Pro ticho tohohle pokoje

kolíbám se

jako v mateřském lůně

nebo v jejím náručí

slzy zas pro jednou

dopadají hloubš

 

chtěla bych objetí

chtěla bych toho moc

chtěla bych nic

 

roztrhnout se do prázdna

tak ohraničená sama sebou

tou bolestí a bezmocí

 

 

jak jsem prý krásná

z ošklivého káčátka labuť

černá

a co z toho?

co z toho, když štěstí není ani v nedohlednu

 

 

dvacet jar je za mnou

a já přijdu si

tak strašně mladá

strašně stará

 

jako bych něco propásla

a něco předběhla

nikdy nejsem tam

kam patřím

 

 

spát

umřít

nebo aspoň křičet

jenže nejde to

nejde dělat nic

jen sedět

a čekat až přijde ráno

až se to změní

 

rezignace

 

tupě zírám

jak se v bublinách

rozpouští poslední naděje

na něco, co dá mi pocit

že uvnitř už nic nechybí

 

 

ty někde asi spíš

 

a já směju se

bezvýznamně

pro ticho tohohle pokoje