vzdychání...to tedy rozhodně ne, řekl by můj medvídek. Už jsem se těšila, až ho Martinovi představím.

"Máš to tu moc a moc krásný," rozplýval se Martin nad zařízením mého pokoje.

Jak by také ne? Vždyť to bylo něco práce, něco přestavovaní, přemýšlení a stěhování, než se mi podařilo sladit všechno tak, jak jsem si to vždycky představovala ve svých snech. Vždycky jsem chtěla mít pohádkový pokojík.

"A tohle je můj malý medvídek," ukázala jsem na postel, kde ležel můj plyšák. "Pozdrav našeho hosta," řekla jsem mu.

Ale méďa nic.

Martin se na něho upřeně díval. Dlouho se na něho díval...

"No tak nezlob přece..."

Jenže plyšáček ležel dál bez hnutí a mlčel. Dokonce se tvářil jako obyčejný tuctový medvěd z výlohy nějakého zapadlého hračkářství.

"Tak dost legrace a pozdrav přece," zvýšila jsem hlas a začalo mi to všechno být nepříjemné.

Všimla jsem si, že se Martin začal tak nějak tajemně usmívat. Zřejmě si o mě začínal myslel svoje, protože mi přestal věnovat pozornost a rozhlížel se kolem.

"Zlobíš a já tě nemám ráda!" řekla jsem a můj méďa se najednou ušklíbl, ale pak začal zase předstírat, že není živý. "Vidíš?! Vidíš, že si nevymýšlím?!" otočila jsem se rychle na Martina, ale ten se zrovna díval na obraz, který visel na protější stěně.

"Ale co? Co mám vidět?"

"To nic," povídám. "Pojď, půjdem odsud."

A tak jsme vyšli zpátky na chodbu a já Martinovi ukázala ještě modrý čajový salónek, který byl na druhém konci chodby, pak likérový salónek - to byla taková naše zvláštnost, protože likérový salónek hned tak někde nemají, a nakonec jsem ho ještě zavedla do salónku kuřáckého, kde se pořád vznášel ten nepříjemný zápach tabáku, i když už tady roky a snad i staletí nikdo nekouřil. Možná sluhové si sem občas zajdou, napadlo mě, ale o tom jsem nic nevěděla a navíc mi oba kdysi přísahali, že jsou zarytí nekuřáci.

Pak jsme sešli schody dolů do přízemí a oba jsme se posadili na kanape.

"Já myslel, že to je pro ty tvý psy," řekl Martin.

"Ne, to ne. Ale je pravda, že si zrovna tuhle pohovku oblíbili. No ano, rádi tu sedávají..."

Ze zvyku jsem se rozhlédla, jestli je oba, oranžového i zelenou, náhodou někde nezahlédnu. Ale nikde nebyli, asi běhali venku po zahradě.

"Ještě je tu knihovna, také přijímací pokoj, pak ještě jeden a navíc pokoj trofejí a kuriozit..."

"Pokoj trofejí a kuriozit?"

"Tam jsou parohy, zbraně a tak... Pušky, kopí a já nevím co ještě. Také jsou tam nějaká vycpaná zvířata."

"Aha," povídá Martin. "Tak to nemusím."

"A co zahrada? Už jsi viděl zahradu? Je tam romantické jezírko s rybkama."

"Zahradu? No... vlastně ani ne..."

Seděla jsem na tom kanapi a pořád jsem musela myslet na to, proč můj plyšák hrál takovou podivnou komedii a udělal ze mě úplného hlupáka. Copak jsem mu něco udělala? Snad ne... Tak proč tohle všechno? Nemohla jsem na to přijít, ať jsem se snažila sebevíc.

"Tak půjdem?" vyrušil mě z mých úvah Martinův hlas.

"Co? Cože? Ale jistě. Půjdem. Promiň, trochu jsem se zapomněla..."

Šli jsme přes terasu a po krátkých schůdkách dolů na nádvoří. Tam se Martin zastavil u sochy dvouhlavého draka a upřeně si ji prohlížel. Díval se na ni svýma hlubokýma očima a nemohl je od ní odtrhnout, jako by ho to zjevení nějak fascinovalo.

"Omluvíš mě na chvíli?"

Ale Martin mě nevnímal, a tak jsem šla a nechala ho tam. Chvíli na mě bude muset počkat... Rychle jsem vyběhla do schodů, proběhla chodbou a vrazila do svého pokoje.

"Proč jsi mi to udělal?"

"Musel jsem," odpověděl můj plyšák úsečně.

"Ale proč jsi musel?!"

"To ti nemůžu říct..."

"Já to musím vědět! Vždyť teď vypadám jako nějaká bláznivá holka."

Méďa se znovu ušklíbl: "To ti na něm tolik záleží?"

"Jistě že záleží! A tobě by mělo také! Je to náš host... Jediný host."

"Pro mě za mě... Ať se třeba postaví na hlavu. Já ho tady nechci."

"Ale já ano!"

"Tak to si budeš muset vybrat. Buď já, nebo on..."

"To myslíš vážně?"

"Už jsem řekl."

A můj milovaný plyšáček se ke mně otočil zády. Vyběhla jsem z pokoje a zabouchla za sebou dveře.

"Počkej, to přece -" zaslechla jsem ještě z pokoje, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a utíkala jsem dál, dál a dál, ani nevím, kam jsem to vlastně běžela, až mě najednou někdo chytil do náručí. Byl to Martin. Opřela jsem mu hlavu o rameno, nechtěla jsem, aby mi viděl do očí.

"Co se ti stalo?!" zděsil se.

"Nic, to nic, to je v pořádku," odpověděla jsem rychle. "A co zahrada? Líbí se ti?"

"No, vždyť jsem ji ještě neviděl. Hledal jsem tě. Najednou ses někam ztratila a já na tebe nejdřív chvíli čekal, pak jsem se chtěl vrátit, a vtom jsi přiběhla."

"Tak pojď, teď už ti ji ukážu docela určitě."

Venku bylo krásně, ostatně jako každý den v tomhle týdnu. Procházeli jsme se po zahradě, až jsem najednou uviděla tu spoušť.

"Co se tu proboha stalo?!" zamrazilo mě, když jsem přišla blíž a prohlédla si zbytky z mého záhonu černých růží.

Všechny mé růžičky byly uschlé - vypadalo to tu jako po nějakém výbuchu. Nedovedla jsem si vysvětlit, jak se mohlo něco takového stát. Proč všechny najednou povadly a umřely? Proč se to stalo tak naráz a za jedinou noc? Vždyť ještě včera všechny kvetly a otevíraly se světu v celé své kráse, která mě vždycky dokázala dojmout. Ale pak jsem si vzpomněla... Otočila jsem se k Martinovi.

"To já ne! Já jsem utrhnul jenom těch pět..."

"No právě... To už je pak úplně jedno, kolik jich bylo. Hrozné je, že jsi porušil celek a tím je vlastně zahubil všechny."

Martin se zatvářil provinile, ale mně to bylo nějak úplně jedno, protože po mém rozhovoru s plyšákem jsem si říkala, že už mě nic nedokáže rozházet. Vypěstuju si nové... A krásnější! Je pravda, že mi jich bylo líto... bylo, ale nechtěla jsem tomu věnovat příliš mnoho pozornosti, protože jsem věděla, že čím víc na to budu myslet, tím to bude horší a to jsem nechtěla. Dnes už toho bylo nějak moc... A to hlavní, to co jsem opravdu, ale opravdu nedokázala pochopit, bylo chování mého malého plyšáka, kterého jsem pořád v duchu slyšela, jak je na mě ošklivý. Neustále jsem si dokola připomínala tu naši hádku. Bylo to vlastně úplně poprvé, co jsme byli na sebe takhle nepříjemní a zlí.

Na chvíli jsme se pak ještě zastavili u našeho jezírka a já ukázala Martinovi naše rybičky, kterých se v něm prohánělo snad na tisíc. Ale když už jsme se konečně vraceli zpátky do zámku, Martin se zase zastavil u té sochy na nádvoří.

"Nevíš, co to je?"

"Drak. A má dvě hlavy."

"No, to vidím taky. Ale zajímá mě, jestli to má nějaký hlubší význam."

"Tak to opravdu nevím. Ale nechápu, co tě na něm tak fascinuje..."

"Já si nejsem úplně jistej, ale při pohledu na něj se mi vybavuje taková podivná věc..."

Bim-bam, bim-bam, bim-bam, zazvonil náhle telefon. Bylo to slyšet až sem na nádvoří. Když mi ho sluha přinesl, vzala jsem sluchátko do ruky a povídám: "Haló...ano, já... ale to nebylo nutné... ne, opravdu ne...samozřejmě, že sama... a kdo by tu tak se mnou asi mohl být?... ano, to mi je, ale jenom trochu... já také... vážně?... to je ale skvělé... už takhle brzy?... neříkejte... ale věřím, jistě, že věřím... dobrá, tak tedy nashledanou," a pak jsem to položila. "Ještě jednou promiň..."

"To nic."

"Tak kde jsi to skončil?"

"Že se mi vybavuje, jak jsem jednou ležel v posteli a byl nemocnej. Měl jsem vysoký teploty a nikdo nevěděl, co že mi to vlastně doopravdy je. Vzpomínám si, že jsem ležel pod peřinou a najednou se v pokoji rozzářilo nějaký obrovský intenzivní světlo, který ale za okamžik zase zhaslo. Jenže to světlo s sebou přineslo něco hroznýho. Už se mi přesně nevybavuje, jak to doopravdy vypadalo, ale vím jen, že to byla nějaká zrůda, která měla dvě hlavy. A teď si říkám, že to možná vypadalo právě jako tady ten drak nebo co to vlastně ve skutečnosti je. No a já, i když jsem byl zesláblej a vyčerpanej horečkou, jsem vstal, popadl násadu od koštěte, která stála opřená v rohu u postele a začal jsem s tím zvířetem bojovat. Mával jsem kolem svým provizorním mečem hlava nehlava - napravo rána, nalevo rána, ani jsem v tom zmatku a rozčílení pořádně nevnímal. Měl jsem snad dokonce i zavřený oči a pokoj se se mnou točil a houpal a já slyšel jen příšernej řev toho zvířete a tak jsem ho bil dál a dál.

Uklidnili mě až rodiče. Vzpamatoval jsem se, až když jsem ležel přitisknutej na posteli, jak mě oba křečovitě drželi. Celej pokoj byl v hrozným nepořádku, protože jsem ho tou násadou úplně rozmlátil. Všude střepy, třísky, rozbitý a rozházený věci... Ano, vzpomínám si, že se to stalo pár měsíců po tom, co nám umřel pes a já -"

"Vám umřel pes?" přerušila jsem ho.

"No, on... vlastně... já... ano, umřel. Ale to už je dávno."

Vzpomněla jsem si na tu dnešní spoušť na mém záhoně s růžemi a chtěla jsem něco říct, ale nakonec, v poslední chvíli, jsem si to rozmyslela, protože mě napadlo, že by to nebylo právě nejlepší. Asi by to působilo provokativně a to jsem nechtěla. Vždyť jsem z něho už zase nemohla spustit oči. Musela jsem teď přemýšlet o každém slově, které jsem chtěla vyslovit, protože jsem se bála, abych neřekla nějakou hloupost. Záleželo mi na tom. Jenže Martin se ke mně dneska choval chladně a odtažitě, i když jsem se mu snažila dát najevo, že to není třeba.

"Tak co teď?"

"Já už bych se šla připravit na oběd," povídám. "A ráda bych se taky osprchovala."

"Aha. No dobře. Tak já ale zůstanu ještě chvíli venku."

"Takže se uvidíme za půl hodiny."

"Jistě. Za půl hodiny."

"Taky ti seženu něco na převlečení. Už jsem na to myslela ráno."

"To by bylo fajn."

Nechala jsem Martina o samotě a šla jsem přímo do koupelny. Cestou jsem ještě pohladila své dva psy, kteří už zase seděli na pohovce a hráli si spolu. Skoro jsem jim začala závidět. Chovali se k sobě tak roztomile...

V koupelně jsem si svlékla šaty a sedla jsem si do obrovské bazénové vany a pustila horkou vodu. Nechala jsem ji pomalu natékat a bylo mi příjemně, protože jsem myslela jenom na něj. Na Martina a na nic jiného. Snad jen, kdyby mě chtěl víc vnímat a mít se ke mně, tak bych byla spokojenější. Snad je to moje vina, snad je to tím, že jsem se minule zachovala tak, jak jsem se zachovala, ale... ano, asi jsem neměla utíkat. Jenže všechno se to ten večer ve mně vzpříčilo a já utéct musela. Musela jsem. A navíc jsem byla opravdu hodně opilá a to není dobře. Ale kdyby tu tak byl Martin se mnou teď, napadlo mě a ta představa mě okamžitě vzrušila, tak bych se mu vydala na milost a zářila bych při tom štěstím. Jenže Martin tu nebyl a nebyla ani naděje, že přijde, a tak mi nezbývalo, než být zase jen sama se sebou...

 

 

4

"A co tě to tak najednou popadlo," zeptala jsem se, když ten můj dával do kufru starší Škodovky druhou tašku, kterou jsem sbalila na cestu. "A to ti ten tvůj kamarád to auto klidně jen tak půjčil?"

"Jen tak ne... On za to bude zase chtít pomoct něco udělat na tom jejich baráku."

"Ale je to príma. Docela jsi mě potěšil. Už jsem dlouho přemejšlela o tom, že potřebuju na chvíli vysadit a někam vypadnout," řekla jsem vesele.

On totiž Marťánek, jak jsem mu často říkala, přišel večer domů a zeptal se mě, jestli s ním nechci jet někam ven. Že si vzal dovolenou a že musí alespoň na chvíli pryč. To se ví, že jsem nejdřív trochu peskovala, že se mě ani nezeptal a nic neřekl a že si klidně dělá, co chce, a na mě nehledí, ale přešlo mě to za chvíli a nakonec jsem byla ráda, že taky někam pojedu. Někam pryč. Ani jsem vlastně nevěděla kam, to jsem nechala na Marťánkovi, i když on mi to už jednou říkal, ale já to zase zapomněla. Jediný, co vím, je, a to je důležitý, že pojedeme někam k vodě. Vodu já ráda. K smrti ráda. Natáhnout se na deku a opalovat se někde na písečný pláži - to je pro mě ráj na zemi, to je pro mě jako životní nutnost... Alespoň jednou za čas musím takhle vysadit a jenom se tak válet a válet, a vůbec na nic nemyslet a být v klidu a pohodě. A tak to dneska taky bude...

"Jenom aby se nezatáhlo," řekla jsem při pohledu na oblohu, kde se začínaly dělat takový nehezký mraky.

"Hlásili, že má bejt hezky."

"Hlásit můžou, co chtěj, ale nevypadá to."

"Já myslim, že se to rozežene," povídá znalecky ten můj a nastartoval. "To je jenom takovej ranní opar."

A pak jsme vyrazili.

On je Marťánek docela dobrý řidič, takže jsem se bála jen trochu. Nemám totiž ráda auta. Nemám ráda auta, a to hlavně, když jedu s někým, o kom nevím, jak řídit umí nebo - v tom horším případě - neumí. A Marťánek umí. To on, jak jezdí v práci s tím svým vozíkem, už v tom má asi cvik a řídí obstojně.

"Musíme se ale stavit u pumpy," řekl, když jsme projeli křižovatku.

"Copak? Neni tam benzín?"

"Radši bych vzal ještě tady u nás. Ať se pak nezdržujeme někde cestou."

"Jak chceš... Ale stejně nikam nespěcháme. Nebo jo?"

"Ne, nespěcháme."

Marťánek ale stejně po chvíli zabočil k naší pumpě, která stála kousek za křižovatkou, a zastavil u jednoho stojanu. Pak vystoupil a natankoval. Nechápala jsem, jak se v tom může vyznat, protože když jsem si prohlížela ty stojany s benzínem, bylo to pro mě jako španělská vesnice a já, být tady sama, musela bych určitě někoho poprosit, aby mi poradil.

Ten můj ale najednou někam zmizel. Zahlídla jsem ho ještě, jak vchází do dveří obchodu, co dnes bývají u každý týhle moderní pumpy. Co tam může chtít?

Ale on se za chvíli objevil a nastoupil do auta.

"Kam jsi to šel?" zeptala jsem.

"Co kam? No zaplatit přece..."

"To se platí tam vevnitř?" udivilo mě. "A jak tam vědí, co budeš platit?"

"Vyjede jim to tam z počítače, prosím," odpověděl mi Marťánek uštěpačně.

"Tak promiň, že se vůbec ptám..."

"A říkám snad něco?"

"Ne. Ale jsi pěkně protivnej!"

Pak už jsme raději mlčeli a bylo to tak lepší.

Za chvíli jsme najeli na dálnici a frčeli si to po tmavým rovným asfaltu někam do neznáma. Alespoň mě připadalo, že do neznáma, mě ano... A co si myslel ten můj řidič, to nevím, protože pořád mlčel a trvalo to už nějak moc dlouho. Nebavilo mě to.

"To se budeme zase hádat?"

"Já se nehádám," řekl. "Raději mi řekni, jestli jsi mi vzala plavky?"

"Tvoje plavky? No, to já nevím...asi - " udělala jsem dlouhou pauzu. "To víš, že vzala."

"Tak to je fajn."

"A kdyby tam vzadu nebyly, tak by ses mohl klidně koupat jen tak, ne? Přece se nemáš za co stydět..."

Konečně se zase zasmál.

"No vidíš... to je taky pravda."

Když se můj Marťánek smál, když byl v pohodě, tak jsem s ním trávila čas strašně ráda. Ale on to byl někdy taky docela protiva a to pak bylo lepší, když jsme byli každý někde jinde. Ono totiž, když to na nás přišlo, tak to byla Itálie se vším všudy. Práskaly dveře, někdy lítalo i nádobí a v baráku se sbíhali sousedi, aby nás mohli pomlouvat. To člověk vždycky pozná podle toho, jak si ho pak všichni zvědavě prohlížejí. Nevím, jestli i u nás v baráku funguje nějaký ten informační servis, nějaký předávání důležitých faktů od ucha k uchu nebo od huby k hubě, ale zřejmě ano. Já si pořád myslím, že ani náš dům by se bez takový služby pro veřejnost neobešel... Škoda jenom, že ani jeden z nás, ani já, ani Marťánek, nejsme členy takovýho skvělýho sdružení. Třeba se to ale časem změní, vždyť tam nebydlíme zase takovou dobu.

"Jak dlouho pojedeme?"

"Maximálně hodinku."

"Hmm, to jde," souhlasila jsem.

"Proč? Už tě to nebaví? To docela brzo..."

"Ne, to ne," řekla jsem. "Jenom už se těším, až tam budem. To je všechno."

"Je tam moc hezky, uvidíš."

"Ty už jsi tam někdy byl?"

"Jednou, ale to už je dávno," povídá ten můj cestovatel. "Byli jsme tam s našima na dovolený."

"Tvoje skvělá matka s tvým skvělým otcem taky vyjeli někdy někam jinam, než na tu vaší skvělou chatu?"

Nikdy jsem neměla ráda jeho rodiče. A oni zase mě. Takže to bylo na stejno.

"Taky... Náhodou, ještě než jsme ji koupili, tak jsme takhle jezdili docela často někam ven pod stan."

"Pod stan?" nevěřila jsem vlastním uším.

"Prosim tě, vždyť už jsem ti to určitě říkal..."

"To teda ani náhodou."

"Opravdu ne?"

"No opravdu ne..." potvrdila jsem. "To bych si totiž pamatovala docela určitě."

"Ani to, jak jsme jeli poprvý v životě k moři?" divil se pořád Marťánek.

"Kolikrát ti mám ještě opakovat, že ne?! Nic takovýho jsi mi prostě nikdy neříkal."

"Ale to byla docela dobrá legrace... I když... legrace... no prostě jsme se tak nějak jednou bavili o tom, že ani jeden z nás ještě nikdy nebyl u moře a že by to možná nebylo až tak nákladný, kdyby jsme vyrazili do Německa k Baltu. Tenkrát to vlastně bylo ještě Východní Německo, takže s tím nebylo tolik starostí. Prostě jsme si tam přes nějakou naši českou istituci zaplatili kemp a o prázdninách jsme vyjeli.

Nikdy před tím jsem v autě nestrávil tolik času a tak není divu, že po osmi hodinách jízdy, kdy jsme dělali jenom krátký přestávky, aby si táta mohl vypít kafe, jsme toho už měli všichni plný kecky. Pořád jsem se ptal, kdy už tam konečně budeme, a kdesi cosi... A najednou táta povídá: "Takže rodino, za pár minut jsme ve Štralsundu a pak opustíme Evropu..."

"Cože?" podivila se máma.

"No Rujána je přece ostrov a s kontinentem ji spojuje jenom ten most, přes kterej za chvíli pojedeme."

"Jo tak..."

Za pár minut jsme opravdu vjeli do nějakýho města a táta najednou ožil.

"Tak schválně... Kdo první uvidí moře..."

Bohužel jsem to nebyl já, ale máma, kdo nejdřív ukázal rukou na tu stříbřitě zvlněnou vodní plochu. Tak konečně, říkal jsem si tenkrát, tak tohle je moře. No jo, to víš, byl to pro mě obrovskej zážitek... Pozoroval jsem monstrózní tankery a lodě, u kterých jsem ani nedokázal rozpoznat, kde to má příď a kde záď.

"Tohle je jenom takovej pás moře mezi náma a Rujánou, ale až přejedeme ten most, tak to teprve uvidíte, co je to vopravdický moře," řekl tenkrát táta. "Ale dneska tam dojedeme za tmy, takže až zejtra..."

Pak už si jenom vzpomínám, že se mi zase začaly klížit oči a já zanedlouho na to usnul. Probudil mě až tátův hlas, když říkal: "Vstávat! Jsme tady!"

Naše auto stálo někde v lese a kolem byla spousta stanů - spousta nejrůznějších barevnejch stanů. Musím se přiznat, že tvary některejch z nich mě tenkrát - teď už je na to člověk zvyklej, protože to vidí i tady u nás - ale tenkrát mě dost udivovaly. Víš - hlavně takový ty půlkulatý...

No a pak jsme postavili ten náš stan a táta to šel vyřídit k nějakýmu tomu správcovi, co tam měl všechno na starosti. Samo sebou mu nezapomněl vzít tři popovický dvanáctky, kterejch jsme vezli celou basu, protože nám někdo říkal, že za český pivo pro nás v Německu udělaj i nemožný. Musím říct, že opravdu udělali, že to pivo bylo nejlepší platidlo, jaký tam vůbec existovalo. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem chtěl říct: Takže když jsme se už konečně poskládali v tom našem stanu a máma mě přikryla spacákem, přičemž já už jsem se nemohl dočkat rána a snažil jsem se co nejdřív usnout, táta najednou povídá: "Jdu se vykoupat."

"Cože?" zděsila se máma. "Ty jsi snad opravdu praštěnej..."

Táta se v tu chvíli podíval na mě, ale já jen odmítavě zakroutil hlavou.

"Jdu se prostě vykoupat do moře," zopakoval klidně a potom vstal, vyšel ven ze stanu a zmizel ve tmě.

Napjatě a celej v úžasu jsem poslouchal, jak se jeho kroky pomalu vzdalují.

"On je prostě blázen," povzdechla si vedle mě máma.

"To teda je," řekl jsem rozhodně, ale ve skutečnosti jsem právě tý noci poprvý a opravdu zatoužil bejt alespoň na chvíli se svým tátou někde tam dole na břehu nekonečnýho moře..."

Marťánek skončil a já nevycházela z údivu, protože tohle bych nikdy nevěřila, kdyby mi to o jeho rodičích vyprávěl někdo cizí. Prostě mi to k nim nějak nepasovalo. Teda samozřejmě alespoň podle toho, jak jsem je znala já.

"Docela často si na to vzpomenu, když takhle jedu někam dál, víš... Na nějakou né úplně typickou cestu," řekl a podíval se na mě.

"Radši koukej na cestu."

"Neboj, vždyť vidím, ne..."

Venku se opravdu vyjasnilo. Alespoň co jsem viděla skrz špinavý okno auta.

"Měl jsi pravdu," povídám. "Nakonec bude ještě hezky."

"Vždyť jsem to říkal. Jenže ty mi nikdy nevěříš..."

"Ne."

"Hmm, to je dobrý. Ale víš co, dal bych si někde třeba kafe."

"Proč ne..."

Marťánek po chvíli zastavil u nějakýho bistra se zahrádkou, na který stálo pár kulatých stolů s červenýma slunečníkama. Posadili jsme se pod jeden z nich a objednali si dvě kávy a pro mě ještě sodovku, protože jsem měla žízeň.

"Ty si nedáš?"

"Ne, mně stačí kafe."

Donesli nám to vzápětí. Marťánek si do toho svýho kafe nasypal oba cukry a ještě si vzal jeden můj. Já nikdy nesladila. Zato on, on vždycky rád sladký... Teda ne že by se ládoval dortama nebo nějakýma zákuskama, ale hodně a skoro všechno sladil.

Popíjeli jsme kávu, slunce už zlatě svítilo kolem dokola a nám bylo dobře. Věděla jsem, že je nám po dlouhý době zase opravdu dobře a že jsme to potřebovali jako sůl. Pozorovala jsem pár kluků, kteří seděli u silnice a něčemu se smáli. Občas k nám dolehlo pár slov, ale z těch útržků se nedalo pořádně zjistit, o čem se to vlastně baví.

"Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se přes stůl toho mýho, ale on nic.

Díval se někam do dálky a vůbec mě nevnímal. Jako by tady neseděl, jako by tady nebyl - vypadalo to, že je někde úplně jinde. Už zase... Mívala jsem občas pocit, že se snaží utíkat, že mi uniká někam, kam za ním já nemůžu a kde se pak přede mnou schovává. Možná je to jenom nějaká moje iluze, možná to tak vůbec není, ale co jinýho člověka může napadnout, když ho ten druhý tak často nevnímá? Ano, bylo to poslední dobou hodně často a já se toho začínala bát čím dál víc. Ale, na druhou stranu, co když sní o mně? Jenom o mně... Co když sní o mně a představuje si mě jako nějakou princeznu na krásným zámku někde uprostřed lesů? A jak si mě asi představuje? Jsem stejná nebo si mě musel nějak vylepšit a zdokonalit? A třeba jsme tam jenom sami dva... Jenom já, jenom já a on... To ale těžko. Tomu se nedá věřit.

"Haló, posloucháš mě vůbec?!"

"Co? Cože?," probral se konečně. "Ale to víš, že tě poslouchám."

"Nevypadalo to tak..."

Dopili jsme zbytek kávy a ten můj snílek zamával na číšníka, že zaplatíme.

"Stejně by mě zajímalo, na co to pořád myslíš," řekla jsem, když jsme se loudali k autu.

"Na tebe," zasmál se Marťánek a vzal mě za ruku.

"To ti tak určitě věřím..."

Nasedli jsme a vyjeli zpátky na silnici. Asfalt už začínal být pěkně rozpálený a vzduch nad ním se měkce vlnil. Už jsem se chtěla koupat, ale zbývala nám ještě necelá půlhodina jízdy, jak jsem se dozvěděla. Taky už jsem věděla, už jsem si konečně pamatovala, kam že to vlastně míříme. Prý se to tam jmenuje...jmenuje se to tam...no, je to prostě nějaká malá přehrada. A taky ta moje milovaná písečná pláž.

Začalo mi být vedro a tak jsem se pokusila stáhnout okýnko ještě víc, než bylo doteď, ale ono to nějak nešlo. Zabrala jsem silou a něco zapraskalo...

"Co to děláš?!"

"No co by? Zkouším stáhnout okýnko."

"To jo, ale když vidím, že to nejde, tak to přece nezačnu rvát jako nějakej rumpál, ne?!"

Raději jsem tu kliku pustila a nechala to být.

"Funguje to alespoň?"

"Ale to víš, že funguje," řekla jsem a pomalu jsem klikou otočila zpátky.

Naštěstí se okno začalo zavírat a já si oddechla, protože jsem měla taky docela nahnáno, jestli to není opravdu rozbitý. Jenže, sláva, nebylo.

"Tak vidíš, že to jde," zvýšila jsem hlas. "Ale hlavně, že na mě máš hubu!"

"No bodejď ne! Vždyť sama dobře víš, že to není moje auto! Že ho mám půjčený!"

Trhni si nohou ty blbečku, nadával jsem v duchu, ale nahlas jsem neřekla nic. Proč bych se měla hádat s takovým hulvátem? Stačí, že mi otravuje život jindy a jinak. A že to někdy stojí za to, nemusím snad ani zdůrazňovat!

Snažila jsem se pak dlouho všemožně uklidňovat, ale co naplat, ta jeho huba mi pořádně hnula žlučí. Skoro jsem měla chuť se na všechno vykašlat a jet zpátky domů.

V autě panovalo chrámový ticho až do okamžiku, kdy jsme zaparkovali na nějakým parkovišti, který bylo cedulema vyznačený na louce vedle silnice. Vystoupili jsme, vzali obě tašky a šli podle značení někam dolů. Zřejmě k vodě. Všeho všudy tu stálo pět aut, naše nevyjímaje. Alespoň tu bude klid, říkala jsem si. Marťan šel pořád přede mnou, a když jsme došli až k pokladně, kde seděla tlustá paní v květovaným plášti, zaplatil těch patnáct korun i za mě.

A pak už jsem to uviděla... Náramně modrá jezerní voda mi hned na první pohled učarovala a několikametrový pruh bílýho písku svítil do dálky. Deku jsme rozprostřeli tak, aby to bylo do vody co nejblíž. Ten můj se rychle převlíknul do plavek.

"Jdu se koupat."

Najednou mi to přišlo legrační, protože jsem si vzpomněla na jeho tátu a na to, co mi vyprávěl cestou. Ale nedala jsem na sobě nic znát.

"Hmm, tak jdi..." řekla jsem stroze, aby si nemyslel, že jen tak zapomenu, jak na mě byl drzej.

Vysvlíkla jsem se taky, protože já, když se jdu koupat, mám na sobě plavky vždycky už z domova, a vzala jsem si svoji knížku, že si budu chvíli číst a opalovat se. Měla jsem právě rozečtený Invalidní sourozence, ale nějak jsem se skrz to nemohla prokousat. To je vždycky tak, když si od toho svýho nechám doporučit nějakou knížku. Co baví jeho, nebaví většinou mě.

Otočila jsem se zpátky na záda a nenápadně jsem ho vyhlížela. Lezl právě z vody. Dívala jsem se na něj s pýchou, protože to byl nejhezčí kluk, jakýho jsem kdy poznala. Měl takový... takový uhrančivý oči, kterýma mě vždycky dokázal dostat.

"Jaká je voda?"

"Co, voda? Ale jo, dobrá," odpověděl nejistě. "Možná až moc teplá..."

"Tak to musím jít vyzkoušet," zvedla jsem se, že si teďka zaplavu já.

Voda byla opravdu teplá a já do ní pomalu vstupovala. Šlo to rychle, dno se tady sváželo do hloubky pěkně fofrem a za chvíli už jsem na něj nedosáhla a musela jsem začít plavat. Pár temp a zase zpátky. Poplavu jenom kousek a vrátím se, říkala jsem si, ale pak jsem si to rozmyslela, protože už jsem dlouho neměla možnost si takhle zaplavat a tak jsem se rozhodla toho pořádně využít, když už tady jednou jsem.

Plavala jsem dál a dál a proti mě se blížila nějaká hlava. Najednou se mi vybavilo, jak jsem se seznámila s tím svým Marťánkem... Bylo to přesně takhle. Bylo to na jedný přehradě, kde se taky stalo, že jsem jednou plavala, a proti mě se objevil nějaký kluk, který se pak se mnou dal venku do řeči, protože jsme měli deky kousek od sebe a oba jsme tam byli sami. Už je to přes pět let, spočítala jsem si, a připadalo mi to skoro až neskutečný. Pět let... Nedávno jsme měli výročí a Marťánek mi přinesl pět nádherných bílých růží.

Za chvíli jsem se otočila a plavala zpátky, protože už jsem se blížila k druhýmu břehu. Nebylo to tady velký, ale rozhodně se to nedalo srovnávat s žádným pražským bazénem, kde se lidi tlačej jeden na druhýho.

"Tak co?"

"Je to fajn," povídám. "Byla jsem skoro až na druhý straně."

"Já jsem koukal."

Lehla jsem si zpátky na deku vedle Marťánka.

"Kolik je vůbec hodin?"

"Bude dvanáct," řekl. "Za půl hodiny."

"Cože? Za půl hodiny... Aha. Dobrý, no, ale podej mi radši krém."

"A kde ho máš?"

"Já nevim, ale musí tam někde bejt."

Marťánek začal prohrabávat tašku, ale nic nenašel. Nakonec ji musel celou vysypat a já si z tý hromady vzala tubu opalovacího krému. Byl samozřejmě až na dně.

"Díky," řekla jsem a popatlala se bílou hmotou, kterou jsem si pak rozetřela po těle. "Ukaž, otoč se, já tě taky namažu."

Marťánek se překulil na záda a já na něho vymačkala trochu krému.

"Nemáš hlad?"

"No, něco bych možná sněd," povídá tak nějak - řekla bych skoro mlsně. "Nahoře je takovej bufet."

"Všimla jsem si."

Zvedli jsme se, vzali s sebou všechny cennosti a doklady, protože jeden nikdy neví, a zamířili jsme k bufetu. Měla jsem už taky trochu hlad a tak mi to přišlo vhod. Dám si něco malýho, něco jen tak na chuť, něco... no mlsná jsem dneska spíš já, jak na to tak koukám.

"To je hrozný," povídá najednou můj Marťánek.

"A co?"

"Támhle, podívej..."

Vedle cesty ležela v trávě mršina nějakýho ptáka. Nešlo už ani poznat, co je to zač.

"Vždycky z toho mám husí kůži a vzpomenu si, jak jsem kdysi v dětství jednoho takovýho zastřelil."

"Jak zastřelil?"

"Normálně jsem jednou ukrad tátovi vzduchovku a jak jsem si s ní připadal tak nějak silnej nebo co, tak - když jsem uviděl v lese na stromě ptáka - jsem ji nabil a sestřelil ho. Spadnul někam do roští, co rostlo pod tím stromem na srázu, takže jsem ho pak ani neviděl mrtvýho. Jenže když jsem přišel domů, dostal jsem najednu podivnej strach... Ale, víš, ne z toho, že jsem ho zabil, ale naopak jsem se bál, že třeba vůbec mrtvej není. Byla to taková tíseň, strach z toho, že tam ten pták někde leží, a že třeba hrozně trpí. No hnalo mě to prostě zpátky na to místo, kde se to stalo a tak dlouho jsem se prodíral tím roštím, až jsem ho nakonec opravdu uviděl. Ležel tam na kamenech pár metrů ode mě a nehejbal se. Byl asi mrtvej, to jo, ale já jsem pro jistotu znovu nabil tu tátovu vzduchovku a chtěl jsem ho střelit ještě jednou. Aby se prostě, kdyby náhodou ještě žil - tak aby se netrápil. Jenže, co ti budu povídat, já, jak se mi třásly ruce, tak se né a né trefit.

No ale nakonec se mi to přece podařilo, trefil jsem se poprvý, pro další jistotu ještě jednou a pak mě to nějak popadlo a střílel jsem do něj jako zběsilej... Bylo to jako nějakej záchvat nebo co. Prostě hrozný. Ani si už nepamatuju, kolik jsem toho do něj nastřílel, ale vím jen, že když jsem se konečně vzpamatoval, byl ten pták úplně na kusy...

Bylo to prostě nepříjemný a ještě teď, když si na to vzpomenu, tak bych si s chutí nafackoval. Ale někdy, a to dost často, víš, zase mívám pocit - nebo možná i jistotu - jako bych to tenkrát ani nebyl já..."

"Možná si to všechno moc bereš," řekla jsem, aby se Marťánek trochu uklidnil, protože na něm bylo vidět, jak je celý nesvůj.

"To asi jo," povídá. "Ale nějak se toho pořád nemůžu zbavit. A tím nemyslím jenom tohle... Ono je to jedno s druhým... No ale to je teďka jedno. Co si vůbec dáme?"

"Uvidíme, co nám nabídnou."

V kiosku toho ale moc neměli. Co se taky dá vyčarovat v takovým malým pojízdným přívěsu... Pročítala jsem tabuli s nabídkou pořád dokola a nemohla jsem si vybrat. Až když už to začínalo být zdlouhavý, tak povídám: "Já si objednám asi míchaný vajíčka a horkou čokoládu."

"Míchaný vajíčka?!" zděsil se Marťánek.

"No jo. Docela jsem na ně dostala chuť."

"Ježišikriste..."

"Co je?" zeptala jsem se udiveně. "Vždyť je máš přece taky docela rád."

"Míval. Ale teď je nemůžu ani vidět. Dělá se mi z nich nějak špatně."

"A co si teda dáš?"

"Asi ten grilovanej párek," řekl Marťánek. "Posaď se tady a já to tam zajdu objednat."

Sedla jsem si k jednomu stolku z barevných latěk zády ke slunci. Nemám ráda, když mi ta žhavá potvora svítí do jídla. Je to takový nepříjemný a mně pak ani pořádně nechutná. Sundala jsem si svoje tmavý brejle a položila je na stůl.

"Kláro!" zavolal na mě Marťánek od okýnka kiosku. "Oni ty vajíčka nemaj..."

"Tak mi vem taky ten párek."

Jenže on jenom mávnul rukou a šel zpátky ke mně.

"Oni nemaj ani ten párek..."

"To je dobrý. A co teda maji?"

"Jenom řízek," povídá Marťánek se smíchem.

"Řízek?"

"Přesně tak. Přišel jsem tam a první co mi ten chlap řek, bylo: dejte si řízek."

"To je jako v tom přiblblým Holcmanovi," řekla jsem skoro znechuceně.

"No právě..."

"A chceš si ho teda dát?"

"Já nevim. A ty?"

Dali jsme si řízek. Dali jsme si nedobrej přesmaženej řízek s chlebem a hořčicí a ten můj trouba mi k tomu donesl i tu horkou čokoládu. Že jsem si ji prej objednala. K řízku... To je teda opravdu kombinace za všechny peníze. Někdy jsem měla pocit, že Marťánek, alespoň tam, kde by určitě měl, snad vůbec nepřemejšlí.

Dojedla jsem a podívala se na něj. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Byl už zase docela jinde. Poznala jsem mu to na očích. Toulal se někde v dálce a mě tady nechal samotnou. Ale proč? Říkala jsem si, že na to musím přijít, že musím zjistit, co se mu to pořád honí hlavou a hlavně proč. To přece není možný, aby se takhle ztrácel v nějakých snech a představách, protože to by z toho pak mohl taky klidně zblbnout docela. Nic se nesmí přehánět a tohle už vůbec ne. Je to zrádný a nebezpečný, protože člověk se potom už ani nesnaží vracet zpátky. A Marťánek to na můj vkus už přehánět začal.

"Můžeš mi něco říct?" povídám nahlas, aby mě začal vnímat.

"A co jako?"

"Můžeš mi říct, proč jsme vlastně tady?"

"Jak proč? Řekli jsme si přece, že potřebujeme někam vypadnout..."

"Ty sis řek," opravila jsem ho.

"Ale ty jsi souhlasila."

"Já chci jenom vědět, proč jsme doopravdy tady? Proč jsme jeli zrovna sem? A proč tak narychlo..."

"Já opravdu nevím, o čem to mluvíš. Nelíbí se ti tady, nebo co?"

"Líbí. Ale líbilo by se mi tady ještě víc, kdybys tu byl se mnou..."

Marťánek chvíli mlčel, pak se pomalu zvednul a usmál se na mě.

"Ukaž, já mu to tam radši odnesu zpátky, aby nenadával," řekl, vzal prázdný talíře a zamířil s nima k okýnku, ze kterýho vyhlížel ven nějaký muž v bílým plášti a kouřil cigaretu.

Začal se zvedat vítr. A začal se zvedat rychle a nabíral na síle. Za chvíli už začaly ve vzduchu poletovat všelijaký listy, papíry a nějaký smetí, co se zvedalo ze země, a taky prach začal vstávat a vířit kolem. Nebe se zatáhlo a já nestačila žasnout, jak rychle se to všechno semlelo.

"Dělej, nebo chytnem pěknýho plaváka," popoháněl mě Marťánek, když jsme dole u vody balili ve spěchu naše věci. "Hlavně aby jsme tady nic nenechali."

"Přece nemůže začít jen tak z ničeho nic lejt..."

"Právě že jo. Tady je to tím vyhlášený, že se tu klidně přižene bouřka během pěti minut."

Pospíchali jsme k autu a první kapky už nám dopadaly na hlavu. Byla to prostě síla. Mraky se protrhly hned, jak jsme za sebou zabouchli dveře. A když říkám protrhly, tak myslím protrhly... Voda padala z nebe proudem a stejkala po kapotě našeho vypůjčenýho auta, jako by ho chtěla celý přikrýt. Neviděli jsme vůbec nic. Vodní clona nás odřízla od světa a bylo to kupodivu najednou příjemný i pro mě. Připadalo mi, jako by ze mě všechno spadlo a já cejtila hřejivý vzrušení z něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat a co jsem ani pořádně nechápala. Ale bylo to všude kolem, vznášelo se to, bylo to i ve mě a já se tomu nebránila. Ocitla jsem se najednou příjemně uvězněná ve svý volnosti.

"Tak tohle jsem ještě nikdy neviděla," řekla jsem do zvuku bubnujících kapek deště.

"Ale stojí to za to, ne?"

"Určitě."

"Bohužel to za chvíli přejde."

"Hmm, to je škoda," řekla jsem a opřela jsem si hlavu o Marťánkovo rameno.

A tak jsme tam seděli, dívali se ven a přitom nic neviděli. Bylo nám chvíli teplo, chvíli zase zima a já byla naprosto šťastná a spokojená. Nechtěla jsem nic víc. Jenom takhle do nekonečna sedět a nic nedělat. O nic se nestarat a být jen sama s tím svým Marťánkem. Samozřejmě, že jsem věděla, že to nejde, ale v tý chvíli mi to nepřišlo, v tý chvíli jsem tak prostě byla. Chvilková iluze, krásný moment na nekonečným pásu, který nás neúprosně unáší někam dál a dál...

"Tenkrát, když jsem tu byl s našima na tý dovolený, tak jsem se právě tady málem utopil..."

"Utopil?!"

"No jo... Snažil jsem se stejně jako ty přeplavat na druhou stranu, ale nezvládnul jsem to. A to už jsem tam skoro byl, zbejvalo mi pár metrů, pár blbejch metrů... Jenže jsem se najednou nějak ocitnul pod hladinou, pak zase nahoře - zkoušel jsem křičet, ale měl jsem pocit, že mě stejně nikdo neslyší, protože jsem se podivně točil, až jsem nakonec jenom mával rukama a zmítal se, jak to jenom šlo. Normálně už jsem viděl jenom rudý a bílý a černý a já nevím jaký ještě kruhy a zřejmě jsem ztratil vědomí. Pak už si jenom pamatuju, jak se nade mnou někdo sklání. Byl to obrys nějaký postavy, nic víc jsem nedokázal rozpoznat. Někdo mě prostě z tý vody vytáh, vzkřísil, ale když jsem se probral, tak zmizel..."

"Jak zmizel?"

"Už tam prostě nebyl, no. Já nevím, jak je to možný, ale i když jsem se rozhlížel a hledal ho, nikdo tam se mnou nebyl. Ležel jsem na trávě na druhý straně přehrady, ale byl jsem tam úplně sám.

Nejlepší na tom ale je, že se mi v noci poslední dobou občas zdává, že se nade mnou skláním já sám. Víš, jako bych teprve časem poznával v těch obrysech sám sebe..."

"No hlavně, že se ti nic nestalo."

"Hmm, to máš pravdu."

Venku přestalo pršet a mraky se začínaly pomalu trhat. Vypadalo to, že se možná udělá zase hezky. Mokrá tráva se zvláštně leskla a její sytě zelená barva působila skoro kýčovitě. Marťánek najednou nastartoval auto.

"Kam jedeme?"

"Chci ti ukázat místní vyhlídku," povídá. "Je to tady kousek a je tam moc hezky."

Vyjeli jsme z parkoviště na silnici a zamířili směrem k městu. Ze silnice se pomalu odpařovala voda a já slyšela, jak se kolem našeho auta rozstřikují mělký kaluže. Začínala jsem být zvědavá, kam mě to ten můj zase veze, když najednou vykřikl: "Sakra, co je to?!" a dupnul na brzdu. V tom okamžiku dostalo auto smyk a začalo se s náma točit. Uslyšela jsem náraz a uviděla bílou tmu -

5

Tak jsem najednou opravdu nevěděl... Mám ji rád, nebo ne? Miluju ji, nebo je to jenom nějaká chvilková zaslepenost? Jak se v tom mám, sakra, vyznat?! A vůbec, takový blbosti nemá člověk řešit. Nejlepší je nechat tomu volnej průběh. Ona totiž přílišná snaha vede většinou tak akorát do háje.

Bylo po obědě - oh, ty skvělý vajíčka! - a já se s těma svejma podivnejma a hlavně nesmyslně smyslnejma úvahama válel na svý posteli, ve svým pokoji a svě odpočíval. Přes židli ležely přehozený hadry, který jsem od ní dostal, ale nějak se mi do nich nechtělo převlíkat. Připadalo mi to divný. Co vím, kdo je nosil přede mnou? A i když vypadaly čistě - zřejmě byly čerstvě vypraný - říkal jsem si, že by to nemuselo bejt až tak úplně bezpečný. Třeba nějaká nemoc nebo tak... Ale moje věci, můj oblek a tak, už začínaly bejt trochu cejtit potem, takže mi nakonec stejně nezbylo nic jinýho, než se doopravdy převlíct. Ale musím znovu upozornit, že jsem to dělal s nevolí a nechutí přímo obdivuhodnou... Nechám si ale hned ten svůj ohoz u sluhů taky vyprat a jakmile bude suchej, vezmu si ho zpátky.

Když jsem se převlík, zatahal jsem za stuhu, na který byl připevněnej zvonek, a za chvíli už tady byl. No samozřejmě, že to byl ten, kterýho jsem neměl právě dvakrát v lásce, ale co se dalo dělat. Zřejmě mi ho přidělila Ona a řekla mu, že se o mě musí starat.

"Potřeboval bych tohle vyprat," řekl jsem mu se snahou, aby to znělo alespoň trochu mile.

"Všechno?"

"Ano, všechno."

"Ale nevím, kdy to bude. Mám teď hodně práce," oznámil mi, jako by se nechumelilo - ono se taky, pravda, nechumelilo - a s mejma věcma v náruči odešel.

Chtěl jsem mu ještě něco říct, ale bylo pozdě. Dveře se za ním zaklaply a já zůstal v pokoji sám s nepříjemným pocitem, jako bych mu něco nedůstojnýho provedl. Skoro jako bych zasluhoval nějakej trest za to, že jsem vůbec tady...

Ona byla určitě taky někde ve svým pokoji, se svým pitomým medvědem a možná spala. Alespoň říkala, že se jde na chvíli prospat. Uvažoval jsem, jestli bych za ní neměl jít, ale, abych řekl pravdu, neměl jsem odvahu to udělat. Napadala mě spousta pro, když jsem se tím tak probíral, ale taky mě odrazovala spousta proti. Mám - nemám... Nerozhodnost prvního řádu.

Nakonec jsem ale radši nešel, protože jsem si řekl, že bude lepší, když to všechno nechám na večer. Ona bude večer jistě přístupnější. Alespoň doufám, že víc než minule. Ach bože... Kolik je ti, prosím tě, let? Vždyť tady uvažuješ jako nějakej puberťák, nadával jsem si, ale to bylo taky všechno, co jsem dělal. Prostě jsem ležel na posteli, koukal blbě do zdi a chvílema jsem si nadával a chvílema jsem zase myslel na večer a těšil se.

Ale vůbec se mi to tak všechno honilo hlavou... Taky ten její výstup s medvědem. To mě taky docela zaujalo. Říkal jsem si, že je možná ještě trochu dítě. Asi ano. Co by to jinak mělo znamenat? I když tady se vlastně člověk nemůže divit ničemu. Ani živýmu plyšovýmu medvědovi. To je fakt. Zámek je ale nádhernej, to se musí nechat. A Ona, Ona je ještě krásnější.

Začalo mi bejt v pokoji nějak těsno a tak jsem se rozhodnul, že půjdu někam ven. Musí tu přece bejt ještě spousta a spousta věcí, který jsem zatím neviděl. A neslyšel. A taky nikdy neuvidím a taky nikdy neuslyším.

Plížil jsem se potichu po chodbě kolem jejího pokoje a nedalo mi to. Vzal jsem opatrně za kliku, otevřel dveře a nahlídnul dovnitř. K mýmu překvapení tam nebyla. Na posteli ležel jenom ten její opelichanec. Přistoupil jsem k němu blíž a najednou mi připadalo, že se na mě dívá zlejma pichlavejma očima. Vzal jsem ho a otočil hlavou dolů. Pak jsem na něj, ještě pro jistotu, hodil polštář.

"Tak a máš to, příteli," řekl jsem nahlas, aby to pod tím polštářem slyšel.

Napadlo mě, že už taky začínám blbnout, když s ním mluvím, když si povídám s plyšovým medvědem, ale tady mě stejně nikdo neslyší, tak co...

"Všiváku!" ulevil jsem si ještě než jsem za sebou zavřel dveře zvenčí.

Ale kde může bejt Ona?

Vzal jsem to dolů po schodech, rozhlídnul se tam po sále, ale nikde nikdo. Třeba by věděl některej ze sluhů... Zase jsem zatahal za stuhu a objevil se - no kdo jinej, než můj oblíbenec...

"Nevíte,kde je... kde je Ona?"

"Ne."

"Tak pěkně děkuju."

"Prosím," řekl zlomyslně a mně začala pěnit krev.

Chtěl jsem po něm něco hodit, ale stál jsem zrovna uprostřed sálu, takže nebylo nic po ruce. Škoda. Byl bych ho tak rád něčím vzal po tý jeho našpulený hubě... Opravdu škoda. Jenže já teď stejně musím najít nejdřív ji. Možná, že je na zahradě. Kde taky jinde? Nedobrovolně jsem si vzpomněl na její černý růže. Moje vina to ale nebyla, že uvadly, copak jsem to mohl tušit? Napadlo mě, že by nebylo od věci, kdybych jí pomohl zasadit ty nový a krásnější, jak sama plánovala. Přemejšlel jsem, jestli je možný vidět černý růže taky někde jinde, než tady, ale nemohl jsem si vzpomenout. Měl jsem pocit, že ne.

Vyšel jsem na terasu a slunce se mi opřelo do tváře. Po krátkým vlahým deštíku, kterej byl takovým příjemným poledním osvěžením, se udělalo zase krásně. Všude bylo pusto a prázdno a okolní ticho sem tam narušovaly jen kapky deště, který se zpožděním padaly ze stromů. Najednou se za mnou ozval štěkot a já se otočil. Kolem proběhlioranžovej a zelená a zastavili se pár metrů ode mně. Sedli si vedle sebe a upřeně mě pozorovaly.

"Kde jste se tak zřídili?" zeptal jsem se, protože byli oba celí od bláta - asi byli někde daleko - a voda kapala z jejich krásných dlouhých srstí, kterou skoro vláčeli po zemi. "No tak, kde?"

Nečekal jsem na odpověď a udělal jsem půr kroků směrem k nim. Oba couvli přesně o takovej kus dozadu, takže jsme byli zase nastejno. Nechápal jsem, proč mi to dělají, vždyť já mám psy rád... Zkusil jsem to ještě jednou, ale výsledek byl tentýž. Takže si holt ani jednoho z nich nepohladím, říkal jsem si. No co, budu to muset přežít.

"Tak si trhněte nohou," povídám.

A jen jsem to dořekl, oni se otočili a důstojně odkráčeli dveřma dovnitř do zámku.

Během chvíle jsem prošel celou zahradu, nahlídnul do každýho kouta, ale nikde jsem ji nenašel. Ale co, udělám si takovou krátkou procházku po okolí, alespoň uvidím, kde to vlastně jsem, a Ona se mezitím třeba vrátí. Už aby to bylo, přál jsem si.

----------------------------------------------

Dvě trička, ponožky, jedny tepláky, a také jsem nezapomněl na bačkory. Ale co když mi bude zima? Tak ještě teplý svetr, rukavice a čepici...

Seděl jsem nad svým malým kufříkem a přemýšlel, co všechno ještě přibalit. Něco k jídlu. Ano, určitě budu mít později hlad, takže si musím vzít něco k jídlu. Vyndal jsem ze školní aktovky nedojedenou svačinu a položil ji do kufru vedle rukavic. Zavřel jsem víko, na kterém byl pestrobarevně vymalovaný obrázek naší rodiny. Sám jsem ho kdysi maloval vodovkami. Táta, máma a já uprostřed nich, aby mě mohl každý držet za jednu ruku. Všichni se usmívají. Na obrázku se všichni usmívají. Táta, máma a já...

Vzal jsem tužku a sám sebe přeškrtal a začmáral. Už tam nepatřím, už tam nebudu patřit, protože musím odejít. Musím odejít někam hodně daleko, aby mě už nikdo nikdy nenašel. Ještě baterku, ještě musím přibalit baterku. Je odpoledne a za pár hodin už bude všude kolem neprostupná tma.

Znovu jsem zaklapl víko kufru a najednou, jak jsem se na ně tak díval, se mi zdálo, že se táta s mámou usmívají čím dál tím víc, že jsou veselejší a veselejší, až jim oči září neskutečným štěstím. To bude asi tím, že už se mě konečně zbavili...

----------------------------------------------

Všude kolem byly lesy. Jenom a jenom lesy. Vlka jsem sice cestou žádnýho nepotkal, ale kdyby ano, asi by mě to nijak moc neudivilo. Raději jsem se vrátil na zámek. Přelez jsem zeď zase zpátky... no ano, kolem dokola byla zeď - bránu ven ze zahrady jsem žádnou neobjevil - a mokrou trávou jsem se loudal zahradou směrem k terase. Zastavil jsem se až u sochy dvouhlavýho draka. Stále mě něčím přitahoval. Díval jsem se na něj, pak jsem přistoupil ještě blíž a najednou se odněkud ozval výstřel. Jedna dračí hlava se roztříštila na kousky a ty mě zasypaly. Rychle jsem se rozhlídnul a uviděl v okně zámku hlaveň pušky. A to, co jsem zahlídnul hned potom, mě dočista ochromilo: Tu pušku držel v tlapách ten její plyšovej medvěd, a když zjistil, že mě nezasáhnul, začal znovu nabíjet. Měl ale jen starou ručnici s křesadlovým zámkem, takže jsem měl dostatek času, abych se pokusil utéct. Vyrazil jsem přes terasu směrem k proskleným dveřím a ještě než stačil zaznít druhej výstřel, zastavil jsem se uvnitř.

Opatrně jsem se plížil podél stěny po schodech nahoru do patra. Tam odtud totiž ten zbabělec střílel. Ale nahoře už jsem uviděl jen dokořán otevřený okno a na zemi pohozenou ručnici. Trochu klidněji, ale přesto opatrně, jsem zamířil do jejího pokoje. Kam jinam by ten parchant zmizel?

Dveře jejího pokoje byly pootevřený a já nahlídnul dovnitř. Postel byla rozházená a medvěd nikde. Pomalu jsem vešel a najednou se mi zatmělo před očima. Někdo mi přirazil dveře -

Když jsem se vzpamatoval, seděl jsem svázanej na židli a přede mnou stál on. Chtěl jsem vykřiknout nějakou nadávku, ale pusu jsem měl zalepenou.

"Tak tě tady pěkně vítám," řekl ten vypelichanec a zkontroloval šňůru, jestli je dostatečně utažená, abych se nemohl vyprostit.

Bojí se mě, napadlo mě, ale bylo mi to houby platný, protože ta šňůra utažená byla. A tak pořádně, že jsem cejtil, jak se mi zařezává do masa.

"Doufám, že se ti sedí pohodlně, protože jseš prej náš milej a váženej host," ušklíbl se skrček. "Ale já si to nemyslím..."

Posadil se na okraj postele a já si všiml, že má v ruce nůž. Najednou se mi rozklepaly kolena.

“Martine, haló Martine...” zavolal se smíchem a já okamžitě poznal ten hlas...

"Já si myslím, že jsi jenom příživník, jenom parazit, kterýho je třeba zašlápnout a rozdrtit, jako ten nejodpornější hmyz."

Musím popravdě přiznat, že mě v tu chvíli napadlo, že mě asi nemá příliš v lásce.

"A já to udělám... Já tě rozmáčknu, jako štěnici," řekl, vstal z postele a ukázal mi svůj nůž v celý kráse - jeho ostří se zlověstně lesklo ve slunečním světle.

Blížil se ke mně jako sadistický řezník k praseti a labužnicky otáčel nožem napravo, nalevo, zase napravo, zpátky nalevo, pak ještě jednou a ještě... Jenže ten pologramotnej polosrstnatej trpaslík ani v nejmenším netušil, koho to má vlastně před sebou. Myslím tím - samozřejmě - sám sebe ve vší kráse a velikosti... Ale dost blbin. Takže: Když se ke mně medvěd přiblížil, zvrátil jsem se na židli dozadu a nakopl ho vší silou tak, že odletěl a praštil se o protější stěnu. Jaho tělo bezvládně sjelo po zdi k zemi. Je pravda, že já jsem dostal pořádnou ránu do hlavy, ale vědomí jsem naštěstí neztratil. Pomalu jsem se i s židlí sunul k jeho noži, a když jsem ho konečně mohl uchopit za zády do pravý ruky, podařilo se mi po chvíli přeřezat provaz a uvolnit se.

Jako v druhořadým bijáku, co?

Ale právě ve chvíli, kdy jsem vstával ze země, zvednul se taky ten napůl zarostlej skrček a já viděl, že má na hlavě skvrnu od krve.

"Ty grázle jeden!" vykřikl, rozeběhl se proti mě, vyskočil, a když do mě narazil, vytřeštil smrtelně oči.

No ano, čirou náhodou se nabodl na svůj nůž, kterej jsem ještě stále držel v ruce. Otřel jsem si pot z čela a začal jsem přemejšlet, co s ním teď udělám. Ale musím rychle, říkal jsem si, vždyť ona se může každou chvíli vrátit. A i když se to zdá nepravděpodobný, tak mě něco napadlo.

Rozřežu ho na kousky a někam zahrabu!

Nevím, proč jsem měl tu potřebu ho rezřezat, ale byla to asi touha po jistotě, aby bylo opravdu po něm. Ruce se mi klepaly, když jsem ho chtěl začít krájet, ale naštěstí jsem si ještě zavčas uvědomil, že bude určitě krvácet a proto jsem se rozhodl, že to raději udělám venku. Medvěda jsem zabalil do starejch novin, který se povalovaly dole v jídelně a nepozorovaně jsem se proplížil na zahradu. Našel jsem si tam jedno skrytý místo až úplně vzadu pod takovým vysokým dubem a tam jsem se do něho pustil. A on fakticky krvácel... A jak krvácel. To bylo krve jako z vola. Po chvíli už z něho byly čtyři, pak osm a dál už jsem nepokračoval, protože mi přišlo, že už to stačí, že teď už ho dohromady nikdo nedá. Tak a teď ho pořádně a hluboko zahrabat...

Pomáhal jsem si nožem, protože hlína tu byla nezvykle tvrdá. Vyhloubil jsem tak bratru půlmetrovou díru, ale ještě pořád jsem měl pocit, že je to málo, a tak jsem kopal a hrabal a kutal dál a dál. Nakonec, když už to víc nešlo, protože nemám tak dlouhý ruce, jsem všechny kusy z dřívějšího plyšovýho medvěda naházel do jámy, která je s chutí pohltila.

"Sbohem, ty ignorante," řekl jsem mu na rozloučenou.

Ale on neodpověděl, nezdvořák.

Hlínu na jeho hrobě jsem pečlivě udusal a zamaskoval listím. Ale nejdřív, a to musím zdůraznit, jsem si na něm zatancoval. Teprve pak jsem ho zamaskoval, aby nedošlo k politováníhodnýmu omylu, že jsem nějak nevychovanej a že nevím, co se sluší a patří.

"Co tady děláš?" ozvalo se najednou za mnou a já se tak příšerně lekl, že se mi na moment zastavilo srdce.

Byla to Ona.

"Co by? Nic," povídám.

"Ale nevypadalo to."

"Vypadalo nevypadalo, prostě Nic..."

"Když Nic, tak Nic," řekla Ona.

"Nic," na to já.

"Tak jestli už jsi to Nic úplně dodělal, tak by jsme mohli jít, ne?"

"Hmm, to můžem."

Bim-bam, bim-bam, bim-bam, zazvonil náhle telefon. Bylo to slyšet až sem na zahradu. Čekal jsem, kdy uvidím sluhu, jak jde ze zámku k nám a nese telefon. Ale jak krutě jsem se mýlil! Sluha se totiž objevil téměř okamžitě, protože stál schovaný za jedním stromem před námi. Tentokrát to byl ten uhlazenej. Telefon měl samozřejmě s sebou a hned ho podává jí.

"Haló...ano, já... ale to nebylo nutné... ne, opravdu ne...samozřejmě, že sama... a kdo by tu tak se mnou asi mohl být?... ano, to mi je, ale jenom trochu... já také... vážně?... to je ale skvělé... už takhle brzy?... neříkejte... ale věřím, jistě, že věřím... dobrá, tak tedy nashledanou," a pak to položila. "Promiň."

Ale mně už to začínalo bejt skoro jedno, protože jsem si začínal zvykat. Pravda, pořád mě zajímalo, kdo to takhle každou chvíli otravuje a ruší, ale na to, abych se jí zeptal, ještě nenastala ta správná doba. Všechno má svůj čas, nic se nesmí uspěchat a já věděl, že mi to jednou řekne sama.

Naposledy jsem se nenápadně otočil k místu, kde spokojeně odpočíval mrtvej medvěd, abych se přesvědčil, že jsem nic nezanedbal. Takhle z dálky se zdálo, že je všechno v pořádku. Snad ano... Pak jsem zakopnul o nějakej kámen a natáhnul jsem se jak širokej tak dlouhej.

"Dávej pozor," zasmála se Ona. "Ať si neublížíš..."

"To je sranda, co?!"

"Tak se hned nerozčiluj," snažila se mě uklidnit.

Trhni si nohou.

"Chtěl bych vidět tebe."

"Co kdybychom se šli vykoupat?" řekla najednou.

"Vykoupat. No, to bych rád. Ale kam?"

"Tady kousek je jeden docela slušný rybník."

"Tak jo."

"Dobře, ale musíš na mě chvíli počkat. Já se skočím převlíknout a hned jsem tady."

Byl jsem zvědavej kde. Kde je ten rybník, protože jsem si to tady přece skoro celý prošel a nikde nic. Jenom ty lesy. Napadlo mě taky, že mám na sobě ty legrační barevný trenýrky, takže to bude tak trochu trapas. Přinejhorším se budu koupat jen tak. Proč ne? Já se přece nemám za co stydět. Že ne?

"Tak můžem," řekla, když přicupitala zpátky ze zámku.

"No jo. Já ale nevím kudy."

"Pojď, povedu tě," vzala mě za ruku a já ji ochotně následoval.

Byla najednou zase tak roztomilá jako dřív. Všechno ze mě spadlo - určitě bylo slyšet i tu ránu, která se při tom ozvala. Šli jsme hlavní bránou a já se jí držel jako klíště. Nebo Ona mě. Už ani nevím. Možná jsme se drželi navzájem. Cesta vedla mírně z kopce, takže se šlo příjemně a navíc nám k tomu hráli cvrčci. Jejich fidlování se vznášelo okolím. Najednou jsem měl pocit, jako bych to tady znal, jako bych tu už někdy byl, ale nemohl jsem si vzpomenout kdy a v jaký souvislosti. Pořád mi to vrtalo hlavou. Někdy je ale lepší na to nemyslet a člověku se to časem vybaví samo.

Procházeli jsme právě kolem nějakýho polozbořenýho stavení.

"Co to je?"

"Bývalý mlýn."

"Aha... A co to, že je tak zdevastovanej?"

"Protože už tady stojí skoro sto let a nikdo se o něj nestará. Oni, když ho tenkrát postavili, tak si teprve potom uvědomili, že mlýn potřebuje vodu a na tu nějak pozapomněli."

"Jak pozapomněli?" udivilo mě.

"Prostě postavili mlýn tam, kde není žádná řeka ani potok..."

"To snad ne?"

"Ale ano. Je to taková naše místní kuriozita."

Nevěřil jsem jí.

"A ty lidi?"

"Odešli. Všichni odešli."

Za tu dobu tady jsem totiž nepotkal jedinýho člověka - kromě toho párku sluhů na zámku, samozřejmě - tak není divu, že jsem se na to musel zeptat.

"Tak jsme tady," řekla, když jsme přišli k nějaké vodní nádrži a začala se svlíkat.

Stál jsem a nemohl od ní odtrhnout oči. Ale jak si přetahovala šaty přes hlavu, začalo mě to hrozně vzrušovat a tak jsem se musel otočit, protože už to na mně začínalo bejt vidět.

"To nemusíš. Já mám pod tím plavky."

"Opravdu?"

"No ano, podívej."

Otočil jsem alespoň hlavu.

"Jo, jsou hezký."

"Tak pojď, půjdem do vody," povídá a už sama běží, aby rozvířila klidnou hladinu.

Zahučela tam bez rozmyslu a já se díval, jak plácá rukama do vody a cáká všude kolem. Pak jsem se vysvlíknul taky, ale jenom do trenýrek, a rychle jsem za ní po hlavě skočil. Studená voda mě okamžitě celýho zchladila...

Chvíli jsme plavali, chvíli jen tak blbnuli ve vodě, až mě pak začala bejt zima, a tak jsem vylezl ven. Vystavil jsem se na slunci, abych trochu oschnul. Ona zůstala ještě ve vodě a plavala a hrála si a dělala kotrmelce a stojky. Byla jako malý dítě - až jsem jí to skoro začal závidět, protože já už jsem to ani neuměl. I když asi uměl, ale připadal bych si trapně a hloupě, kdybych něco takovýho provozoval taky. Už jsem měl spoustu zábran, ale ještě jsem se je nenaučil tak úplně přijímat. To ale přijde časem taky a samo, říkal jsem si. Přijde to...

Za chvíli vylezla i Ona. Voda z ní kapala a průsvitný plavky jí přiléhaly k tělu. Teď už jsem se neudržel a přistoupil k ní.

"Co to -"

Přitáhl jsem si ji a můj jazyk jí znemožnil dál mluvit. Přidala se skoro okamžitě. Povalil jsem ji na zem, ale Ona se najednou začala bránit a odstrkovat mě.

"Ne, tady ne," říkala.

Znechutilo mě to a tak jsem z ní slezl.

"Co je zase?!"

"Tady ne..."

Začínal jsem toho mít opravdu po krk.

Strašně, ale opravdu strašně jsem ji chtěl, a začínalo mi to lézt na mozek.

----------------------------------------------

Máma mě vedla za ruku. Šli jsme nakupovat do nějakého obchodního domu. Po silnici kolem nás jezdily velkou rychlostí auta.

"Tady musíme přejít," řekla máma a stiskla mě ještě pevněji.

Stáli jsme dost dlouhou dobu, než jeden řidič zastavil a pustil nás. Viděl jsem, jak se na něj máma usmála a on na ni pokynul rukou. Nelíbil se mi. Měl nepříjemnou zarostlou tvář a pichlavé oči. Zdálo se mi, že by mě nejraději tím svým autem přejel.

Prosklené dveře se před námi samy otevřely a mi vešli dovnitř. Najednou jsem se ocitl v pohádkovém ráji, kde to vřelo životem a lidmi, kteří se kolem nás jen míhali.

"Pevně se mě drž, tady by ses moh lehce ztratit," povídá máma.

Ani jsem ji pořádně nevnímal, protože mě fascinovalo to divadlo kolem. Všude spousta věcí, všude spousta všeho.

A pak jsem ho uviděl... Seděl na pultě a díval se na mě. Prosil mě, abych ho tu už déle nenechával. Měl veliké smaragdové oči, které jeho melancholii dodávaly punc opravdovosti. Usmíval se, to je pravda, ale byl to úsměv smutný a plný odevzdanosti.

"Mami, kup mi ho," ukázal jsem na něj.

"A kde bych na to vzala?"

"Mami..." prosil jsem dál.

"Nejde to, rozumíš?"

"Prosím, prosím..."

"Řekla jsem ne a basta!"

Máma mě popadla, a i když jsem začal brečet a vzpírat se, podařilo se jí odtáhnout mě pryč. Skrz krokodýlí slzy jsem se ohlížel za smutným plyšovým medvědem, který mi tak učaroval, že jsem si myslel, že už bez něho nemůžu dál žít...

----------------------------------------------

"Zlobíš se?"

Neměl jsem chuť odpovídat. Přemejšlel jsem o tom, že se zvednu a odejdu. Že zmizím někam pryč, někam daleko, abych se už na ni nemusel ani dívat. Jenže Ona udělala najednou něco nečekanýho: začala mě sama od sebe, z ničeho nic, jen tak, asi spontánně, bylo to určitě silnější než ona - jistě si nemohla pomoct - prostě jako blesk z čistýho nebe mě začala líbat.

Pak ale zase, stejně rychle, přestala.

"Až doma," řekla. "Musíš to vydržet."

"Musím?!"

"Měl bys..."

"Hmm, tak to je fajn," povídám, protože už jsem byl pěkně rozpálenej a tohle mi teda vůbec neudělalo dobře.

Vstal jsem a začal se oblíkat.

"Tak půjdem - nebo co?"

A šli jsme. Hned potom, co se Ona taky oblíkla a neřekla u toho ani slovo. A já taky ne. Nevím, na co jsem celou tu cestu myslel, ale nebylo to určitě nic příjemnýho. To si jistě dokáže každej spočítat na prstech několika rukou i nohou.

"Hlavně si prosím tě nehraj na uraženýho," řekla, když jsme prošli bránou a ocitli se před zámkem.

"Já si na nic nehraju."

"Hraješ."

"Nehraju."

"Hraješ."

"Nehraju."

"Hraješ."

"Nehraju."

"Hraješ."

"No dobře, tak teda hraju!" nevydržel jsem to.

"Tak vidíš..."

Už jsem zase nevěděl, co se se mnou děje. Nebo věděl? No to je hrozný, jak může člověk zblbnout kvůli nějaký takový podivný a nepředstavitelný ženský...

A pak to přišlo.

Díval jsem se jí do těch nádhernejch očí a pomalu ji svlíkal. Jak jsme se dostali k ní do ložnice, už ani nevím. Prostě jsme tam najednou byli a já ji svlíkal. Svlíkal jsem ji a dotýkal se jejího zářnýho chvějícího se těla. Byla tak úžasná, že jsem tomu ani nechtěl uvěřit.

Bim-bam, bim-bam, bim-bam...

Co k tomu dodat?

Sluha, aparát, hned, objevil se, vzala, přiložila k uchu, a stará známá písnička:

"Haló...ano, já... ale to nebylo nutné... ne, opravdu ne...samozřejmě, že sama... a kdo by tu tak se mnou asi mohl být?... ano, to mi je, ale jenom trochu... já také... vážně?... to je ale skvělé... už takhle brzy?... neříkejte... ale věřím, jistě, že věřím... dobrá, tak tedy nashledanou," a pak to položila. "Promiň."

"To nic."

Byl jsem tak otupělej, že už mi to opravdu ani nevadilo. Já vím, je to divný, ale nemůžu si pomoct - je to tak. A za chvíli už jsme zase pokračovali...

"Chtěla bych se něčeho napít," řekla najednou, zrovna, když jsem ji líbal na rameno a hladil její paže. "Počkej chvíli, připravím něco dobrýho. Uvidíš, bude ti to chutnat."

Pak odběhla a já se musel začít smát. Ha-ha-ha. Dostal jsem takovej záchvat smíchu, až mi z očí vytryskly slzy. Najednou jsem vlastně ani nevěděl, jestli se směju nebo brečím. Všechno jedno, jak se říká. Smích skrze slzy. Obojí. Snad hysterie.

Vrátila se během několika minut a nesla dva poháry z barevnýho skla.

"Připijeme si," podala mi jeden.

"Hmm."

Vůbec jsem neměl chuť zrovna teď, s odpuštěním, chlastat...

"Ale na co?"

"Nevim," povídám protivně.

"Tak třeba, třeba na lásku."

"Hmm."

"Co pořád mručíš, ty můj medvídku," řekla vesele, ale mně se v tu chvíli zastavilo srdce, zatajil dech, určitě jsem nejdřív zrudnul, potom zezelenal a nakonec zfialověl. Ona si toho ale vůbec nevšímala a pomalu ucucávala ten svůj koktejlek. Napil jsem se taky. Trochu sladký, ale jinak to ujde, říkal jsem si a začínalo se mi chtít strašně spát a spát a spát - kolem mě se dělala taková podivná mlha, která začínala pozvolna přecházet v úplně bílou tmu -

 

 

6

Když jsem otevřel oči, ucejtil jsem příšernou bolest hlavy.

Co je to?

Díval jsem se na bílej strop a připadal si, jako by mě přejel buldozer. A ještě jednou a ještě jednou a ještě jednou a pořád mě válcoval, až jsem dopadnul takhle. Otočil jsem hlavu a koukám, kde to jsem.

Nemocnice.

Ležel jsem na lůžku v nějakým pokoji. Naštěstí sám. Nikde nikdo. Ani Klára. Proboha, kde je Klára?! Najednou se mi všechno vybavilo: Auto, mokrá silnice a přes cestu přebíhají - ale co to vlastně bylo? Vypadalo to jako dva psi, ale měli takový divný barvy. Jeden byl takovej zelenej a druhej snad dokonce, no jo, dokonce oranžovej nebo co... Vběhli do silnice těsně před naším autem a já dupnul na brzdu. A pak už si nic nepamatuju.

Klára, kde je ta Klára?! Snad se jí nic nestalo! Jenom to ne, to ne, prosím...

Zkusil jsem opatrně vstát, ale bolest mě zkosila zpátky na lůžko. Zkusil jsem to znovu. Tentokrát se mi podařilo alespoň se posadit. Na hlavě jsem si nahmatal obvaz - to asi jak jsem se o něco praštil. Vystřelovalo to odněkud zezadu od páteře do celý hlavy. Bylo to něco příšernýho, nikdy předtím jsem tak ostrou bolest nezažil. Jako by mi někdo vrážel do hlavy tenkou kovovou jehlu, která mi vždycky projede celou hlavou a následně i do všech částí těla. Až do posledních článků prstů, až do konečků vlasů a možná i dál, možná až někam do nekonečna.

Ale co si pořád stěžuju?

Nakonec se mi podařilo vstát a dobelhat se ke dveřím. Otevřel jsem je a ocitnul se na studený vykachlikovaný chodbě, která se hemžila buď lidma v bílým nebo v županech. Podíval jsem se na sebe - oblíkli mě do nějakýho kytičkovanýho pyžama, takže jsem vypadal skoro jako chovanec nějakýho ústavu pro těžce duševně postižený pacienty.

Pomalu jsem se proplejtal mezi těma lidma a hledal nějakou kancelář nebo něco, kde bych se mohl dozvědět něco o Kláře.

"Proboha, co to tady vyvádíte?!" ozvalo se najednou za mnou a já se otočil.

Stála tam mladá sestřička.

"Hledám svoji přítelkyni.."

"No to je sice pěkný, ale teď se pěkně vrátíte do postele a pak se po ní podíváme," řekla a podepřela mě.

Dovedla mě zpátky do pokoje a uložila do postele.

"A né aby vás zase napadlo vstát."

"Ale já ji musím najít!"

"Jak se ta vaše přítelkyně jmenuje? Já se po ní podívám..."

Řekl jsem jí to a ona odešla.

Nevím, jak dlouho jsem čekal, ale sestra pořád nikde. Byl jsem víc a víc nervózní, připadalo mi, že je to všechno neskutečný, že je to určitě nějaká hloupost, nějakej sen, a že se za chvíli probudím a všechno bude v pořádku: Klára bude ležet vedle mě a já ji pohladím nebo prostě něco... nebo se jí alespoň dotknout, vidět ji. A pak už, za chvíli, na ten sen zapomenu a všechno bude tak, jak má.

Ale neprobudil jsem se.

Minuty se vlekly jedna za druhou, nevím, kolik jich uběhlo, než se dveře konečně otevřely a v nich se objevil člověk v plášti a za ním ta sestra.

"Jak se cítíte?" zeptal se, a aniž by mi dal možnost odpovědět, pokračoval: "Tady sestra říkala, že už jste nám chtěl snad dokonce utéct..." a začal se přiblble smát.

"Ne, utéct ne, jenom jsem hledal svoji přítelkyni."

"Ale jistě, přítelkyni..."

"Ano! Co je s ní?!"

"Je zatím, bohužel, ještě stále v bezvědomí. Ale čekáme, že se každou chvíli probere," povídá doktor - alespoň si myslím, že to byl doktor - a posadil se na židli vedle mojí postele.

"V bezvědomí?"

Z očí mi vyhrkly slzy. Všechno se ve mně stáhlo strachy a bolestí. Ale jinou bolestí, než jsem kdy zažil...

"Určitě se z toho dostane. Jenom..."

"Co jenom?"

"Potratila..."

"Cože?!"

"Přišla o dítě."

O dítě? Ne, to přece není možný, to bych musel vědět. Dítě. Proč by mi to neřekla, proč by mi neřekla, že je těhotná? Nesmysl. Není to možný...

Zatmělo se mi před očima.

"Musím ji vidět," povídám.

"To půjde asi těžko."

"Musím ji vidět, doktore, rozumíte?!" trval jsem na svým. "Musím!"

Pokusil jsem se zvednout.

"Jenom klid. Snad se mi to podaří nějak zařídit," snažil se mě zadržet ten cizí člověk v cizím prostředí, který tak klidně a ledově mluví o Kláře a o tom našem dítěti.

Naše dítě!

Doktor i se setrou odešli. Už se mi nechtělo, nemohl jsem!, dál čekat a vstal jsem.

Znovu ta chodba - všechno znovu...

Šel jsem slepě a ani jsem nevnímal kam. Hlavou mi znělo její jméno, byla všude kolem mě, byla všude ve mně a já nevěděl, co se to se mnou děje. Občas jsem do někoho vrazil, občas trochu zavrávoral, ale pořád jsem šel. Těžko vysvětlit, jak se to stalo, ale nakonec jsem ji opravdu našel.

Objevila se přede mnou - kolem ní spousta přístrojů, co pípaly, blikaly, bzučely a ona tam uprostřed toho všeho ležela bez hnutí a připadalo mi, že i bez života. Jako by ty přístroje žily místo ní, za ni, jako by to ani nebyla ona. Kláro, chtělo se mi vykřiknout, ale neměl jsem na to sílu.

Všechno se najednou začalo točit, celá místnost se převrátila vzhůru nohama a já se sesunul k zemi a stočenej do klubíčka chtěl - ano, opravdu jsem chtěl umřít. Poprvý v životě se mi zachtělo nebejt, neexistovat, rozptýlit se někam do ztracena. A pak už jsem jenom cejtil, že se mi to přání začíná plnit a já umírám. Přicházelo to pozvolna, pomalu, nešlo myslet na nic jinýho - tak to bylo intenzivní - a já se tomu úplně a bezezbytku poddal...

Probudili mě nějací dva muži v černých oblecích. Ležel jsem už zase na svý posteli ve svým nemocničním pokoji a nechápal jsem, jak to, že jsem ještě naživu.

"Musíte teď na chvíli s námi," povídá ten jeden.

Posadil jsem se.

"Musíte být silný," řekl ten druhej a já - chtě nechtě - vyprsknul smíchy, protože oba nasadili tak tragickej výraz, že to prostě nešlo vydržet.

Nechápavě se na mě zahleděli.

"Pardón," řekl jsem už vážně, abych přistoupil na jejich hru.

Tak co to po mně asi chtějí, ptal jsem se v duchu a navlíknul si župan, kterej mi ten první podal z věšáku.

"Jste připraven?"

"Ano, připraven."

Vždy připraven, blesklo mi hlavou, ale říct to nahlas mi připadalo trapný. Raději budu držet hubu.

Vedli mě jako na popravu. Jeden mě držel z jedný strany, druhej z druhý a přes oči mi zavázali černej šátek. Trochu jsem, pravda, zneklidněl, ale pořád mi něco říkalo, že je to všechno jenom nějaká nová hloupá hra, jenom takový Člověče nezlob se - nebo spíš Slepá bába. Ano, to je lepší: hra na slepou bábu.

"Jste připraven," zeptal se mě znovu jeden z těch chlapů v černým, když jsme se konečně zastavili.

Pokýval jsem hlavou jako že ano.

"Musíte být silný," opakoval i ten druhej idiot.

"Bude to pro vás šok."

"Někdo by ten pohled také nemusel vydržet."

"Je to opravdu síla."

"Možná byste se na to měl posadit."

"Já - " zkusil jsem taky něco říct, ale nebylo mi dopřáno...

"Ono to není jen tak."

"To rozhodně ne. Člověk ve vašem stavu by takovou podívanou nemusel ani...ani - "

"Ani přežít!"

"Ano, přesně tak. A kdo ví - možná i něco horšího."

A tak se pořád trumfovali a přebíjeli a já najednou ucejtil, že mám volný ruce. V zápalu slovního boje mě oba naráz pustili a tak jsem si sám v klidu a pohodě sundal pásku z očí. A už jsem se potřeboval něčeho podržet. Podlomily se mi kolena, protože jsem zíral na bílou vaničku, ve který ležel v krvi rozřezanej plyšovej medvěd. Ano, plyšovej medvěd!

Co to má znamenat?

"To je vaše dítě," řekl jeden z mejch průvodců a nasadil si černý brejle.

"Cože?!" zděsil jsem se.

"Museli jsme vám ho ukázat, abyste ho identifikoval."

"Co...já...jak...proč," povídám zmateně.

"No protože -"

"Ježišikriste!" zařval jsem při pohledu na vaničku.

Části toho plyšovýho medvěda totiž začaly z ničeho nic srůstat, až byl najednou úplně celej a v pořádku. A pak otevřel oči. Stál jsem na místě jako zkamenělej. Medvěd se pomalu posadil, rozhlídnul se po místnosti a jeho pichlavý oči se zabodly do mě.

"Mě se jen tak lehko nezbavíš," řekl pisklavě a začal se smát tím nejšílenějším smíchem, kterej se odrážel od stěn místnosti.

“Ne, to ne! Já přece děti mít nemůžu!” vykřikl jsem a otevřel oči. “Já děti mít nemůžu... Nemůžu, rozumíte?!”

Ležel jsem úplně splavenej na posteli a křečovitě se držel pelesti zakousnutej do polštáře. Vzbudil jsem se a nade mnou se skláněla sestra.

"No tak, jenom klid," utěšovala mě.

Ale já už byl v tu chvíli jako ryba chycená na ostrej háček. Byl jsem pořádně zaseknutej a neviditelnej vlasec mě táhnul někam do dálky... Věděl jsem, že je úplně zbytečný se tomu bránit, věděl jsem, že nemá smysl se nějak vzpouzet. A tak jsem za chvíli, když sestra odešla, prošel naposledy dveřma pokoje, pak chodbou, dál do vrátnice a už jsem stál venku a dejchal čerstvej vzduch jednoho z těch silnejch letních odpolední. V županu jsem sice způsobil na ulici pěkný divadlo, ale mně to bylo jedno.

Spěchal jsem. Vlastně - ono mě to táhlo, já to neovládal nebo nezvládal nebo neřídil nebo já nevím, jak to říct. Bylo to mimo mou kontrolu. Ne, neříkám to jako výmluvu pro svý chování, protože se na nic vymlouvat a před nikým ospravedlňovat nepotřebuju... Říkám to, protože je to pravda.

----------------------------------------------

Seděl jsem na studeném kameni a pozoroval řeku, která tekla hluboko pode mnou, hluboko pod srázem, ze kterého jsem se na ni upřeně díval. Bylo mi nádherně smutno. Na stromech kolem mě zářilo pestrobarevné listí a ranní opar už pomalu stoupal vzhůru, aby se mohl kolem poledního rozplynout úplně.

Vytáhl jsem z kapsy tužku, svůj notýsek a začal psát:

Miluji, miluji a nemůžu dál. Má láska je daleko. Je jako zářící hvězda mezi tisíci, každý se snaží na ni dosáhnout, ale daleko jest.

Chtělo se mi najednou brečet. Byl jsem toho plný, ale nepovolil jsem - zdálo se mi, že by to už potom nebylo ono, že by mi pak něco chybělo, že bych to už nebyl já.

Znovu jsem si přečetl, co jsem před chvílí napsal:

Miluji, miluji a nemůžu dál. Má láska je daleko. Je jako zářící hvězda mezi tisíci, každý se snaží na ni dosáhnout, ale daleko jest.

Krása. Jsem básník. Jsem.

Pocítil jsem vzrušující velikost, byl jsem najednou vysoko nad vším a nad všemi a úplně jsem zapomněl, že jsem tu vlastně proto, abych se přehraboval ve svém smutku kvůli nešťastné lásce.

Jsem básník, ano, jsem!

----------------------------------------------

Miláčku, promiň, ale já tam musím... Nedělám to přece pro sebe, ale pro nás - pro nás oba. Já vím, vypadá to divně, ale věř mi, je to tak. Musíš mi věřit! Musíš! Nemám - nemáme na vybranou. Pamatuješ? Miloval jsem tě od první chvíle, od prvního okamžiku, kdy jsem tě tenkrát spatřil. A miluju tě pořád, snad ještě víc než kdysi. Věř mi. Vždycky jsi mi věřila a já toho přece nikdy nezneužil. Musím to udělat. Musím tam, musím s tím už jednou provždy skoncovat...

Takhle růžově jsem slintal - pardón, chtěl jsem říct: mluvil! - v duchu s Klárou a seděl jsem přitom na nádražní lavičce, když se konečně přiřítil poloprázdnej autobus. Musím přiznat, že jsem byl zvědavej, co mi řidič řekne a jestli mě vůbec pustí dovnitř jenom v tom županu... Ale on mi, jako by se nechumelilo, prodal jízdenku a uvelebil se zpátky na sedačce za volantem, aby vzápětí, hned jak jsem se posadil, vyrazil co nejrychlejc zase o kus dál.

Ten starej venkovskej křáp, kterej byl určitě garážovanej někde ve stodole u krav, sebou házel a drncal a kodrcal se po asfaltový silnici tak šíleně, že mě z toho za chvíli začala zase bolet hlava i páteř. Snažil jsem se na to nemyslet a pozoroval jsem krajinu, která se kolem nás vlekla jako hlemýžď, ale co naplat - stejně to nepomáhalo. Na příští zastávce, byla to taková opuštěná náves, kde se jenom honili psi, přistoupila nějaká baba, která mi byla něčím povědomá, a hned se usadila vedle mě. Nevím proč, když bylo všude jinde místa habaděj...

"Kampak jedete, panáčku?" spustila po chvíli, když si mě dostatečně a z blízka prohlídla.

Do prdele, babo!

"Ále, jenom tady kousek."

"Kam kousek?" nedala se.

"Na zámek, pani," řekl jsem úmyslně podrážděně a doufal, že už mi dá konečně pokoj.

Né tak baba...

"A co tam budete dělat? Lovit mouchy?" zasmála se.

Vzpomněl jsem si...

Byla to ta samá baba, co mě tenkrát otravovala v tramvaji, a který jsem řekl, že budu mouchařem. A možná i právě proto, že jsem si vzpomněl, jak na mě dorážela už tenkrát, jsem toho začal mít tak právě akorát dost.

"Pani, dejte mi už laskavě jednou provždy pokoj. Mně není zrovna dvakrát dobře, takže mě prosím vás neotravujte."

"Ale tak to promiňte, mladý muži, to já nevěděla, já myslela, že si chcete povídat, já - "

"Ne, nechci si povídat," přerušil jsem ji.

"No dobrá, vždyť já už mlčím. Já jenom, že byste třeba rád věděl, že byste měl vědět - ale ne, když nechcete, tak nechcete, to se nedá nic dělat. Vaše škoda."

A byl jsem nahranej... Co bych měl vědět? Co je to zase za blbost?

"A co jako?" nevydržel jsem.

"Nic," povídá baba uraženě.

"Proboha, to vás mám odprosit, nebo co?"

"No, možná..."

"Dobře. Tak já se teda velice omlouvám, že jsem na vás byl hrubý, a teď mi prosím řekněte tu veledůležitou věc, kterou bych měl vědět."

"Tak jednoduchý to zase nebude," řekla baba radostně. "Nejdřív mě musíš, hochu milý, políbit."

Zůstal jsem na ni přihlouple civět...

"No co, jsem sice už trochu stará, ale taky mám ještě svý potřeby. Jen se tak nekoukejte, vždyť chci jenom obyčejnou pusu..."

Stále jsem na ni přihlouple civěl...

A ještě chvíli...

A pak jsem jí dal pusu na tvář. Vtom okamžiku se rozzářila jako sluníčko a povídá:

"Máte rozepnutej poklopec."

Podíval jsem se a opravdu: Měl jsem rozepnutej poklopec u erárního pyžama, který mi v nemocnici navlíkli.

"Děkuju," řekl jsem a pečlivě si zapnul všechny knoflíky. "No a teď už mi to snad konečně můžete říct..."

"A co, prosím?"

"Nedělejte si ze mě srandu nebo - " a teprve teď mi to došlo.

Podíval jsem se znovu na poklopec, pak zpátky na babu a nechtěl jsem tomu věřit.

"To jako - to je všechno?"

"A to vám nestačí? Víte jak by se vám mohli posmívat venku, kdybych vás na to, andílku, neupozornila?"

Já tě zabiju! Já tě, babo jedna zpropadená, uškrtim na místě, jestli mi okamžitě neřekneš ještě něco důležitějšího, než že mám rozepnutej poklopec...

"Ale dobrá. Za tu hezkou pusinku, kterou jste mi dal, vám povím ještě něco: Až půjdete na zámek, uvidíte hned před bránou růst keř s černýma bobulema. Utrhněte jich hrst a pečlivě je schovejte. Budou se vám totiž náramně hodit. Pamatujte: Budou se vám náramně hodit," řekla už jakoby odněkud z dálky a rozplynula se.

Zůstal po ní jen slabej zápach síry, kterej jsem rozehnal rukou. A baba je v čoudu, řekl jsem si a najednou se mi náramně ulevilo. Byl jsem zase příjemně sám a mohl myslet na to, co mě čeká, i když jsem o tom vůbec nic nevěděl.

Znovu jsem se zahleděl do krajiny a snažil se na něco upamatovat. Ale nic. Připadalo mi, že tudy jedu poprvý v životě, že jsem tady ještě nikdy nebyl. Všude panoval klid a čím víc jsme se blížili k místu, kde jsem měl vystupovat, tím ubejvalo i domů a vůbec všech známek civilizace. Ne že bych se bez všech těch moderních výdobytků neobešel, ale tohle mi začínalo bejt nějak podezřelý.

Přece nejsem na konci světa?

A pak už jsme jeli jenom lesem a občas, sem tam, minuli neudržovaný pole, polorozpadlej statek nebo barák s vytlučenejma oknama a vesměs všechno zchátralý, zrezivělý, plesnivý, opuštěný a hlavně smutný. Ticho a mrtvo. Bez života. Rozhlídnul jsem se po autobuse a jaký bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že už tu sedím sám. Ani jsem nestačil postřehnout, kdy a kde všichni vystoupili. To asi, jak jsem se zamyslel a nevnímal, co se děje kolem mě. Už jsem zbyl jenom já a řidič. Ten doufám nezmizí, napadnul mě takovej přihlouplej vtip.

Ne, nezmizel.

Vlekli jsem se dál, dál a dál, ještě dál a k tomu kousek - z kopce, po rovině, dokonce jsem měl chvíli pocit, že jedeme i do kopce, čemuž bych ale příliš nevěřil, protože ten autobus... ale to už jsem povídal. Prostě darmo mluvit. Ten vrak se držel na nohou snad už jenom silou vůle, jak se říká.

Vystoupil jsem na zastávce, která se jmenovala úplně příznačně: Zámecká. A pak jsem šel asi pět minut po takový pěšině, než jsem ho uviděl. Zámek. Tak teda zámek...

Prošel jsem jeho zlatou bránou, ale pak jsem se vrátil - a opravdu. Hned vedle mříží rostl keř obtěžkanej černejma bobulema. Tak baba přece nelhala... Mám je utrhnout nebo nemám, mám tomu věřit, nebo ne? Ale co se stane, když si jich pro jistotu přece pár natrhám? Nic. Urval jsem pár bobulí a strčil si je opatrně do kapsy županu, aby se nerozmačkaly.

A tak jsem se najednou ocitnul na tom zámku. Prošel jsem konečně bránou do zahrady, po schodech na terasu a z terasy mě dovnitř pustily prosklený dveře, který byly pootevřený, a když jsem za ně vzal, strašně nepříjemně zavrzaly. Vstoupil jsem a na obličeji mi uvízla hustá pavučina. Zřejmě tudy už dost dlouho nikdo nešel.

Připadal jsem si jako v pohádce o Šípkový Růžence.

"Dobrý den," pozdravil jsem hlasitě, abych tak zjistil, jestli je někdo uvnitř.

Ale nikdo nepřišel, nikdo se neozval a já po chvíli udělal pár dalších kroků dál od dveří, protože už jsem se i v panujícím šeru trochu rozkoukal. Stál jsem v nějakým obrovským sále se spoustou obrazů po stěnách a sem tam se ze tmy rýsoval i obrys nějakýho stolku a židlí.

Uviděl jsem schody a namířil si to k nim. Pak nahoru do prvního patra a tady jsem se zastavil. Z obou stran, zprava i zleva, se na mě dívala nekonečná chodba s nekonečným množstvím dveří, za kterejma se určitě skrejvalo nekonečný množství pokojů s nekonečným množstvím oken a okýnek, ze kterých je jistě vidět až nekonečně daleko. Ale co... někde jsem začít musel. A tak jsem otvíral jedny dveře za druhejma - vždycky jsem slušně pozdravil, a když se nikdo neozval, a ani já nikoho neviděl, posunul jsem se zase o dům, vlastně o dveře dál.

Šlo to takhle asi půldruhý hodiny, než se mi konečně poštěstilo. Otevřel jsem jedny dveře a tam to bylo. Děkoval jsem bohu a ještě několika podobnejm. Na nočním stolku totiž ležel kus nějakýho zákusku. No ano, měl jsem už takovej hlad, že se to nedalo vydržet a tak jsem ten nepříliš čerstvej kousek sladkýho snědl. Prostě a jednoduše jsem ho někomu sežral i s chlupama! Hlad je totiž hrozná věc a já, když mě to přepadne, nejsem schopnej myslet na nic jinýho než na jídlo a něco do sebe naládovat prostě musím.

Ale to jsem odbočil... Takže po tý drobný svačince jsem se znovu, plnej nový síly a energie, pustil do hledání a pátrání a slídění a čmuchání, který trvalo asi další půldruhou hodinu, než se mi zase poštěstilo. Otevřel jsem jedny dveře a tam - tam v rozestlaný posteli pod červánkovými nebesi ležely oni dva. On a Ona. Oni oba dva. Stál jsem tam jako sloup, a když jsem se díval na něj, měl jsem pocit, že se vidím v zrcadle.

----------------------------------------------

Máma mě držela za jednu ruku a táta za druhou.

"Ne, tam nepůjde!"

"Ale půjde!"

"Nepůjde!"

"Říkám, že půjde!" křičel táta.

"Nic takovýho dělat nebude," trvala na svém máma a tahala mě zpátky k sobě.

Ale táta se nedal, nepouštěl mě, a tak se s mámou přetahovali. Přetahovali se o mě.

"Půjde na nějakou uměleckou školu. Vždyť víš, jak umí krásně psát!"

"To je sice hezký, ale to ho nemůže nikdy uživit..."

"Třeba na konzervatoř nebo na DAMU, ale ne dělat někde nějakýho obyčejnýho dělníka."

"Ale vždyť si může psát klidně dál, ale nejdřív z něho musí přece něco bejt!"

"Půjde na uměleckou školu," opakuje máma pořád dokola.

Stojím mezi nimi a nic neříkám. Jsem najednou jen napnutým provazem mezi dvěma světy a cítím, jak mě k sobě každý táhne čím dál tím větší silou...

"Nepůjde!"

"Ale půjde!"

"Říkám, že ne!" rozčiluje se táta.

"Půjde a hotovo!" křičí máma.

Už to nejde vydržet...

A pak se to stalo. Roztrhli mě.

Stojíme tu najednou dva. Jeden u táty a druhého k sobě přitáhne máma. Roztrhli mě. Jsme dva a stojíme naproti sobě a díváme se jeden druhému do očí.

----------------------------------------------

Takže je to pravda... Stalo se to. Vždycky jsem něco takovýho tušil, ale nikdy jsem neměl sílu si to připustit doopravdy. Díval jsem se na svý dvojče, na svoji druhou polovinu nebo na svý druhý já, díval jsem se na - nevím, jak ho ještě jinak nazvat, abych něco nezkreslil. Ale co, sebe přece znám, řekl jsem si po chvíli, když jsem se na sebe-něho dostatečně vynadíval a zahleděl jsem se na tělo vedle sebe-něho. Byla nádherná, líbezně nádherná a ještě ke všemu úplně neskutečně podobná mojí Kláře. Byla to moje Klára! Jen pár drobnejch oprav, jako by malíř portrétista sem tam ubral a tady zase přidal, jako by dovedl dílo k dokonalosti tam, kde si někdo Jinej už nevěděl rady.

Teprve pak jsem se pořádně rozhlídnul po místnosti. Byl jsem - jak jinak - v ložnici. Zatažený záclony, karafa s vínem, dva nedopitý poháry, vedle nich nějaká podivná lahvička, na posteli dvě nahý těla - cože? Ta podivná lahvička...

Šel jsem blíž a vzal ji do ruky. Měla brčálově zelenou barvu, tvar antický amfory a byla prázdná. Přičichl jsem a rázem mi bylo všechno jasný. Jistěže jsem ucejtil hořký mandle, co taky jinýho? Takže jed... V tu chvíli jsem pochopil všechno. Hlavně ty bezvládný těla na posteli. Přiskočil jsem k nim, abych zjistil, jestli jsou ještě naživu.

No ano, dřív mě to prostě nenapadlo!

Byli. Byli naživu a já si oddechnul. Ale co teď? Chtělo by to nějakej protijed. Nějakej účinnej protijed. Baba, vzpomněl jsem si. Ta baba z autobusu. Že by myslela tohle?

Vytáhl jsem z županu zbytek trsu těch černejch bobulí - většina se mi jich v kapse přeci jen rozmačkala - a pokusil jsem se jí otevřít pusu. Po chvíli se mi podařilo, aby jich pár spolkla. Šíleně se mi třásly ruce a byl jsem tak nervózní, že jsem skoro zapomněl na něj-mě. Skoro ano. Zbyly mi totiž jenom poslední dvě černý kuličky... Co jsem mohl dělat? Rychle jsem mu je dal a nezbejvalo mi, než čekat. A tak jsem čekal...

Nevím, jak dlouho jsem seděl vedle postele, ale jistý je, že on-já otevřel oči jako první. Trochu mě to udivilo, protože jsem mu přece dal jenom zbytek protijedu... Ale radost mi to samozřejmě udělalo.

Chvíli koukal do stropu a pak se podíval na mě. Nebyl vůbec překvapenej. Jako by mě čekal, jako by předem věděl, že tady sedím a čekám.

"Trochu mě bolí hlava," povídá.

"Mně taky."

"Tak jsi přece jenom přišel."

"Musel jsem..."

"Já vím," řekl chápavě a pomalu se otočil k Ní. "Musíš ji zachránit."

Pak vstal - bylo vidět, že mu to dělá nemalý problémy a postavil se k oknu. Odhrnul záclonu a podíval se ven.

"A co já?"

"Co - ty?"

"Co bude se mnou?"

Nevěděl jsem, co na to odpovědět. Co bude s ním?

"Já vím, že musím odejít... já to vím a nebráním se tomu. Ale nechce se mi, veř mi, že ne... A už vůbec ne takhle: Umřít otrávením. To je přece hloupý, nemyslíš?!" zvýšil nervózně hlas.

Souhlasil jsem. Je to hloupý a ponižující a sem se to vůbec nehodí. Bylo by to moc jednoduchý...

"A navíc mi něco dlužíš... Pamatuješ, jak ses tenkrát topil? To já ti zachránil život. Já to byl..."

Nepřekvapilo mě to. Jen jsem přemejšlel, co s tím, protože nemám rád dluhy. A už vůbec ne dluhy vůči vlastním snům...

"A co kdyby... ale ne, to je blbost..."

"Co? No tak povídej!"

"Myslel jsem, že když jsme se mohli rozdělit, můžeme se třeba taky zase spojit," řekl jsem a podíval se na něj.

Stál tam u okna a hltal každý moje slovo.

"Ano, to by možná šlo. Vstoupil bych zpátky do tebe a tím bych se vlastně rozplynul tady," ukázal rukou do prostoru. "Ale zůstal naživu v tobě jako každej opravdovej a poslušnej sen..."

Vstal jsem a šel přímo k němu, abych mu ulehčil a zkrátil ten nepříjemnej čas, kterej dělí vnitřní rozhodnutí od surovýho uskutečnění. Blížil jsem se k němu. Cejtil jsem mezi náma obrovský napětí. Jiskřilo to. Pak už jsem stál před ním a on mě láskyplně objal a mizel ve mně. Pomalu se ve mně ztrácel, až zmizel docela. Bylo mi v tu chvíli nějak nepříjemně. Cejtil jsem se nesvůj, jako bych nebyl ve svý kůži...

Pak jsem najednou uslyšel nějakej šramot a to mě donutilo otočit se. Uviděl jsem ji, jak se neklidně převaluje na posteli. Udělalo mi to radost, protože ještě před chvílí tu ležela úplně bez hnutí. Taky už jí zrůžověly tváře - mrtvolná bělost byla ta tam. Je na čase, abych se vypařil. A rychle, protože se začíná probírat.

Musím ji opustit, abych se k ní mohl vrátit...

Zavřel jsem za sebou dveře zvenčí a spěchal ke schodům. Seběhl jsem dolů a tam, pár kroků přede mnou seděli - k mýmu úžasu - dva psi. Takže to nebyl sen, když jsem je viděl přebíhat silnici... Tak co, miláčkové, přišli jste mi poděkovat, že jsem včas šlápnul na brzdu? Ale oni se místo odpovědi jen kousek rozestoupili a udělali tak uličku, aby mezi nima mohlo projít to malý chlupatý monstrum, který se až doteď schovávalo vzadu.

Mě se tak lehko nezbavíš, znělo mi v uších pisklavým hlasem pořád dokola, jako když se donekonečna opakuje ozvěna. Mě se tak lehko nezbavíš...

 

 

7 (Epilog)

"Vítej zpátky, miláčku," řekl Martin Kláře, která se právě probrala z bezvědomí.

"Co...co se to stalo?! Kde to jsem?" zeptala se Klára po chvíli třesoucím se hlasem.

"Měli jsme nehodu... Ale nic se neboj, všechno bude zase v pořádku."

Klára oči zase zavřela.

"Musíš teď jenom odpočívat. Já budu s tebou," řekl Martin, aby ji povzbudil.

Nebo aby povzbudil sebe?

"Pořád budu s tebou. Nikdy tě neopustím," dodal potichu.

Snad poprvé v životě se nestyděl za to, že se mu zalily oči.

Těžko říct, jestli to Martin udělal hned po tomhle rozhovoru s Klárou, nebo jestli o tom musel ještě nějakou dobu přemýšlet. Pravdou ale je, že se do toho obchodu vypravil a toho svého plyšového medvěda prostě koupil. To je úplně bez diskuse. Zřejmě ho k tomu donutil masochismus, který je ve větší či menší míře uvnitř každého z nás. A navíc, jak všichni víme, Martin nemůže mít vlastní děti. To je možná také důvod.

No, vždyť už bylo také na čase...

Takže jak říkám: prostě šel a koupil ho.

Medvěd tam stále seděl ve výloze a netrpělivě se ošíval. Ale neošíval, jen to vypadalo, že se ošívá! Ve skutečnosti ho jedna prodavačka strčila úplně do rohu výlohy, protože už ani nevěřila, že by se ho mohla ještě někdy zbavit. A tam na něj pomalu, ale jistě usedal prach promarněných let. Až jednou, přece, přišel podivný člověk v županu a koupil si ho. Koupil starého plyšového mědvěda, který vypadal spíš jako vypelichaná krysa.

 

Nabízí se, abych tady příběh ukončil - samo se mi to vnucuje, ale ať se nikdo neraduje předčasně, já to totiž neudělám. Možná toho budu jednou litovat, ale neudělám to. Ne! Prostě to nejde... Ono totiž nikdy nic nekončí jen tak. Nikdy nic nekončí. Nikdy nic.

A tak jednou sedí Martin s Klárou u snídaně, jedí mlčky, Klára hltá chleba s máslem - zřejmě spěchá do práce - a Martin se na ni dívá. Ne, on se na ni nedívá, on ji pozoruje, a to je obrovsky velký rozdíl!

"Musím jít."

"Hmm, já vím. Tak ahoj."

Klára vstává, ničeho si nevšímá - mám na mysli Martinův podivný výraz - a za pár okamžiků za sebou zavírá dveře jejich bytu.

A najednou je všude kolem úplné ticho, do kterého zní jen tikot hodin, které visí na stěně. Martin bude ještě chvíli sedět, pak vstane, půjde k telefonu, protože se nám nikdy nepodaří - ať se budeme snažit sebevíc - vymazat naše druhé, uměle vytvořené světy docela, a vytočí číslo.

"Haló...jseš to ty?...jenom jsem se chtěl zeptat, jak se daří...děje se něco?...jseš tam sama?... opravdu?...je ti alespoň smutno?...miluju tě...já určitě brzo přijedu... hmm, určitě...třeba za pár dní - hned, jak si tady něco zařídím...no samozřejmě...ty mi nevěříš?...takže se brzy uvidíme, ano?...měj se moc krásně..."

Martin položí sluchátko a v rohu vedlejší místnosti se záludně uchichtne plyšový medvěd, který bude držet v ruce malou zelenou lahvičku podobnou amfoře a nespočet podivných pozvánek:

 

 

 

 

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pozvánka na slavnostní PLES,

který se koná večer od 20 00 ve velkém

zámeckém sále v přízemí.

"Přijď,

přijď za mnou...

Nebudeš litovat -

jsem veselá, jsem hravá, jsem bezva.

Tak přijď...

Přijď nebo zavolej..."

----------------------------------------------------------------------------------------------

A nebojte se, bude mít pro každého.

 

 

 


Biri
31. 10. 2002
Dát tip
Musela jsem si to stahnout do wordu a pak jsem to celej vecirek cetla. Clovicku..to je pecka. Libi...hrozne moc libi..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru