Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTVÁŘ
16. 04. 2008
0
0
440
Autor
littleangie
Deštivá tvář mi hledí do o čí a pokouší se o marný úsměv. Už nemá sílu, už se nechce smát. V očích plamen dávno vyhasl a ruce ledové má strachem. Co říct té mrtvé tváři, která se už nepoznává? Hledí do mých očí a pomalu počítá déšť. Vítr cuchá pohyb jejích řas, jakoby je chtěl osušit. Tvář se snaží zavřít oči a zapomenout na svět kolem ní. Na svět, co ji tak ničí, na svět, kde zapomněla se smát, na svět, který ji zabíjí. Marně se otáčí a doufá , že spatří něčí jinou tvář. Otáčí se , ale vidí jen bílou tmu. Co s tím? Ptá se ona i já. Co s tím a kam jít? Ve stínu její tváře si hraje Ďábel s Bohem na pokoru a pokušení. V jejích ústech hořká chuť a bolest na rtech. Tak marně snaží se smát. S falešnou maskou jde to líp. A tak nasaďte si všichni masku svoji, ať nikdo nepozná, co jste vlastně zač. Ať nikdo nepozná, že tys zabil její naději, že tys zničil její smích, že tys jí dal to utrpení, že nikdo z vás ji neslyšel. Neslyšel jak pláče, jak křičí slova, co u srdce tak pálí. Neslyšel ji nikdo z vás. Vždy musela se do kouta skrýt a teď do očí mi pláče. Pláče a ptá se, co bude dál. Kam jít? Koho za ruku vzít? Proč tu stojí sama její tvář? Co jí kdo udělal, že má duši v těle zlomenou? Všichni jste zavřeli okna i dveře před ní a smáli jste se pošetilé tváři její, když prosila vás o slunce. O slunce, které jste jí vzali a déšť na ni přivolali. Všichni na ni mluvili a jejích slov už nevnímali. Teď stojí tu a do mých očí hledí. Svou rukou leští zrcadlovou plochu, do které tak sama hledí a vidí tam ty samé oči.
Vidí mě a já ji…