Blázen

Dnes bylo nádherně. Slunce svítilo, vanul lehký větřík. On se rozhodl, že vytáhne svůj stroj a projede se. Jel svou obvyklou trasu po krásné asfaltce. Užíval si tuto jízdu jako snad ještě nikdy. Prožiíval každou rovinku, každou zatáčku. On byl teď pánem silnic, paném tohoto silného, mocného a zároveň velice nebezpečného a dokonce i vraždícího stroje. Jízda se musí umět prožít. Řidič se musí naučit být se strojem jedno tělo, jedna duše.

Zastavil se na vrcholu skály. Sedl si zde a začal přemýšlet a rozmlouvat s nejlepší přítelkyní. S motorkou. "Vidíš, holka, jak jsem dopadl. Asi tě vezmu na dlouhý výlet. Do města, jehož jméno vzbuzuje vzrušení a naději, že se tam uplatním. Paříž. Mlčíš. Jako vždy. Mlčíš. Co jiného čekat. Ale teď se vrátíme domů, co říkáš? Samozřejmě nic. Mlčíš."

Ještě chvíli seděl a díval se daleko po kraji. Byl odsud pěkný výhled. Pak se zvednul a vyjel zpátky k domovu.