Panna, nebo orel

Domácí scénu opět pročistila jedna z dalších rodinných bouří.
Ano, na přetřes padaly rodiné finance, děti, nechyběla kritika rodiného
stravování, jakož i odbytý manželský sex. Ovzduším zahřměla další, v tu chvíli poslední výčitka a pak už jen prásknutí dvěří. To minutové ticho, které se rozhostilo bylo něco, jako bílý prapor mezi válčícími stranami.
           Opatrnické otvírání  dveří kuchyně mapovalo opuštěný terén. "Kde je?" Zeptala se Jarka. Vidíte, musím Vás seznámit. Jarka je manželkou Jirky, to po něm se pravděpodobně slehla zem             

            "Vím, já?": netečně odpovídá starší dcera
Žofie, neboli Žofka, jak ji byla zvykla volat její matka, a nebo taky
Užofka, když si z ní utahoval mladší bráška, taky po otci Jirka.
"Bral si bágl a šel buď mlčet k vodě s pruty, a nebo..." zaniklo
za zavírajícími se dveřmi koupelny, kde Žofie neustále sledovala
pubertální ksichtíček posetý bílými jebáčky, jak označovala své akné ve tváři. Dámská část rodiny uchopila opuštěné válečné pole a situace se vracela k normálu.
             Mladý pán Jirka od časného rána proháněl inline brusle a nikterak se nezatěžoval rodinnými problémy. Manžel Jirka jakmile vyslovil svou poslední výčitku, nečekaje odpovědi chmátl po báglu
stačil do něj vrazit ještě balíček cigaret a vypadl z domu.
"Bych se mohl vysrat,  poslouchat stále stejný kydy" uvažoval polohlasem a v chůzi si  zapaloval cigáro.
To už nasedal  na svého dvoukolového miláčka a zasněně uvažoval kam by se vrtnul, aby zapoměl na vypjaté okamžiky pravidelně otřásající základy manželstvím potažmo i státu.
"Jo jasan, voda to jistí" brlumlal a miláček poháněný jeho vlastní silou ho postrkoval kupředu.
"To zas bude pařák". pohledem komentuje vymentené nebe.
Známé stromořadí ho přivedlo na místa, kde sedává u svých prutů.
Břehy lemuje jemný písek, deky a těla, která vyhnalo vedro z města.
"Jako by toho nebylo dost, napřed semétra ta a teď tohle": komentuje nepřehlednou situaci u vody. "Rozbalím nádobí a pak zajdu na jedno orosené" takový je jeho krátký scénář.
Netrvá dlouho a post je vybudován a může se jít na orosené.
"Jde  se" velí si sám a ubírá se k provizornímu stánku s občerstvením, kde se již vytvořila slušná fronta. Zástup jakoby neubýval, všechno šlo pomalu, stále se někdo něčeho dožadoval a vyptával co a kolik stojí. Pomalu přestal vnímat čas, v hlavě mu doznívaly poslední slova a obrazy tváře ječící manželky Jarky. Zamyšlen sledoval, jak pomalu vyrážely krupějky potu na zádech tučné ženy stojící před ním tutéž frontu. "Snad ta hora sádla vytěsňuje na povrch těla sádlo a ne vodu?" uvažuje.  Schválným vrávoravým pohybem zavadí o to tučné tělo, aby zjistil, jak říká: "Vo co Go?".
               Dotčená dáma se se podledem otáčí zpět, aby zjistila, kdo se to na ni natlačuje. Jirka okamžitě vyhazuje připitomělý úsměv a dáma nabývá dojmu, že že ten chlap asi musí být trochu přicmrndlý a odtahuje své tělo do uctivější vzdálenosti. Nekonečné minuty čekání na vytoužené chladivé pivčo pod palčivým sluncem podtínají Jirkovi nohy.
               Jirka není žádně ořezávátko, a tak kácející se tělo pročíslo hlouček u pultu a vzalo s sebou k zemi i tu vratkou horu sádla stojící před ním. Pohoršená ležící dáma s úlekem hřímá:"Ten chlap je snad asi ožralý, či co?" Už před chvílí se tady na mě tlačil debil ožralý".
Dáma dílem oprašuje a dílem rozmazává prach ulpělý na jejím zpoceném těle. "To nemá, werka" prohlašuje a opouští zástup směrem k vodní hladině, jen tak může spravit svůj zevnějšek. Jirkovo tělo, prohlášené za opilecké, leží bezvládně v prachu a nad ním se
sklání celá ta fronta čekajících.
"Ten ho ale má" komentuje jeden zpřítomných.
"Je to prase, takhle se zhulákat" praví jiný.
Mezi houští nohou se protlačují malí zvědavci, aby shlédli to bezvládné tělo.
"Marš do vody!" zahání své zvědavé ratolesti jedna z matek.
"Do prdele lidi" ozve se někdo zdavu,
"Ten chlap není opilý?", přistupuje blíž a sklání se nad tělem.
"Ten chlap dostal infarkt!"
"Kdo má mobil?" "Volejte okamžitě záchranku, nebo bude poněm!"
Obrací ho na bok a uvolňuje mu ústa, přidává se další z té fronty, která se změnila na dav čumilů.
Krátká domluva, rozdělení rolí."raz, dva,tři, čtyři, pět!" "dech!", "dech!" a znova dokola, odpočítavají formulku zachraňující život.
Pět prudkých stlačení hrudní kosti cloumá tělem, dvě vdechnutí vhání vzduch do těla. Nic. "To snad není možné, ten chlap se nám nechytí" odtušuje jeden ze záchranců.
"Ne, nemůžeme jen tak přestat, musíme  vydržet, než přijede rychlá" praví druhý. Vzájemně posílení představou, že by jim odešel pod rukama, nepřestávají nalévat život do těla.
Mezitím, co tito dva zachránci se snaží oživit ležící tělo, levitovala Jirkova duše nad celým tím shromážděním a pozorovala celý ten mumraj. Nechápala, proč ti dva, dole pod ní, tak nemilosrdně trápí to tělo, ze kterého jedním výdechem unikla. Byla si vědoma sounáležitosti k tomu tělu, že patří do toho těla, ale jaksi se neměla k návratu, jakoby neustále váhala.

                     Někde na pozadí byly dva hlasy, které se předháněly ve výčtu skutečností, proč zrovna tomu a nebo onomu hlasu dát před druhým přednost. Oba hlasy byly svými lákadly  přitažlivé, ale svým
způsobem byly ve vzjemném protikladu. A v tom byl ten zádrhel.
Do toho zasáhl příjez rychlé záchranné sanity. Její osádka v červených oblecích se žlutavě zářícími proužky převzala kontrolu nad bezvládným tělem, které spěšně naložili na aluminiová rozkládací nosítka. Tělo zajelo do útrob zádi vozu, kde započalo další oživovací kolo. Motor zavyl ve vysokých otáčkách duet s houkačkou, každý v jiné síle a oktávě. Blikající světla doprovázela tento podivný koncert zahalena do oblaku zvířeného prachu. Přihlížející se rozpouštěli na své deky a do chladivé vodní hladiny. Mužská část ještě dovozovala příslovečné co kdyby
a kdyby, nad voskovými kelímky s teplajícím pivem. Dámská část počala litovat nebohého a děti svým dotěrmým: "Mami a proč ten pán ležel?", "Mami, co se mu stalo?" obtěžovaly, jako bodavý hmyz
výměnu starostných a lítostivých vět. Jirkovo tělo uhánělo v sanitním voze směrem k okresní nemocnici v těsném sepětí s levitující duší. Obé vypadalo asi tak, jako když si k zápěstí připevníte pouťový nafukovací balónek, který držíte na nedlouhém tenkém provázku.
Stačilo uvolnit sevřenou pěst, nebo neopatrně upustit provázek  a....
Podobný rituál se odehrál v průjezdu mezi dvěma pavilóny, kde bylo místo uzpůsobené pro příjem pacientů. Ze sanity vyklouzlo Jirkovo tělo na pojízdných nosítkách a bylo spěšně tlačeno nemocničním personálem přímo na operační sál. Operační tým ve složení, primář,
asistent, anesteziolog, sekundář,instrumentářka a tři sestry byli v očekávání. Záď pojízdného lehátka na kterém spočívaly
Jirkovy nohy rozrazily křídlovky operačního sálu. "Tak ho tu máme" polohlasně konstatoval sekundář.

 "Raz, dva, tři, teď", Jirka se pomocí cizích rukou přenesl jedním hupem z lehátka na operační stůl. Sestřičky spěchaly s přípravou operačního pole.

"Můžeme" zazněl polohlasitý signál signál jedné ze sester. Instrumentářka vtiskla do rozevřené dlaně primáře skalpel.
na hrudi vyskočila červená linka, kterou zanechal skalpel.

"Koagulujte" suše se dožadoval primář.
Další nástroj rozevřel hruď a v záři světla nepatrně trhavě tikalo Jirkovo srdce. Duše, která stále doprovázela Jirkovo tělo, vzhlížela do otevřeného operačního pole.
"Tak to je to srdce, které si navzájem dávají?"

"To je ten symbol lásky?" přemítala duše.
Opět, jako by sborem zazněly ty dva tajemné hlasy a současně zvolaly: "Jirkóóóóóó"
"Desítku adrenalinu" zazněl hlas primáře.

Ten jeden hlas patřil světlu, které bylo na konci pomyslného tmavého tunelu, kterým se odchází na onen svět. Ten druhý náležel manželce Jarce.