Na pouti

rodičům, bratrovi

a Nadě,

Naše rodina si vždycky, alespoň pokud já se pamatuji, potrpěla na zvířata. Měli jsme doma snad všechno; od mravenců, pavouků a hadů počínaje, až u nejrůznějších plemen psů konče. Když si tak vzpomenu, kolik legrace jsme si s bratrem užili třeba při chytání užovek na Sázavě, tak se až někdy divím, že mám teď z těch zdánlivě slizkých těl hadů husí kůži. Ale asi nejvíce zábavy, jejím nevyčerpatelným zdrojem, nám byly myši. Nádherně bílé laboratorní myši, které jsme měli v akváriu na zemi v kuchyni. Hověly si tam hned vedle sporáku, kde je dnes smutně pusto a prázdno. Kolikrát se nám stalo, že myši během naší nepřítomnosti - když jsme si třeba vyšli jednou týdně, většinou v neděli, na krátkou rodinnou procházku - tak se stávalo, že ty dvě potvory z akvária utekly. Ale utíkaly opravdu jen tehdy, pokud zůstaly v celém bytě opuštěny, jen když na nějaký čas osiřely. Nikdy mi nešlo do hlavy, jak se můžou po hladkých skleněných stěnách vydrápat ven, i když jsem se horem dolem snažil na to přijít. A tak, zatím co si rodiče uvařili odpolední kávu, my: tedy já, babička a bratr jsme pořádali divoký lov na uprchlé bílé a vystrašené myši, které se schovávaly buď pod postelí v ložnici nebo v prádelním koši, vetšinou ale každá jinde. Jednoho podvečera jsme dokonce Ferdu, tak se jmenoval on - měli jsme totiž párek, a když už jsme u těch jmen, prozradím také, že ona se jmenovala Bára - tak onoho podvečera jsme Ferdu dokonce našli zahrabaného v košíku, kam si babička schovávala šicí potřeby; jako byly nitě, zbytky látek, záplaty a podobně. Není divu, že se v tak příjemném prostředí Ferda zapomněl, a když jsme ho konečně po úmorném hledání a pátrání a slídění našli, že vypadal...no...jako vyvoraná myš.

Ale za nějaký čas, vím jen, že to bylo v zimě, se přihodila věc, která znamenala konec našich radostí, která znemožnila další pořádání slavných lovů a štvanic. Ferda totiž onemocněl. Zřejmě chytil od mého bratra příušnice. Seděli jsme u akvária a pozorovali, jak se Bára snaží Ferdu podepřít, jak marně čumákem nadzvedává jeho téměř bezvládné tělo, aby se Ferda postavil, aby zůstal s ní... Podpírala ho ze všech sil. A tehdy nám babička řekla, že už se nedá nic dělat, že musíme nechat Ferdu samotného, aby mohl v klidu vypustit duši. Posedali jsme si v dětském pokoji na postel; byl už večer, venku ale ještě nebyla úplná tma, jen pokročilé šero.

"Určitě. Každej máme duši," řekla s jistotou babička. "Vzpomínám si, že když mi umírala maminka, tak jsem tu její duši dokonce viděla. Vznášela se chvíli nad námi, a jako bych tenkrát slyšela hlas, kterej mi říkal: Tak děvče, já už odcházím, už sem tu byla dost dlouho...teď už budeš na všechno sama, musíš se vypořádat se svým životem, jak jen to budeš nejlíp umět..."

Babička se odmlčela a já viděl, že má oči plné slz. Raději jsem se otočil - držel jsem se totiž jen tak tak, abych nezačal slzet taky.

"A lidi maj jiný nebe než myši?"

Táta tam tak stál a ty slzy mu pořád stejkaly po tvářích a pomalu si k těm houslím klekal, začal je sbírat, třísku po třísce je bral do rukou, jako matka bere něžně do náruče své dítě, aby se s ním mohla polaskat. Opatrně, aby se mu nic nestalo. Pak chodil po bytě a ukazoval nám zbytky z těch houslí a říkal, že aby vznikly housle, musel nejdřív někdo přijít, vykopat pořádnou jámu, zasadit strom, že housle se dělají z javoru a javor roste určitě desítky a desítky let, až pak přijde někdo další, aby ho mohl porazit, aby s ním bojoval a nakonec zvítězil. Pak se musí ten strom rozřezat a prkna z něho pečlivě uskladnit, aby se dřevo mohlo řádně vysušit. A po několika letech si musí s tím dřevem houslař hrát a hrát, aby z něho na konci vznikly housle. A pak si přijde nějaký barbar, jako je naše máma a ty housle si s klidným svědomím rozšlape jako nějaký poslední haraburdí.

Chodil pořád se zbytkem těch houslí a pořád mu tekly slzy a mně bylo těch houslí taky moc líto, ale ještě víc mi bylo líto táty a přemejšlel jsem, proč se lidi musej pořád jemon hádat. Že je to všechno zbytečný, hádky jsou k ničemu a nic se hádáním nevyřeší a že já, až budu dospělej, se hádat nikdy nebudu. Raději vždycky ustoupím, i kdyby mě to mělo moc a moc ponížit, tak raději ponížení než hádky. Jenže jsem pořád viděl tátu, jak pokládá náruč s torzem houslí na místo k ostatním třískám, kde mámina noha ukončila jejich život, kde je nelítostně odsoudila k smrti rozšlapáním. Pokládá je jako do hrobečku a najednou je celý v černém, všude plno květin a dechová kapela hraje nějaký smuteční pochod a tátovi po tvářích stále tečou slzy a kapka za kapkou padá do těch třísek.

Pak jsem uslyšel i mámu, jak potichu vzlyká v ložnici. Tak potichu, aby to nikdo neslyšel. Ten vztek už jí určitě přešel a asi teď lituje toho, co udělala. Sama jistě nechápe, jak se to jen mohlo stát, proč takhle zničila ty housle, takhle hrozně je rozdupala. Určitě ty housle taky lituje, tak jako já, tak jako táta a jistě už myslí na to, kde by co nejrychleji sehnala peníze, aby mohla tátovi koupit housle nový.

A když je jednoho dne opravdu přinesla, obřadně je položila na stůl před tátu a celá rodina se seběhla, aby se mohla seznámit s novým členem rodiny, s novými houslemi. Nikdo jsme se nemohli vynadívat na jejich něžné tvary, zákoutí a linii krku. Ale nejvíc každýho musel upoutat ručně vyřezávaný smyčec s ozdobnými reliéfi po celý dýlce. Rukojeť byla jako obtočený had, pak mně neznámé motivy navazovaly jeden na druhý, až smyčec končil hlavou koně. Takového spíš šachového koně. Prostě mi připadal jako stvořený neznámou, tajemnou silou, tak byl překrásný. A já, když jsem si ho prohlídnul, začal jsem se bát, jestli ho máma, jak se říká, neodcizila. Tajně jsem si kupoval noviny a každý den pročítal černou kroniku, jestli se někde náhodou neztratil z nějakého muzea drahocený, ručně vyřezávaný smyčec. Ale nikdy jsem nic nenašel, a tak jsem si pomalu na ten smyčec ve vitríně v pokoji zvykl i já. Táta ho totiž používal jen při nějaké sváteční příležitosti, jako byly například vánoce. Jinak měl pořád ten svůj starý, na který máma tenkrát zapomněla, když rozšlapala tátovi housle.

Na vánoce jsme se všichni moc těšili. Jako asi každý. Na Štědrý den v podvečer jsme si sedli v ložnici, táta vytáhl housle, ty nové od maminky a začal hrát nejkrásnější koledy. Alespoň nám tak připadaly a čekali jsme, až Ježíšek zazvoní, aby jsme, já a bratr, mohli běžet ke stromečku a rozbalovat vánoční dárky, těšit se ze splněných přání a připravovat si další na příští rok. Ale jak jsme poslouchali ty koledy, věděl jsem, že tyhle vánoce Ježíšek asi nepřijde a nezazvoní a litoval jsem toho, co mě to napadlo, takhle bratříčka navést.

Můj bratříček měl totiž odjakživa vrozený smysl pro pořádek. Kamkoli přišel, všude začal uklízet a stále jen uklízel. Nic jiného nedělal, než že chodil celý den po bytě a uklízel. Ale tak nějak po svém. Měl zřejmě ve své hlavičce zakódováno, kam co patří, jenže nikdy se to neschodovalo se zakódováním našich rodičů, a proto se mnohokrát stalo, že se kartáček na zuby ocitl na záchodě a štětka na mísu třeba na umyvadle v koupelně nebo vojenský krém na boty zase v lednici a nebylo divu, že když si v něm rozespalý tatínek namočil rohlík, že mu nijak zvlášť nechutnal a lítal pak po bytě a nevěděl komu a proč by dřív vynadal. Vždycky se našla spousta důvodů. A já jsem si tohle všechno dával za vinu, protože jsem si myslel, že to můj bratříček nemá v hlavě v pořádku od té doby, co jsme si hráli na Indiány. Já ho tenkrát lovil jako divou zvěř a místo lasa jsem používal šňůru od luxu, jenže jsem nepočítal s tím, že budu i zručný jako Indián, a že ho hned ulovím. Při prvním vrhnutí lasa se bratříček rozbrečel a z hlavy mu po obličeji stékala krev, protože jsem ho trefil rovnou do hlavy zástrčkou a dostal jsem tenkrát takovej vejprask, že jsem se týden nemohl ani posadit. Nebo od té doby, co jsme se koupali doma v kuchyni. Byly příšerný vedra, a proto jsem hledal něco, čím bychom se mohli příjemně zchladit a vzal jsem z lednice litr mlíka, vylil ho na zem a nafoukl jsem sobě i bratříčkovi koupací kolo, že se budeme koupat. Jenže můj bratříček se tak rád koupal a cachtal ve vodě, že si přistrčil židli jako skokanský můstek, který viděl v televizi, vylezl na tu židli, a jak už to nemohl vydržet, skočil šipku po hlavě a já si pak už jenom vyčítal, že jsem toho mlíka nerozlil víc, o hodně víc.

Možná proto jsem si taky přisuzoval, že můžu i za to, proč Ježíšek nezvoní. Viděl jsem totiž maminku, jak připevňuje na kliku od okna zvoneček a od něj pak táhne slabounkou nit po celém pokoji, do chodby a dál už jsem maminku nesledoval, protože šel kolem bratříček, já mu ukázal na tu nit a on ji okamžitě vzal do ruky a začal pomalu smotávat, až došel ke zvonečku, který vzal i s tou nití a někam to všechno odnesl.

Seděli jsme v ložnici, poslouchali, jak tatínek hraje krásné koledy a já nenápadně pozoroval maminku, jak je stále víc nervozní, jakoby pořád něco hledala, až jsem se konečně odhodlal jí všechno říct. Jak jsem bratříčka navedl a on pak uklidil zvoneček. Maminka se ale vůbec nezlobila, jen mi řekla, že je dobře, že jsem jí to pověděl, protože Ježíšek by neměl čím zazvonit. Proto musí jít ona ke stromečku a čekat na Ježíška, aby, až bude hotov, pro nás maminku poslal. Jenže tatínek si opět vzal do rukou housle a začal hrát maminky nejzamilovanější koledu a maminka řekla, že ještě počká, až tatínek tu koledu dohraje. Všichni jsme se zasnili, protože tatínek hrál tak překrásně, jako snad nikdy předtím a přemýšleli jsme o tom, jaké jsou ty letošní vánoce krásné, že takové nikdo z nás nepamatuje. Tatínek hrál celou svou duší, celým tělem a maminka musela pustit ventilátor, namířit ho na tatínka, aby se tolik nepotil, a jak tatínek krásně hrál a vkládal do té koledy pro maminku srdce, nedával pozor a strčil smyčec do toho zapnutého ventilátoru. V tu chvíli jsme všichni ztuhli, koukali na sebe a pořád jsme stáli, až ticho přerušila maminka, když se zeptala, jestli jsme to taky slyšeli, jestli jsme taky slyšeli to zvonění. A to už jsme se, já a bratříček, rozběhli k vánočnímu stromečku, sedli si pod něj a zatím co bratříček už horlivě rozbaloval, já viděl v malé dřevěné truhličce ležet vedle sebe tatínkovi rozšlapané housle a zbytky z jeho nového smyčce, který mu rozsekal ventilátor. Ležely svorně vedle sebe a já najednou zaslechl z ložnice, jak se tatínek s maminkou hádají, protože tatínek si vzpomněl na své staré housle a maminka viděla rozmetané zbytky ze smyčce, který byl až neuvěřitelně krásný a drahý, a který musela koupit zvlášť, protože u houslí, jak je sehnala v zastavárně, smyčec nebyl. A já si v tuhle chvíli znovu sliboval, že se v životě nikdy s nikým hádat nebudu, vždycky raději ustoupím a s tímhle pocitem jsem začal rozbalovat svůj první vánoční dárek.

Celý den jsem chodil nervózně po parcele, občas jsem zkusil dělat něco na zahradě; otrhával jsem třeba jahody nebo se hrabal ve skalce - plevel totiž bujel ze země jako zběsilý. Ale ani to mě nedokázalo přivést na jiný myšlenky, nedokázalo mě to rozptýlit natolik, abych alespoň na chvíli zapomněl. Tak jsem bezhlavě chodil sem a tam, pořád jsem sledoval hodiny a počítal, kolik ještě zbývá času, než zapadne to protivný slunce. Minuty se vlakly jedna za druhou - měl jsem pocit, že čím dál tím pomaleji.

Šel jsem si lehnout, abych zabil čas. Chtěl jsem se pokusit usnout, ale převaloval jsem se na posteli asi půl hodiny, než se mi to konečně podařilo.

"Morávek už tam je?" zeptal jsem se a hltal jsem jídlo tak rychle, až mi zaskočilo. Jedno sousto mi zůstalo v krku a já se zakuckal.

"Dobrý...děkuju," napil jsem se šťávy. "Mami já už nemůžu..."

Vzal jsem talíř a zbytek brambor nasypal do misky našemu jezevčíkovi, vlastně jezevčici, ale bylo mi jasný, že ona samotný brambory stejně nesežere, že se zítra budou muset vysypat do popelnice.

"Jo, tak poďte," řekl vrátný a zvedl se ze židle. "Jenom si vemu baterku. Rozsvítit tam nemůžu, to by moh někdo vidět voknem."

Morávek byl vrátný za všechny peníze... Teda alespoň za mlada býval - soudě podle toho, co se o něm vyprávělo. Nebyl na světě člověk ten, který by ho dokázal napálit nebo přelstít. Nasvědčoval tomu třeba už jenom ten fakt, že si u aut, která mířila do tiskárny, zapisoval čísla státní poznávací značky z obou stran: ze předu i ze zadu. Co kdyby byla náhodou každá jiná?! To by tak hrálo!

To ale bývalo... Dnes byl už Morávek docela jinačí člověk. Za láhev rumu by udělal cokoli. Teprve nedávno se vrátil z nemocnice - stalo se mu totiž, když jednou, opilý jak zákon káže, přišel v noci z hospody, že mu byla veliká zima, a tak si strčil nohy do zapnutý trouby, aby se trochu zahřál... Když jsou v teple nohy, tak je všechno v pořádku, říká se. Jenže to by pan Morávek nesměl usnout a to by se mu jeho silonový ponožky nesměly přiškvařit ke kůži.

Šli jsme dlouhou temnou chodbou a já věděl, že jdu poprvý v životě krást. Ne jako když jsme si s klukama strčili v obchodě pod svetr nanuka nebo lízátko, to ne, ale opravdu a ve velkým krást. Krást podle plánu a s prázdnýma taškama v obou rukách.

A zatím co se máma už přehrabovala v napěchovaných regálech, já jsem stál jako u vytržení. Naposledy jsem takovýhle pocit zažil, když jsem klečel před oltářem v kostele svatýho Jiljí na Starém Městě, kde tenkrát ještě hrávaly varhany a připadal jsem si jako bezmocný hříšník, jako zrnko písku. Modlil jsem se, protože můj třídní učitel se nějakým nedopatřením domníval, že mám pět neomluvených hodin a napsal mi do žákovské knížky, aby se alespoň jeden z mých rodičů dostavil do školy. Chtěl jsem, aby mi Pánbůh pomohl nějak se z toho průšvihu vylízat bez újmy na zdraví. Sliboval jsem hory doly, ale nebylo to nic platný... A já si pak říkal, že je to nakonec dobře, že bych stějně nic z toho, co jsem nasliboval, nemohl nikdy splnit.

No jasně...Madony...Tři Madony, uvědomil jsem si, svatý obrázky Madon... Máma je totiž nalepovala na talíře a v tržnici pak prodávala Polákům. Vždycky sehnala v bazaru levně několik sad talířů, nalepili jsme na ně obtisky, nalakovali je, a pak jsme naše manufakturní výrobky vozili do tržnice a prodávali. Já jsem byl vlastně jenom takový pomocník - já jsem pouze nosil a hlídal a nalepoval.

Máma byla vždycky do obchodu a bylo nesmírně zajímavý pozorovat ji, což jsem dělal rád, a hlavně: vždycky jsem se něčemu přiučil. Uměla svý zboží v očích zákazníka správně vyzvednout - ale nikdy ne přechválit - a to i za skutečnosti, že neuměla ani slovíčko polsky. Tenkrát se nám nikdy nestalo, že bysme se vraceli jinak, než s prázdnýma taškama.

"To už by mohlo stačit, ne?" zarazila se máma, když uviděla dvě po okraj naplněný tašky uprostřed místnosti, a mě, jak rabuju kde co.

Opřel jsem se o stěnu a díval se na Morávka, jak kouří další cigaretu. Musel jsem potlačit smích, protože jsem si vzpomněl na to, co nám nedávno vyprávěl hostinský, když jsme byli v místním lokále na večeři: Morávek měl ve svým životě dvě osudový slabosti. Jednou byl již zmíněný rum a tou druhou výherní automaty, který před půlrokem instalovali právě v místním hostinci. Jenže Morávek nebyl zdaleka dítětem štěstěny. Prohrával a prohrával... Těžko by se daly spočítat peníze, který po něm zůstaly v nedobitných pokladnách automatů. Nakonec, jednoho dne, se Morávkovi spolustolovníci smilovali a po domluvě s vrchním nastavili hrací přístroj tak, aby si jejich hazardem omámený kolega mohl konečně vychutnat radost z vítězství. Ten ale, když mu začaly po hrstech vypadávat vyhraný mince, z toho měl takovou radost, že se ožral do němoty a domů ho museli odnést...

K čertu! Už aby bylo jaro, napadlo mě, když se mi povedlo vyprostit se z venkovních dveří našeho domu. Hodil jsem si své věčné břemeno na záda a pospíchal k zastávce. Na tramvaj, jedině na tramvaj - s tím obrem bych se do autobusu nebo do metra ani neodvážil. Naštěstí od minulého roku, když prodloužili B-trasu až na Českomoravskou, což je od nás autobusem přibližně deset minut, jezdily tramvaje pravidelně poloprázdný.

Minul jsem sochu z období socialistického realismu, která neustále vévodila našemu náměstíčku, pak do podchodu a opatrně jsem vystoupal po zledovatělých schodech na zastávku. Můj první pohled se zaměřil na vlekoucí se trasu kolejí, ale jako na potvoru nic, žádný vůz v dohledu. Ale za to, když jsem se šoural k jízdním řádům, uviděl jsem jednu tramvaj, co mi před chvílí ujela. Podle předtištění za sklem se měla další přikodrcat za čtyři minuty - ta v dálce byla zřejmě osmička; já potřeboval trojku. Už jsem se na ni těšil... To je fajn, říkal jsem si, alespoň nezmrznu úplně, ale jenom tak přijatelně napůl...

Nastoupil jsem do vyhřátého vozu a ten svůj kříž jsem opřel o poslední sedačku na zadní plošině, kam jsem se ostatně uchyloval, jestliže to bylo alespoň trochu možné, téměř vždy. Pokud mě samozřejmě někdo nedpředběhl a neznásilnil to místečko dřív než já. Obhlídka nových společníků, ale hlavně společnic ukázala, že pouze jedna by stála za hřích, pouze jedna černovláska pár míst přede mnou. Ale s tím křížem, který musím táhnout na zádech, bych asi těžko něco zmohl, těžko...nic...a navíc jsem byl už dva měsíce zamilovaný...a ještě ke všemu byla zima a v zimě jsem jen málokdy vyvíjel nějakou aktivitu v tomhle směru... A třeba neni vůbec hezká, utěšoval jsem se, třeba je to nějaká koza, Bůh ví, jak vypadá zepředu.

Stáli jsme dole pod Havanou u křižovatky - vedle nás fronta aut, pak jeden nahuštěný autobus; lidi se na sebe lepili a já pozoroval to každodenní divadlo se zájmem a hlavně s pocitem, že jsem ten, kdo to dneska vyhrál. Já jsem absolutní vítěz. Podíval jsem se na hodiny za křižovatkou: bylo třičtvrtě na tři. Za patnáct minut tam musím být, zapřísahal jsem řidiče, který se s vozem vlekl po vzoru zpomalených filmů. Jinak se Pekárek zblázní! Té představě jsem se musel usmát, protože obraz Pekárka, obraz ing. Pekárka, jak skáče vzteky až do stropu - čehož byl, přísahám Bohu, schopen - mě k tomu donutil. Vybavuju si naprosto přesně tři věci: Jeho kulatý, mírumilovně vyhlížející obličej, který tím mírumilovným ale zůstával jedině za předpokladu, že jsem chodil na hodiny včas. A pak mě, to je druhá nejsilnější vzpomínka, pokaždé, když jsem vcházel do jeho bytu, upoutal obraz, který visel hned naproti dveřím: pustá zasněžená planina a v popředí tři hlavy nabodnuté na třech kůlech. Jedna z nich byla hlavou ženskou. Po kůlech stékala krev do bílého sněhu. Snad tisíckrát jsem si sliboval, že se na ten obraz už nikdy víc nepodívám, že raději projdu se zavřenýma očima, ale nešlo to. Stejně jsem znovu a znovu zíral na zasklené plátno a nemohl se od něho odtrhnout. A Pekárek, i když musel týden co týden můj zájem pozorovat, nikdy se ani slůvkem nezmínil... A já neměl odvahu se ho zeptat už jenom právě z toho důvodu, že o něm nikdy nemluvil. Asi nechce, říkal jsem si, ale stejně bych se o tom obrazu rád dověděl něco víc. Napadala mě sposta vysvětlení. Jedno lepší než druhé. A ještě jedna věc se mi vždycky vybavovala ve spojitosti s mým učitelem, jěště jedna věc se vázala k jeho osobě. Byla to obrovská, nesmírně rozlehlá knihovna... Monstrózní knihovna plná starých tlustých knih. Pekárek, jak jsem ho tak někdy pozoroval, kolem ní neustále brousil a utíral usazený prach. Někdy ji, za tu hodinu výuky, stihl přeleštit i dvakrát. Po celém bytě měl prachu, že jsem se bál i zakašlat, aby se nezvedla mračna, ale knihovna se leskla v celé své kráse a velikosti. Pochyboval jsem, jestli to ten člověk má v hlavě vpořádku. Asi ne... Vždycky jsem se těšil, že ho jednou odvezou sanitkou do blázince a já budu mít konečně pokoj...

-učitel hry na kontrabas-

Zvonek zadrnčel... Jako bych už pokládal hlavu na špalek. Ale co to? Jaký div, otevřít mi nikdo nepřišel. Při pohledu na hodinky jsem se ujistil, že dnes nepřicházím ani o chvilku pozdě - bylo za minutu tři. Zazvonil jsem ještě jednou a plamínek naděje, že mistr není doma, už pomalu doutnal, víc a víc osvětloval mé rozpačité nitro. Najednou se ale dveře přeci jen otevřely.

Vešel jsem tedy a zavřel za sebou a za svým čtyřstruným miláčkem dveře. Opřel jsem basu v předsíni a přemýšlel, co se děje. Nic mě nenapadalo... Bylo tu divné ticho. To jindy mi na uvítanou vyřvával gramofon.

Stál jsem a nevěděl, co říct... Pekárek seděl tiše a v hlavě se mu zřejmě odvíjel padesátiletý film vzpomínek.

"To je dobře. Musíš bejt pečlivej," začal svoji oblíbenou písničku. "Ale dneska se toho potěšení vzdáme. Peníze si nech. Příště to doženeme. Jenom musíš cvičit, pořád cvičit. Každou volnou chvíli."

Nesouhlasil jsem, ale nechtělo se mi nic namítat - raději jsem pokyvoval hlavou a mlčel.

"No...asi půjdu," zvedl jsem se pomalu ze židle, vzal si bundu a oblékl se.

Oddechl jsem si. Další hodina z krku. Mám před sebou celý nekonečně dlouhý týden - sedm dní, žádné mučení, jásel jsem, jenom si párkrát zvopáknu stupnice...

Měl jsem štěstí, protože trojka dorazila hned, jak jsem vstoupil na ostrůvek. Podařilo se mi nastěhovat basu na její obvyklé místo a posadil jsem se do poslední sedačky na plošině. Upřené pohledy lidí už mě nějaký čas nevzrušovaly - byl jsem zvyklý na jejich výrazy, jako-by nikdy nic podobného neviděli. Snad každý se musel podívat na basu, na mě, a zpátky na basu. Trochu rozpačitý jsem byl, jen když mě třeba potkal někdo známý a obdařil mě vtipnou poznámkou: "Pozor, ať tě ten obr nezavalí."

Tramvaj s námi, se mnou a mojí láskou, zahnula dolů do Hloubětína kolem budoucí stanice metra - kolem trosek pobouraných domů, ve kterých ale musel dříve také někdo bydlet... Tak jako Pekárek, úplně přesně tak. Vzpomněl jsem si, jak mi onehdy táta vykládal, že Pekárek byl za mlada naším nejnadanějším basistou; patřil prý tenkrát mezi špičku, ale pak díky nešťastnému zranění ztratil částečně cit v pravé ruce a tím pohasly všechny jeho plány a naděje. Od té doby mohl pouze předávat své zkušenosti, od té doby už jen vyučoval takové jako jsem já. A najednou, zničeho nic, mě přepadl podivný pocit, že už svého učitele nikdy neuvidím...

Byl konec září a já ležel na pokoji se třema dalšíma, co je přijali sem, do nemocnice ve Vysočanech, na očním oddělení. Už pátej den jsem tu byl na pozorování, protože do výsledků předchozích vyšetření se vloudil nějakej zmatek: Chodil jsem totiž před tím každej tejden na měření očního tlaku a jednou byly ty moje zjištěný hodnoty v normálu a podruhý zase ne. Tak... pěkně na střídačku. Jedinou jistotou, kterou jsem měl, bylo, že se mi zrak přád zhoršoval a na blízko - opravdu pouze na blízko, protože jsem odjakživa dalekozrakej - jsem potřeboval brejle silnější a silnější. A proto mě poslali do nemocnice, proto mě tady zavřeli, protože doktoři, který si mě mezi sebou předávali jako Černýho Petra, nevěděli, jak na tom teda vlastně doopravdy jsem. No ano - jakmile se totiž člověk dostane těm bílejm havranům do spárů, už ho nepustěj.

Měl jsem postel zrovna v rohu pokoje u okna - přímo naproti dveřím. Mohl jsem kdykoli vyhlídnout ven a přes upatlaný sklo pozorovat, co se kde děje. Ale ono se toho zatím nikdy moc nedělo. Lidi choděj sem a tam, míjej se nebo potkávaj a já zkouším občas uhádnout, o čem se tak asi některý z nich můžou bavit. Sleduju jejich gesta, pohyby, výrazy otrávenejch obličejů a podle toho pak tipuju, co si právě povídají. Je to vděčná zábava. Jeden by se z toho málem usmál k smrti...

"Tak co, pane Skuhravý? Jak se cítíte?" zeptala se muže, kterej ležel na posteli v protějším rohu a byl právě druhej den po operaci levý duhovky.

Sestra se na něj usmála, pak ale zvedla oči a podívala se na mě. Ten její úsměv mě trochu znervózněl a já proto rychle uhnul pohledem a dělal jsem, že se zase dívám zaujatě z okna. A proč ne... Šla tam zrovna po chodníku pěkná holka. Sledoval jsem její ladnou chůzi - měla na sobě krátkou šedou sukni a tmavě modrou halenku. Pravidelnej pohyb jejích nohou mě začal vzrušovat. Jenže ona se najednou dala do běhu, aby dohonila tramvaj, která právě brzdila před nedalekou zastávkou. Stihla ji a nastoupila do posledních dveří právě ve chvíli, kdy se rozsvítilo výstražný oranžový světlo. V uších mi zazněl známej zvuk bzučáku, kterej jsem si ale jenom představoval a kterej jsem už tolik dní neměl možnost slyšet doopravdy.

"Přejde, přejde... Ale kdy?" povídá pan Skuhravý, když za sebou sestra zavřela dveře zvenčí.

Zvedl jsem se z postele, abych se trochu prošel dole po hale. Sešel jsem to jedno patro do přízemí, kde se dalo alespoň trochu volně dejchat. Stál jsem chvíli u bufetu a koukal, co mají dobrýho, ale chuť jsem neměl na nic. Příjemný dopoledne, opravdu příjemný... Posadil jsem se raději na lavičku a zapálil si cigaretu. Popelník na dlouhý noze stál hned vedle mě.

Předevčírem tu za mnou byla Dána. Ale chovala se celou tu dobu nějak divně. Připadala mi nervózní a taky pěkně protivná, ačkoli na to bych měl právo spíš já. Já bych měl bejt otrávenej a ona by mě měla utěšovat a povzbuzovat, abych to všechno tady líp snášel. Ale bylo to přesně naopak.

Na takovouhle otázku v takový situaci se snad ani nedá normálně odpovědět. Tak jsem se jenom zatvářil, jako že je to dobrej vtip a nic jsem neřekl, i když mě samozřejně něco vulgárního napadlo.

Dána - tak jí říkám jenom já, jinak se jmenuje úplně normálně Dana s krátkým a. Potkal jsem ji asi před třema měsícema na koupališti v Šárce. Nevim, jak se to tam jmenuje přesně, ale jistě to všichni znají: takovej malej koupák v údolí. Jsou tam dva bazény s věčně ledovou, ale čistou vodou. Na jižní straně je docela strmá stráň a všechny tři zbejvající strany jsou příjemně upravený a porostlý měkkou travičkou, o kterou se tam pečlivě staraj. Prostě náramný koupaliště, kde jsem si liboval a vrněl, jestli to tak můžu říct. A Dánu jsem poprvé uviděl právě tam. Ležela na břiše na oranžový dece, bíle zářící vlasy jí splývaly z ramen a rozepnutej horní díl plavek odhaloval tenkej světlej proužek na jejích jinak dokonale opálenejch zádech. A tak jsme se později nějak náhodou dali do řeči u stánku s občerstvením...

Tak co je s tebou? To je ale blbá otázka, opakoval jsem si pořád dokola.

Otočil jsem se a tam stála sestra Renata. Znovu a znovu, jak jsem se na ni díval, mě překvapovalo, že je na světě něco takovýho možný... Renata byla pravým opakem Dány. Ten kontrastní rozdíl barev - ale barev, který ke každý jedný z nich neodmyslytelně patřily - mě fascinoval až děsivě.

K obědu nám uvařili pěknej blivajz. Byly to mazlavý knedlíky plněný nějakým divným masem, který nechutnalo, ani jinak nepřipomínalo nic, co jsem kdy zatím jedl. Vzpomínal jsem na všechny ty dobroty, který mi vaří doma babička. Představoval jsem si nejrůznější jídla: třeba svíčkovou nebo řízky nebo propečený kuřátko s křupavou kůžičkou... Sliny se mi sbíhaly a já se zatím ládoval lepkavou nažloutlou hmotou nedovařenýho těsta.

Jenže ono se to jíst vážně nedalo... Pan Skuhravý mě ale už dlouho štval tím svým negativismem, protože se mu nic nezdálo normální, všechno musel zkritizovat nebo úplně ztrhat, a vlastně proto jsem se snažil s ním často nesouhlasit. To už je prostě tak: když je někdo moc velkej pesimista, tak se ho z toho snažím vyvést a vrátit mu chuť dívat se na všechno z tý lepší stránky. A je to legrační, protože já sám taky nejsem nijak zaníceně se všim spokojenej.

Po jídle jsem chvíli jen tak ležel a koukal blbě do stropu. Myslel jsem přitom na Dánu. Vzpomínal jsem, jak už je to nepředstavitelně dlouho, co jsme spolu byli naposled sami. Zase jsem po ní zatoužil. Představoval jsem si ji, jak stojí přede mnou a pomalu se svlíká: Nejdřív krátkou sukni, ktrerá odhaluje i zbytek jejích nepředstavitelně vzrušujících nohou, a pak už zůstává jenom v tričku a krajkovejch kalhotkách. Ale to tričko je tak krátký, že jí nesahá ani do pasu a ona ho pomalu zvedá a zvedá... Až jsem najednou usnul a místo aby se mi zdálo pokračování, abych alespoň ve snu prožil to nejlepší, tak nebylo prostě vůbec, ale vůbec nic.

"Tak se posaďte a zakloňte hlavu," pronesla doktorka v malý ordinaci, kam jsem po zaklepání vstoupil.

Když jsem se usadil do polstrovaný židle před nějakej laserovej přístroj, tak ke mně ta žena v bílým plášti přistoupila a já zavřel levý oko. V tu ránu jsem ucítil první, druhou a ještě třetí kapku, jak mi dopadají do křečovitě otevřenýho pravýho oka a neubránil jsem se, abych nemrknul.

"Zítra dopoledne přijďte kolem desátý. Budu tady zase já, a když už se tak známe..." povídá doktorka potom, co jsem si vypláchnul i druhý oko.

Chodil jsem pak chvíli s cigaretou dole po hale a vychutnával příjemnou chuť namodralýho dýmu, kterej jsem zhluboka a slastně vdechoval. Venku to vypadalo na pěkný odpoledne, kdy se ještě nedodělaný barvy podzimu lesknou ve žlutě oranžovým slunci, a mě to začalo lákat, abych se šel na chvíli posadit ven před nemocnici na jednu z laviček, který stály kolem chodníku. Ale ještě než jsem prošel hlavníma prosklenejma dveřma, všimnul jsem si, že v chodbičce po pravý straně jsou pár metrů ode mně dveře a na nich černou barvou nastříkaná třináctka. Tak o tomhle Renata mluvila... Rozhlídnul jsem se, nikdo nekoukal, a tak jsem udělal pár rychlejch kroků až ke dveřím a zkusil jsem vzít opatrně za kliku. Pomalu jsem ji tlačil dolů. V tu chvíli mnou začala třást zvědavost a samozřejmě taky strach. Bylo to nádherný vzrušení z krátkýho okamžiku, jehož nekonečnost jsem si uvědomil až daleko, daleko pozdějc. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce a přišlo mi to najednou přehnaný. Vždyť se nic tak závratnýho neděje. Klika najednou cvakla a já ji vzápětí pustil z ruky. Pomalu jsem se otočil a zamířil zase k proskleným dveřím, abych už byl venku. Ano, jistěže bylo zamčeno... A tak, když jsem se poprvý nadechnul čerstvýho vzduchu pod modrým nebem, bylo mi jasný, že se do tý třináctky hned tak rychle a bez problémů nepodívám.

Lavičky byly příjemně vyhřátý. Seděl jsem a koukal přes ulici do velkýho parku s pár stromama a asfaltovejma cestičkama, kde byla uprostřed pěkně stará a zanesená fontána a kde právě začínali stavět pouť. Díval jsem se, jak montujou dohromady kolotoč s umělejma koňma a autíčkama, nebo jak hned vedle připevňujou sedačky k řetízkáči. Taky tam už stály lítací labutě, dřevěná ohrada pro poníky a velkej stan. Úplně vzadu byly snad ještě houpačky, ale to si nejsem tak docela jistej, možná, že to bylo něco jinýho; nějaká podobně hloupá atrakce.

Na starým ošoupaným saku měl velkou skvrnu od salátu, kterej si asi před chvílí koupil u nás v nemocničním bufetu. Jak upadl, rozmáčknul kelímek, ve kterým ho nesl, a bylo to... Ukryl jsem zlomyslnej smích a pomalu jsem vstal z lavičky, abych mu pomohl sesbírat ty rozkutálený peníze. Některý se zastavily až pode mnou.

"Neni za co," mávl jsem ledabyle rukou a posadil jsem se zpátky na lavičku.

Za chvíli vyšel a nesl si novej kelímek, tentokrát mnohem mnohem opatrnějc. Když šel kolem mě, udělal takový směšný gesto, jako že by mohl zase upadnout, a řekl: "To by bylo dobrý, co?"

Večery v nemocnici jsou kapitola sama pro sebe. Ale já nic tak hrozně zdlouhavýho a nudnýho vyprávět nechci, protože by to určitě nikoho nezajímalo. Vezmu to teda pěkně zkrátka... Většina lidí zná ponurou náladu, která panuje na pokojích, když se venku sešeří. V létě je to o něčem jiným, ale na podzim a v zimě je ta veřejná samota hrozně čpící, i když se ji občas někdo pokusí nabourat veselou historkou nebo přiblblým vtipem. Člověk se přehrabuje sám v sobě, přemejšlí, co ho asi čeká a nemine - co zejtra, pozejtří a tak dál a tak dál.

Ani tolik nevzpomíná na minulost, jako se spíš snaží dívat se dopředu, do budoucnosti. Je to takový rozjitření snahy o vizionářství, která je v nás asi nezdolně zakořeněná.

Vstal jsem, oblíknul si župan a ukázal Dáně, že půjdeme raději na chodbu - tam budeme mít rozhodně víc soukromí než tady, kde nás všichni bedlivě pozorovali a doslova hltali každý pronesený slovo.

"Jen tak. Stejskalo se mi," řekla Dána způsobem, jakým to uměla jenom ona.

"Byla jsem se podívat v Praze na nějaký dárky, ale nic moc mě nenapadá. Hlavně nevim, co koupit našim."

"Je tu hrozná nuda a už to tady skoro nesnáším," řekl jsem tak nějak - no, skoro zhnuseně.

"Ještě pět dní a máš to za sebou. Už jenom do úterka. To přece neni tak hrozný, vždyť už máš půlku za sebou."

V tu chvíli jsem zahlídnul sestru Renatu, jak pomáhá nějakýmu starýmu pánovi a vede ho od telefonu ke schodům. Za pár okamžiků oba zmizeli za rohem.

"Aha... Já právě - že jsem vás minule viděl, jak jste se bavili. A docela vesele."

Stála přede mnou a já jí to řekl. Řekl jsem, že je krásná; nevím už ani po kolikátý. Vždycky se mi líbilo, jak se přitom začervenala. To ale byla taky jediná možnost, jak ji uvést do rozpaků, protože jinak byla Dána ostřílená společnice bez zbytečnejch zábran.

"Neni za co. Já to myslim vážně."

Ne, to ne, nejsem přece blázen, abych taky uhejbal! Jak mohla taková hloupost někoho napadnout?!

Dána už dávno zmizela kdesi venku, ale já ještě pořád seděl v hale na lavičce. Do toho pošmournýho večera na čerstvej vzduch se jít nedalo - alespoň ne takhle oblečenej jenom v županu. Měl jsem dokonce pocit, že tam začalo drobně mrholit, a to já nerad.

Bylo to o mnoho snazší než poprvý... Prostě jsem vstal, prošel kolem bufetu a zahnul jsem do chodby vpravo, kde jsem vzal za studenou kovovou kliku. Zamčeno. Samozřejmě, že zamčeno. Nic jinýho jsem ani nečekal, i když, abych pravdu řekl, jiskřička naděje ve mně pořád doutnala. Chtěl jsem vědět, co se za těma dveřma skrejvá. Chtěl jsem to vědět víc a víc, víc a víc jsem na to musel myslet.

Skrz sklo venkovních dveří jsem zahlídnul, že ta pouť, která stála v parku přes ulici, už je úplně komplet postavená. Nikdo tam teď sice nebyl - alespoň podle toho, co jsem dokázal rozeznat v pouličním osvětlení, tak se tam nic nehejbalo a všechny ty barevný světýlka a poutače, který dělaj pouť poutí, zatím nesvítěj - ale už to vypadalo, že mají všechno připravený a nachystaný na zejtra. I transparent měli vyvěšenej: Svatováclavská pouť. A Václava je zejtra; letos to vyšlo na sobotu. Ještě jednou jsem se vrátil k těm zapeklitejm dveřím a přiložil jsem k nim opatrně ucho. Nic, jen děsivě prázdný ticho. Jistě tam nikdo nebyl. Znovu jsem vzal do ruky chladivou kliku a dvakrát jsem zkusil otevřít...

Probudila mě sestra s teploměrem. Každý ráno a večer jsme se totiž museli měřit. Je to pěkná hovadina, když si člověk uvědomí, že je tady v tom špitále vlastně jenom na pozorování a kvůli několika vyšetřením. Ale nařízení bylo, že se musej měřit všichni, tak teda všichni... Dal jsem si teploměr do podpaží a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co je dneska za den. Od okamžiku, kdy jsem překročil práh nemocnice - vlastně spíš od prvního rána, kdy jsem tu otevřel oči, vždycky jsem jako první myslel na to, co je právě za den a kolik už mám za sebou a kolik mi ještě zbejvá. Ne že bych si dělal čárky nebo škrtal v kalendáři, to ne, ale stejně jsem si připadal, i přes všechny odlišnosti a konec konců i přes to dobrý, co mě tady potkalo, jako v kriminále.

Snídaně jsou v sobotu úplně stejný jako přes tejden, takže jsme vyfasovali rohlíky, trochu másla - takový to jedno balení, který je spíš krutým výsměchem a škodolibostí - a podle chuti buď bílý kafe nebo čaj.

Pan Skuhravý do sebe ládoval třetí rohlík a já ho přitom pozoroval. Bylo úchvatný dívat se, jak je nenažranej a kousá a žvejká tak rychle, že jsem to ještě nikdy neviděl. Snad se bál, že je to poslední jídlo, který tady dostane. Bylo to odporný, jak mu drobky padaly z pusy, ale zároveň hrozně fascinující. Všichni si teď o něm můžou myslet, že má nějakou mentální poruchu, že je prostě blázen a potom, co jsem o něm doposud odvyprávěl, by nebylo divu, jenže... Ale ne, nebudu se nikoho snažit přesvědčit o opaku, protože dobře vím, že by to stejně nemělo cenu, takže ano: byl tak trochu blázen. Mám prostě už od narození takovej sklon se podobnejch tvorů zastávat. A to i přesto, že o nich kolikrát uvažuju stejně jako ostatní nekompromisní soudci lidí, kterým, když se na člověka podívaj, je okamžitě jasný, co je zač a jsou schopný každýho rozebrat do posledního detailu jeho povahy, která bejvá v takovejch případech stejně většinou zavrženíhodná.

Potěšilo mě, že oproti včerejšku je venku hezkej den se sluncem, který se kutálelo po bledě modrý obloze. Ale první, čeho jsem si za oknem všimnul ještě dřív, byla pouť v plným lesku a slávě. Běžel kolotoč, v ohradě pochodovali dokola poníci s rozzářenejma dětma na hřbetech a ve vzduchu se vznášely labutě. Byla to hezká podívaná, ale hlavně hrozně lákavá - zvlášť pro člověka, kterej měl nějakej čas půst od takovejch radostí... Od všech radostí!

Kolem půl jedenáctý, hned potom, co jsem navštívil doktorku, aby mi změřila tlak, kterej byl ještě o dost vyšší než včera, jsem vyšel z nemocnice a zamířil přes silnici, abych se podíval zblízka, abych byl, třeba jenom na okamžik, součástí toho všeho krásnýho zmatku, kterej panoval kolem barevnejch atrakcí a stánků s nejrůznějšíma památkovejma tretkama nebo sladkostma, co voněly příjemnou chutí cukru. Procházel jsem se pomalu mezi nima, občas jsem se zastavil a prohlídnul si malovaný džbánky, hrnky a talíře, viděl jsem skleněný figurky všelijakejch zvířátek a pohádkovejch nebo jinejch postaviček od vlků počínaje až u různě zvěčněnejch Švejků konče. Pak jsem zamířil zvědavě k davu před tím malým šapitó, který stálo tam úplně vzadu za houpačkama. Lidi se před ním tlačili a mačkali a já zatím nevěděl proč, vždyť přes ně nebylo vůbec nic vidět. Chvíli mi trvalo, než jsem si našel místo, odkud bylo možný něco zahlídnout.

To něco byl klaun... Bíle oblečenej, zvýrazněný oči a ústa, červenej nos na gumě - vypadal přesně jako všichni cirkusový klauni. A na hlavě měl černou buřinku, přes útlý ramena mu viselo barevně kostkovaný sako a pas obepínaly podobně vyvedený kalhoty. Provozoval právě nějaký legrační kousky a lidi kolem se smáli až skoro křečovitě, takže mi to celý přišlo docela trapný, ale i přesto jsem zůstal stát na místě a pozoroval tu magickou postavu klauna ve velkejch černejch botách.

Lidi se začali tlačit dovnitř do stanu, a když už je skoro všechny pohltila červenobílá plachta, přistoupil jsem o pár kroků blíž, protože se mi zdálo, že je mi ten člověk v klaunským obleku nějak povědomej. Tvářil se teď spíš unaveně a smutně a můžu s klidným svědomím prohlásit, že neznám nic melancholičtějšího než neveselýho klauna.

"Určitě. Ahoj."

Chodil jsem ještě chvíli kolem střelnice, prohlížel si do zblbnutí točící se řetízkáč, když vtom jsem uviděl ženu, která seděla v zahradním přístřešku u malýho stolku a před sebou měla balíček karet. Chvíli jsem si ji prohlížel, pak se otočím, že půjdu pryč, ale ona na mě zavolala: "Haló, mladý muži, nechcete si nechat vyložit budoucnost?"

"No pojďte, nebojte se, já vás neukousnu. Pojďte a posaďte se tady," přesvědčovala mě.

"Tak to je mi líto... To se nedá nic dělat. Ale až budete mít, tak klidně přijďte."

Škoda. Ale co... Přece si nikdo nemohl myslet, že bych se snížil k tak lacinýmu triku a nechal si předpovídat budoucnost... Ale jestli se někdo takovej najde - někdo, kdo byl zprvu ochotnej věřit tomu, že si za ten stůl k tý čarodějnici opravdu sednu a budu poslouchat její smyšlený bláboly, tak... Tak měl pravdu, protože věřte, že jsem se tam za chvíli vrátil i s penězma, který jsem měl schovaný na pokoji v nočním stolku. Neřeknu kolik jsem jí zaplatil, protože to bylo opravdu docela dost a já nemám chuť poslouchat něčí zlomyslnej výsměch...

"Tak si sejměte," vybídla mě kartářka a položila přede mě ten balíček otrhanejch karet.

No, abych pravdu řekl, vypadalo to se mnou asi tak, že když ta kartářka zkoušela uhádnout mojí minulost, vyšlo jí to přibližně na sedmdesát procent, což jsem v tu chvíli považoval skoro za zázrak, protože v tomhle jsem, a odjakživa jsem byl, víc než nevěřící Tomáš.

Nejlepší bylo, že když jsem se rozhlídnul kolem, tak tu nebyl nikdo, kdo by mohl to její soustředění rušit. Nikdo nás nebral na vědomí; jen občas prošel kolem nějakej člověk nebo rodinka, ale ani je nenapadlo se, byť jen na chvíli, pozastavit, takže jsme byli opravdu a úplně sami. A přitom je určitě spousta lidí, který by taky rádi zasedli tady za ten stůl a nechali se duševně vysvlíkat... Ale ne na veřejnosti. To raději odvracejí pohledy a dělají, že je taková blbost nemůže vůbec zajímat. Já mezi ně nepatřím, protože já, jak už jsem jednou říkal, opravdu nevěřím. A to je právě ono... Já, nevěřící, sedím před kartářkou a nechávám si věštit budoucnost a oni, ve skrytu duše přesvědčeni o existenci něčeho takovýho, jako je osud, chodí kolem a pošklebují se. A tak to chodí nejenom na pouti...

"To je dobrý," řekl jsem si potichu.

Je nad slunce jasnější, že už jsem ji stejně příliš neposlouchal, protože mě zaujala ta druhá žena. Ten had nebo jak ji to nazvala. No, zkrátka mi to vrtalo hlavou ještě když jsem vcházel zpátky do špitálu. Možná jsem se jí měl zeptat, kdy to jako má bejt? A jestli - ale v tu chvílu jsem to uviděl! Dveře do třináctky byly pootevřený! Zamrazilo mě. A pomalu jsem se loudal blíž a blíž, jako bych se bál, že se mi zavřou před nosem. Ale ne, nezavřely se - naopak, když už jsem bral za kliku, tak se otevřely úplně dokořán a v nich, naproti mně, se objevila sestra Renata.

Věděl jsem, že to bude nějaká hloupost, ale co si člověk pomůže přesvědčováním sama sebe, když je stejně někde uvnitř něho zahlodanej červ, kterej ho nutí přijít na kloub každýmu tajemství...

Zamířil jsem rovnou ke stanu za klaunem, ale když jsem tam přišel, bylo všude pusto a prázdno. Tak holt nic... Chvíli jsem stál, rozhlížel se, pak se obrátím, ale jěště než jsem vyrazil směrem k silnici, uvědomil jsem si, že jsem ho zahlídnul, jak sedí před vchodem do jedný maringotky, která stála nedaleko za stanem. Byl už zase odlíčenej, ale přesto se mi zdálo, že z toho klaunskýho, z toho smutnýho klaunskýho výrazu mu na tváři přece něco zbylo. Nevěděl jsem, jak se zachová, jestli mu to není třeba nevhod, že za ním jdu jen tak, ale když jsem přišel až k němu a on mě mile a přátelsky přivítal, spadly ze mě všechny obavy.

"Takže ty tady ležíš?" zeptal se a ukázal rukou směrem k nemocnici.

"Je to moje žena," řekl najednou. "Vlastně bejvalá..."

V tu chvíli mi ztuhl úsměv na rtech. A musel jsem se na něj chtě nechtě podívat. Myslím, že podobnou reakci čekal, protože ho můj jistě nepřirozenej výraz nevyvedl nijak nápadně z míry.

"Poznali jsme se před třinácti lety, když jsem přešel do angažmá k cirkusu, kde byla vona jako krasojezdkyně. Když jsem ji poprvé uviděl, připadalo mi, jako by ve mně něco vybuchlo... Jako by všechno, co jsem do tý chvíle zažil, ztratilo úplně smysl i lesk, prostě mi najednou přišlo, že před ní, před tou bohyní na bílým koni, neexistovalo vůbec nic.

Ale já vypadal tenkrát taky ještě k světu a tak jsme se za rok na to brali. Svatba to byla náramná, jen co je pravda... To víš v cirkuse! Tři páry bílejch koní táhly náš vyšňořenej kočár. A všude plno lidí, taky kamarádů a kolegů z branže. Cirkusácká svatba, pořádná cirkusácká svatba se totiž musí slavit i v manéži. Lidi vstávaj a tleskaj jako vo závod, jako by jsme předváděli nejskvělejší výstup na světě.

No a za další rok přišel na svět náš syn. Jenže byl už od narození slepej... Možná proto ti to vykládám, protože si řikal, že máš taky problémy s vočima."

"Dali jsme mu jméno Homér - já vim, je to jméno nezvyklý, ale přesto krásný, vznešený a významný," pokračoval klaun ve svým vyprávění. "Jezdili jsme tenkrát křížem krážem po světě. Celou Evropu jsme procestovali a dařilo se nám. Jenže když bylo našemu synovi sedm let, umřel na zápal plic. Někde prostydnul a pak, za pár dní na to, umřel. A od tý chvíle se naše manželství začalo rozpadat. Neměli jsme si pomalu co říct, nežili jsme spolu - víš, jak to myslim... A bylo to čím dál tím horší. Taky jsem začal trochu pít. No a jednou jsem se vrátil domů asi nějak nečekaně, těším se, až si lehnu do postele a usnu, ale jak vezmu za kliku... co to... ja zamčeno. Věděl jsem ale bezpečně, že uvnitř někdo je, protože jsem zaslechl nějakej šramot. Tak jsem se ještě chvíli pokoušel dostat domů po dobrým, pořád jsem lomcoval klikou, ale nic. A tak jsem nakonec vzteky vyrazil dveře a co myslíš, že mě tam čekalo? No jo... Moje žena v posteli s našim kouzelníkem. Otočil jsem se a šel pryč. Pak jsme se rozvedli. Ona odešla s ním a od tý doby se jen občas potkáváme třeba na poutích a tak... Já jsem si pořídil tady ten stan - je to takovej malej podnik, ale je můj, jenom můj a já si s ním můžu dělat, co se mi zachce..."

To, že jsem znovu zkusil štěstí - protože na ten trapas s Renatou jsem už skoro zapomněl - že jsem se opět pokusil zjistit, co je za těma zpropadenejma dveřma s číslem třináct, to snad nemusím ani naznačovat. Ale přece... Když jsem tam totiž tak stál a bral za kliku, když jsem se přesvědčil, že je zamčeno, připadal jsem si najednou, z ničeho nic, jako slepej. Bylo mi úplně jedno, že vidím všechno kolem sebe - bylo mi to zkrátka ukradený - teď mě zajímalo jedině to, co je tam uvnitř. Co se skrejvá v tý příšerný místnosti číslo třináct?!

U nás na pokoji se nic nedělo. Někdo spal, někdo se spát pokoušel, pan Skuhravý si četl v časopise pro ženy, ale všude kolem se vznášela známá nuda. Ani už mě nebavilo dívat se z okna, protože se tam taky nic nedělo; po ulici nikdo nechodil, bylo úplný mrtvo. Na chvíli jsem se odvrátil a přemejšlel, co prvního asi udělám, až se dostanu domů. Zřejmě se naložím do horký vany a strávím tam alespoň hodinu. Možná si dám něco k pití, to se ještě uvidí. Trocha šampusu by ale určitě neškodila...

Když jsem se obrátil zpátky k oknu, spatřil jsem ke svýmu velkýmu překvapení Dánu, jak vchází do nemocnice. Jen jsem ji letmo zahlídnul těsně před tím, než zmizela ve dveřích. Teď prošla chodbou, představoval jsem si, a teď už šlape po schodech. Zkoušel jsem odhadnout, ve kterým okamžiku zaklepe na dveře našeho pokoje. Jenže jak jsem tak seděl a čekal, tak se pořád nic nedělo a já začínal bejt nervózní a netrpělivej, a když už se mi začalo zdát, že je to nějaký divný, že jsem se možná přehlídnul - i když Dánu poznám na míle daleko a nikdy se mi ještě nestalo, že bych si ji spletl s nějakou jinou - tak jsem vstal, že se po ní podívám. Třeba se zdržela někde dole. Ani bych se nedivil. Každou chvíli se takhle někde zapomene.

Ale ani ve vstupní hale jsem ji nikde neviděl, a tak jsem si řekl, že to ještě zkusím venku. Ale taky nic. Nebyla ani venku. Zklamaně jsem se vrátil dovnitř. A pak jsem s velkým gestem odhodlanosti kliku u třináctky ze vzteku málem ulomil, jak jsem za ní prudce vzal. Ale v tu chvíli se dveře najednou otevřely a já, tak nějak od všeho očištěnej, jsem vstoupil dovnitř.

Stál jsem v obrovský místnosti plný regálů se vším možným povlečením na nemocniční postele. Bílý nebo pruhovaný prostěradla mě obklopovaly ze všech stran, připadalo mi, jako by na mě dejchaly nějakou světskou čistotou - bylo v tom něco... něco mystickýho. Jenže to nebylo zdaleka všechno. Uviděl jsem ještě jedny dveře, který byly pár metrů nalevo ode mě. Ale když jsem si to tak srovnal v hlavě, neměl jsem ani moc velkou chuť zjišťovat, co ještě dalšího se může skrejvat tam. Podíval jsem se snad už jenom ze setrvačnosti nebo jak to nazvat...

Otevřu dveře, stojím a dívám se na to fascinující divadlo, který se odehrává v tom nevelikým kumbále a cejtím obrovský napětí spolu s neuvěřitelným vzrušením. Ale pak se mi najednou zatmělo před očima a obě nahý propletený postavy se rozplynuly. Ano, byla to Dána s Renatou - jedna druhý v náručí - byla to bílá barva, která se mísila s černou, byly to svatební stuhy spolu s černejma krajkama, který se do sebe vpíjely, ale přitom zůstávaly každá sama sebou.

"Koňak," odpověděl muž a dál hleděl na těžké olověné mraky a naslouchal hvízdání silného větru, který ho před čtvrt hodinou donutil se tu schovat. Bylo horké léto a bouřka přišla rychle a nečekaně. Cítil ve vzduchu obrovské napětí a už jen čekal, kdy poprvé zahřmí. Snažil se hlídat co největší plochu, aby viděl první blesk, jak sjede z téměř černého nebe a začne tím očekávané divadlo.

"Děkuju," řekl muž a podíval se na číšníka, který měl pravidelné rysy a pronikavé, upřímné oči. Jeden z mála číšníků, který mu byl na první pohled opravdu sympatický.

"Prosím," řekl číšník, otočil se a zamířil k barovému stolu, kde si sedl a pokračoval v četbě nějaké knihy. Jen občas se zahleděl ven, jestli už prší, a když zjistil, že ne, vrátil se ke své knize.

Muž ho chvíli sledoval a přemýšlel, co může takový číšník číst. Najednou postřehl venku nějaký záblesk. Rychle otočil hlavu zpět. Viděl, jak ulicí projíždí poloprázdná tramvaj a z trolejí sem tam spadne jiskra. Zase nic, pomyslel si, vzal do ruky skleničku s koňakem a napil se. Shledal ho dobrým a napil se tedy ještě jednou. Pak položil skleničku před sebe. Hádal, že je francouzký, ale nevyznal se v tom. Jen tak ho to napadlo.

Trochu mrzutě se podíval na oblohu. Za těch dvacet minut, které tady proseděl, už mohl být doma. Možná by to stihl. Ale kam by pospíchal? A proč? Byl v kavárně sám a bylo mu příjemně. Neměl důvod se někam štvát. Dopil kávu a šálek i s talířkem odsunul na kraj stolu. Číšník, když uslyšel zacinkání, zvedl pohled od knihy; jen se podíval, co se děje, a pak pokračoval v četbě.

Muž tu scénu sledoval s úsměvem a byl rád, že tu může sedět v suchu a teple. Při představě, že by ho ta průtrž mračen zastihla někde na cestě, mu naskakovala husí kůže.

"Dobrý den," pozdravil, ještě než se pořádně rozhlédl. Pak poodstoupil od dveří, aby udělal místo ženě, která šla těsně za ním a která měla na nose posazeny módní sluneční brýle. Oba byli celí mokří, až z nich voda kapala na podlahu.

Muž vzal skleničku a dopil zbytek koňaku. Prázdnou ji postavil na kraj stolu vedle šálku. Podíval se na číšníka, který stále připravoval nápoje pro ty dva za stolem v rohu. Venku zahřmělo a on se ohlédl. Tak tedy konečně. Dost pozdě na to, že už prší pár minut, pomyslel si a doufal, že se mu konečně podaří nějaký ten blesk spatřit.

"Budete si ještě něco přát?" zeptal se.

Muž za stolem u okna si je oba prohlížel. Určitě tu nejsou poprvé, když je ten číšník zná. Ta žena musela být za mlada moc a moc krásná. Upřeně ji pozoroval, jak bere do ruky rozdané karty a jednu po druhé je hladí pravou rukou. Teď už jí může být něco přes padesát, říkal si, a jemu, jemu jistě i víc. Ale stejně by mě zajímalo, co jsou zač, uvažoval až do doby, kdy ho vyrušil číšník.

"Tady je ten objednaný koňak."

Číšník se otočil a odešel k baru, aby se opět ponořil do četby své jistě zajímavé knihy. Muž se podíval ven a zjistil, že už neprší. Zdálo se mu, že odpoledne se stalo svěžím, průhledným a jasným. Vzal skleničku, obrátil ji do sebe naráz a zamával na číšníka. Ten ale nereagoval. Byl v mocném zajetí knihy, kterou četl jedním dechem.

Muž vstal a došel k baru, kde položil číšníkovi do otevřené knihy účtenku. Číšník se na něho podíval.

Zdědil jsem tohle řemeslo po otci. Je to tak trochu něco jako postižení, ale postižení, bez kterýho si to všechno nedokážu vlastně ani pořádně představit. Nedokážu. Opravdu ne. Mám svoje povolání rád, vždyť už od dětství jsem se těšil na to, až mi otec předá dlouhý dubový žezlo, který se u nás dědí z otce na syna už po mnoho generací, aby se stalo neodmyslitelným prodloužením mých paží.

Jsem převozníkem, tak je to. Jsem obyčejným převozníkem na Vltavě v místě, kde se řeka stává prudší a rychlejší, v místě, který se pyšní svojí malebností těsně pod Vranskou přehradou. Tady se voda svým úzkým korytem žene s velkou dravostí dál a dál do Prahy, jako by se snažila dostat se odtud co nejrychleji, jako by se ta ohromná masa zdánlivě klidný hmoty snažila prodrat propustěmi přehrady všechna najednou. Cítím ten nebetyčný tlak denodenně, jak touží roztrhnout přehradu vpůli a vrhnout se vší silou do krajiny pod ní - cítím ten tlak sám na sobě, jak se mě snaží vmáčknout do země a touží mě pohřbít ve vodních proudech. Cítím ho v hlavě a občas mívám pocit, že mě - že nás všechny roztrhá na malý kousky a roznese po okolí.

Miluju tu tiše šumící řeku, co převaluje svoje vlny přes ostrý břidlicový kameny, kterými je vydlážděný celý její dno. Nejednou se stalo, že si některý dítě, když si hrálo s ostatními na břehu nebo ve vodě, rozřízlo ošklivě nohu o ostrou hranu kamene. I já sám se mohu pochlubit několika nevelikými jizvami na chodidlech.

Městečko, kolem kterýho žene moje řeka vltavskou vodu dolů do Prahy, se jmenuje Vrané; podle něho taky Vranská přehrada, tak je to. Vrané nad Vltavou - to je celý název našeho městečka, jenž se svojí malebností řadí k těm nejkrásnějším a nejpřitažlivějším místům, který znám, který jsem kdy spatřil. Za celý svůj život jsem hezčí nepoznal. Na jednu stranu je škoda, že se o tomhle našem pokladu ví jen málo, že Vrané není v povědomí tak jako plno jiných skvostů, ale pak si zase někdy říkám, že je to možná na druhou stranu dobře, protože je u nás alespoň klid; nikde se necourají průvody zvědavých a otravných turistů jako všude jinde, kde je co obdivovat.

Jan Huber - to je mé jméno, tak jsem zapsán v místní matrice už dvaapadesát let. Vlastně ne tak úplně... Správně se píšu Hüber, ano, přehlasovaný u mám mít ve jméně, ale za ty roky se to přehlasování jaksi vytratilo, a já už se podepisuju jen tak prostě česky a bez kudrlinek. Slavím svůj svátek na Jana Křtitele o svatojánský noci, kdy mušky rozžehují svoje světýlka a jako mihotavý jiskry poletují sem a tam a dodávají magičnosti tý noci, která je prošpikovaná zvláštnostmi a mystickou náladou coby jediná v celým dlouhým roce, tak je to. Alespoň já to tak cítím, a pokud někdo ne, tak je to jenom jeho věc, mně to nijak neublíží, a proto je mi to vlastně úplně jedno. Mám rád svoji noc a svoji řeku. Dvě lásky, co mě provázejí a jsou mi oddaně věrný. Ale já jim taky. Má loď se vznáší a pluje po vlnách Vltavy a má mysl rozkvétá jednou do roka právě o svatojánský noci. A zrovna takový večer je dnes. 24.června - noc nocí, a za mnou přišli moji nejbližší přátelé.

František byl u mě první, o celou půlhodinu dřív než ostatní. Poslední dobou ho něco trápí a on se mi to snaží při každý vhodný příležitosti říct, ale nedaří se mu to. Neví, že už jsem to dávno zpozoroval. Ne, neví a já se ho vyptávat nehodlám. Bude pro něj lepší, když se vysloví sám, když to ze sebe dostane bez cizí pomoci. Kdybych mu řekl, že vím, že ho něco trápí, ztratila by ta očista zpovědi svůj veškerý smysl. Ale on u mě každou chvíli sedí - chodí teď na návštěvy velmi často - povídáme si o všem možným a já už vždycky čekám, že to z něj vypadne, ale ono zase nic. A tak, abych pravdu řekl, už mě to občas přestává bavit. Tuším, že jde asi o Marii, o jeho ženu, ale jist si tím rozhodně nejsem; to bych lhal, kdybych tvrdil, že ano. Sedíme, pijeme víno a mluvíme a mluvíme, ale věci, který bychom říct potřebovali, se nějak zdráhají tam uvnitř a nechce se jim na světlo. Teda alespoň u Františka - já hlavně poslouchám, abych nemusel sám vyprávět. Ten, kdo pozorně naslouchá ostatním, je potom zbaven povinnosti mluvit, tak je to. Chce to jen umět být dobrým posluchačem a to já jsem.

"Ale měli. Jenže od tý doby, co tam točí ten novej, tak je to čím dál tím horší..."

"Koukám, že už to na tebe zase leze," řekl jsem mu, protože zrovna dneska jsem na jeho hlobokomyslný řeči neměl vůbec náladu, a nehodlal jsem se přemáhat tak, jako obvykle. Dnes opravdu ne.

"A nemám snad pravdu? Stačí se zajet podívat na chvíli do Prahy... To je panečku jiný kafe! Tam úplně cejtíš, jak to město vře a bublá na plný obrátky."

V tom jsem se s Františkem nikdy neshodl, protože já - jak už jsem snad jednou říkal - mám rád ticho a klid svojí řeky, zatímco František se vždycky jednou za čas vypraví do víru velkoměsta, kde zřejmě bloumá ulicemi a pozoruje ten vzrušený a hysterický cvrkot, aby pak pod dojmem toho všeho, pod dojmem toho nesmyslnýho hemžení mohl pronášet věty o naší místní maloměstský existenci.

Chvilku po Josefovi se přikulhal i pan Hynek. Přišel, chudák, a podpíral se dřevěnou holí, protože už ho zase trápilo revma. Má vždycky takový období. Chvíli běhá jako jura a chvíli nemůže chodit skoro vůbec. Přisunul jsem mu židli ke stolu, kde jsme všichni tři seděli a jeho hůl jsem opřel vedle almary v předsíni. Pak jsem mu nalil panáka slivovice. Když se totiž pije víno, je nejlepší si dát na lačno právě panáčka slivovice a počkat přibližně čtvrt hodiny, aby stihla slehnout. Víno potom chutná skvěle, tak je to.

Viléme! Jarmilo! - vždycky mě to napadne, když někdo pana Hynka osloví. Je to už takový můj reflex, který jsem si nechtěně vypěstoval tím, že jsem si na to myslet zakazoval. Když totiž někdo zavolal: pane Hynku, už mi blesklo hlavou, že mě nesmí napadnout: Viléme! Jarmilo! Ale tím jsem to vlastně ještě posílil a teď už se toho asi do smrti nezbavím, tak je to.

"Dobře. Děkuju za optání," řekl zdvořile pan Hynek. "Jenom ty zatracený nohy kdyby chtěly přestat zlobit. To by pak byl ráj na zemi."

A pak se má jeden ubránit, aby ho to nenapadlo, když pan Hynek ještě ke všemu začne s těmi svými citáty. Viléme! Jarmilo! - ta jména jsou snad všude kam pohlédne. Všude, kde se objeví, poletují ta jména vzduchem. Jen by mě zajímalo, jestli je vidím pouze já... Nebo i všichni ostatní? Nevím. Nikdy jsem se nikoho neptal. A zřejmě se ani nikdy ptát nebudu, protože se obávám, abych něco nepokazil. Abych nezpřetrhal nějaký souvislosti, který by se pak už možná nedaly ani při nejlepší snaze navázat.

"A co vy," podíval se pan Hynek na mě. "Jak se cítíte coby dnešní oslavenec?"

"Tak popojedem," vyzval nás Josef a zvednul plnou sklínku. "Na Jana. Ať žije."

Venku jsme si všichni posedali na lavičku a já pozoroval Josefa, jak těžce dosedá. Vypil toho za dnešní večer o dost víc než my, takže nebylo divu, že se mu nohy už trochu pletly.

Narodil se kousek od Uherského Hradiště a prožil tam celý dětství. Teprve ve dvaadvaceti, když byl v Praze na vojně, seznámil se s holkou, se svojí budoucí ženou, a za pár měsíců se museli brát. Tou holkou byla Janička. Chodila se mnou celých devět let do školy; byli jsme spolužáci, a já ji měl rád, ach bože, jak já po ní tenkrát bláznil. Raději nevzpomínat. Teď je z ní pěkně oplácaná ženská - upachtěná, upocená dělnice na místním statku, kde se stará o krmení plemenných bejků, který tady u nás chováme. Ale když si vzpomenu, jak byla za mlada nádherná, a že hrála krásně vzrušující úlohy v téměř všech mých pubertálně erotických snech, tak je mi z toho až někdy smutno. Ale tak nějak příjemně smutno, řekl bych.

"No, to jsou jednoduchý počty. Bude to třicet let..."

Třicet let, znělo mi hlavou, když jsem bral slivovici z kredence. Už je to třicet let, co jsem se tenkrát užíral a trápil nešťastnou láskou k Janičce, když jsem se dozvěděl o jejích plánovaných vdavkách za nějakýho Moraváka, o kterým nikdo nic nevěděl, a dokonce ani neslyšel. A ten si klidně přijde a odvede si nejkrásnější holku z celýho kraje. Josef... Jak já ho tenkrát nenáviděl! Ale co, byl jsem mladý a tím pádem i určitým způsobem hloupý, tak je to.

Odšpuntoval jsem láhev a zhluboka se napil. Trochu se mi zatmělo před očima a uviděl jsem Janičku, jak vesele poskakuje po břehu v bílo červených plavkách, a vzpomněl jsem si, jak jsem se tenkrát musel rychle otočit na břicho, protože jsem tam ležel u vody na dece, nenápadně ji šmíroval a nechal jsem se tím pohledem až příliš unést... Vzpomínal jsem na to léto, kdy nám skončila poslední, devátá třída školy; bylo nám snad něco kolem patnácti, a já se bál, že už Janičku nikdy neuvidím, že tohle jsou naše poslední prázdniny. Říkal jsem si, že ji musím přes léto získat, že pro to musím udělat cokoli, aby byla moje. Ale nebyla. A taky to léto nebylo naším posledním, který jsme prožili vedle sebe. Spíš - lépe řečeno - který jsem já prožil vedle Janičky.

Cestou zpátky na zahradu za přáteli jsem uviděl svatojánskou mušku. Tak konečně, říkal jsem si, ale ona kolem mě zakroužila a najednou, z ničeho nic, ta potvora zhasla.

"Ale co. Já si dám taky, když to tady tak koluje," řekl František a napil se z láhve, kterou mu Josef podal. "A co vy, pane Hynku? Vy se s náma nenapijete?"

"A ustavičně kapky hlas svým pádem dále měří čas," zarecitoval, když si konečně zapálil a vyfoukl kouř.

"Kapky nekapky - dneska nám neprší. Buďme rádi, že je tak příjemně a teplo," řekl Josef a sám se svému vtipu zasmál.

Chvíli jsme mlčeli a čekali, že František bude pokračovat a vysvětlí nám, co ta jeho pateticky pronešená věta měla znamenat, ale on ne. Jen se zvedl, popřál nám dobrou noc a odešel. Zůstalo po něm prázdný místo. Nejen že už s námi neseděl na lavičce, ale jako by se něco ztratilo i v nás samotných - tedy alespoň mně to tak přišlo. Tím, že odešel, se všechno nějak rozpadlo na kusy a kousíčky, který nepasovaly jeden k druhýmu.

"No a já se budu muset také zvednout," řekl za pár minut pan Hynek.

"Tak a co teď," zeptal se Josef, když nám pan Hynek zmizel z dohledu.

"Co tě napadá... Přece tu nezůstanu sám," řekl jsem, protože bylo ještě poměrně brzy, a spát se mi zatím vůbec nechtělo.

Ale ani pak - věřte nebo ne - se mi ještě jít spát nechtělo. Seděl jsem doma u stolu, usrkával horkou kávu a nemohl jsem se donutit, abych konečně zalehl do postele a spokojeně usnul. Svátek byl za mnou. Tímhle datem - 24. červnem - pro mě vždycky začíná léto. Mám to, pravda, o chvíli posunutý, ale je to takový mezník, takový na první pohled postřehnutelný přechod, který se mi prostě se začátkem léta pojil a pojí. Hlavně za mlada, když jsem ještě miloval rozpálený slunce a vedra k zalknutí, kdy se nad silnicí vlnil olejově barevný vzduch, ve kterým jsem s přáteli ze studií hledali fata morgány. Stačí si lehnout na břicho a pozorovat asi tak půlmetrový pruh nad silnicí - a jeden by z vyprávění ani nevěřil, co všechno se dá v tom neuspořádaným krasohledu vidět. Jen když potom člověk vstane, zamotá se s ním celý svět a připadá si jako omámený, ale trvá to jen pár chvil, než se mu hlava točit přestane, aby pak mohl stát zase pevně nohama na zemi.

"Vidím, že jsi sám," ozval se najednou její hlas.

Toho roku bylo léto šíleně horký. Tráva usychala, obilí přezrávalo už koncem července; bylo v tý době už zbarvený téměř do tmava. Prostě léto spalující, léto hodný slova zničující, kdy se dá dýchat pouze ve stínech vysokých stromů někde u vody. Ty dny byly vesměs mrtvý, nikde se neprocházely rodiny s dětma na výletech, nikdo - pokud nemusel - se nepotloukal na žhnoucím slunci. Za poslední týden se vznítily tři stohy, přičemž zachránit se našim hasičům nepodařilo ani jeden. Všechny shořely do posledního stébla, zbyla z nich jen holá spáleniště v podobě černých oválných skvr na kraji polí, tak je to.

Měl jsem v ten čas i poměrně málo práce, vlastně téměř žádnou, nikdo totiž nechtěl převážet na druhou stranu, nikdo se nechtěl z druhý strany dostat sem k nám. Až jednou navečer, slunce právě zapadalo a já pozoroval, jak u zastávky, která je na silnici na druhým břehu, zabrzdil autobus - pravidelná linka v půl devátý ze Smíchova. Vystoupila z něho jediná osoba a ta bez zaváhání zamířila po cestě dolů k mýmu přívozu. I na tu dálku jsem rozpoznal, že je to žena s dlouhými černými vlasy, který má volně rozpuštěný, a který jí sahaj až do půli zad. Zastavila se u mola a zazvonila. Sešel jsem těch pár metrů od domu k loďce, nastoupil do ní a odrazil. Proud řeky už pak pracoval za mě. Moje pramice je totiž bokem zavěšena kladkou na laně a to je natažený přes řeku. Když se proud opře do lodi, tlačí ji svým směrem, ale ta, jelikož je dobře připevněna, pohybuje se pouze napříč řekou a kladka se posouvá spolu s ní.

Sám jsem nechápal, co mě to popadlo být takhle zvědavý. Nikdy dřív jsem to neudělal, ale v ten den, v tu chvíli, mi to přišlo na jazyk a já tu otázku vyslovil, aniž bych si uvědomil, že mi do toho nic, ale opravdu vůbec nic není...

Podíval jsem se na ni pozorněji. Mohlo jí být sotva třicet a krásy moc nepobrala, to jsem si všiml hned. Zakulacený obličej jí zdobily malý světlý pihy a ústa ohraničovaly trochu nevýrazný, načervenalý rty. Oči měla modrý - to si pamatuju velmi dobře, protože černovlásku s tak modrýma očima, tu hned tak člověk nepotká; většinou mají oči barevně podobný vlasům, teda tmavý. Ale stejně se mi nelíbila, nebyla to žádná panenka. I když ty dnešní namalovaný a umělými krémy napatlaný holky se mi taky nezdají moc přitažlivý, vždyť z nich čiší taková až odpudivá nepřirozenost, řekl bych skoro sterilita.

Konečně jsme se ocitli u břehu. Žena vstala, a ještě než mě minula, aby vystoupila, řekla: "Děkuju."

Díval jsem se, jak se noblesně nese po naší cestě, která vede odtud od řeky až nahoru na náměstí. Postavu měla ale pěknou, to se musí nechat - alespoň se mi zdálo, jak jsem si tak prohlížel její štíhlý boky. Pak mi zmizela za zatáčkou a já si teprve uvědomil, že stojím ještě stále na lodi a nepřítomně za tou neznámou ženou zírám. Pořád jsem na ni myslel, asi mi uvízla v hlavě, tak je to. Přivázal jsem loď; už se totiž začalo stmívat, a pak jsem pomalu zamířil domů.

Vzal jsem si svoji košili a navlékl starý černý kalhoty, do kterých jsem ji ledabyle zastrčil. Pak jsem odemkl dveře, nazul si sandály a vyšel jsem ven do nažloutlýho rána.

Za chíli už jsem stál mezi nimi a uviděl na břehu ležící tělo. Ženský tělo. Ano, byla to ona! Poznal jsem ji okamžitě. Byla to ta žena, kterou jsem včera večer převezl přes řeku. A ona tady teď leží, oči doširoka otevřený a je mrtvá. Mrtvá - to slovo znělo ze všech úst kolem, všichni ho opakovali pořád dokola, a já možná s nima. Bylo to jako šumění; těch pět písmen znělo někde uvnitř mě. Pořád jsem je slyšel z takový blízkosti, blíž a blíž, až se mi zatmělo před očima.

Ležela tam, bílá a nehybná, vlasy ještě částečně ponořený v řece, kde se rozplývaly do drobných pramínků. Vždycky jsem přemýšlel, co je na smrti tak magickýho, proč je tak přitahující a vábná, tolik tajemná, ale nikdy jsem na to asi doopravdy nepřišel. Až teď. Až při pohledu na ni. Až obraz bezvládnýho těla, obraz těla, který leží v promáčených šatech na břehu řeky s bílou tváří - sama smrt je bílá, bíle prázdná - a s vystouplými namodralými rty, který jsou nepatrně rozevřeny, mi pomohl pochopit ono nevysvětlitelný; ten výjev mi ukázal celou tu skutečnost pojmenovanou tím divným slovem smrt. Byla to smrt v úplně jiný souvislosti, než jakou jsem si ji vždycky představoval. Ano, smrt je bílá. Bílá jako sníh na vrcholu nejvyšší hory, bílá jako ticho, jako prázdnota a nic. Smrt je bílá, tak je to.

"Slyším, že jste si taky přivstal," řekl jsem a podíval se za sebe. Vedle Josefa tam stál opravdu pan Hynek.

"Lidi ustupte trochu! Udělejte místo... No tak... musíte kousek dál. Všichni alespoň o metr zpátky," nabádal zvědavce Jaroslav a snažil se je udržet v co největší vzdálenosti od těla, aby tak uvolnil cestu pro nosítka, který dva lékařovi spolujezdci vytáhli ze sanitky, a přinesli je k vodě. Tam je položili vedle těla na zem a mrtvou na ně přenesli. Oči už měla zatlačený.

"Nevíš co byla zač?" zeptala se mě Marie, která se připojila k našemu hloučku.

Tělo zatím přikryli plachtou - bílou plachtou - a mrtvá nám tak zmizela z očí. Jen obrysy jejích tvarů dávaly znát, že na nosítkách leží žena. Pak ji ti, co přijeli s doktorem, naložili do auta a zabouchli dveře. Čumilové se začali pomalu rozcházet. My vlastně taky. Jen já jsem ještě přišel k policejnímu autu, abych Jaroslavovi oznámil, že jsem ji včera viděl živou a zdravou. Ale zrovna s někým mluvil vysílačkou a gestem ruky mi naznačil, abych chvíli počkal.

"Tak copak máte na srdci, pane Huber," řekl, když vysílačku položil na sedadlo spolujezdce, a opřel se loktem o volant.

"Ale říkala mi, že jede k někomu na návštěvu."

"Víte co? Přijďte kolem desátý na stanici. Stejně s váma musíme sepsat protokol," řekl Jaroslav a nasadil si na hlavu čepici, se kterou si až doteď pohrával v levý ruce.

Všiml jsem si, že sanitka s mrtvolou zatím odjela. Ještě jsem ji zahlédl v dálce na silnici, pak ale zmizela úplně. Stál jsem tam na břehu řeky s takovým divným pocitem; připadalo mi, jako by mě něco, nebo spíš někdo - jako by mě někdo opustil. Věděl jsem, že je to hloupost, vždyť jsem ji vůbec neznal, neměl jsem s ní nic společnýho, ale člověk těžko poručí svým pocitům, stejně jako se nedokáže ubránit některým myšlenkám, tak je to. Tedy alespoň já to neumím. A možná proto jsem se toho pak nemohl ještě dlouhou dobu zbavit.

Naše náměstí je jako z pohádky. No, náměstí, ono je to spíš takový malý náměstíčko, ale jako z pohádky opravdu je. Krámek vedle krámku, domy nově opravený; dokonce i radnice se pyšní obnovenými barvami svojí omítky.

Prosklený vrata do domu, kde je policejní stanice, byly otevřený a já vešel dovnitř. Pak jsem zaklepal na dveře s cedulkou, která hlásá hodiny pro veřejnost.

"Dále," ozval se Jaroslavův hlas a já vešel. "Á, vítejte. A posaďte se u nás."

Martin je syn Josefa a Jany. Znám ho od kolíbky - byl jsem mu tehdy, když se narodil, za kmotra.

Posadil jsem se na židli, která se nabízela přede mnou. Jaroslav usedl naproti mně - dělil nás jen veliký obdélníkový stůl posetý nejrůznějšími papíry a lejstry se spoustou razítek a popsaných řádků.

"Potřeboval bych datum, místo narození a rodný číslo," řekl po chvilce Martin.

"Moje?" zeptal jsem se poněkud hloupě a hned jsem mu to všechno nadiktoval.

Pak po mně Martin chtěl ještě číslo občanky. Řekl jsem mu ho, protože těch pár čísel umím zpaměti, to mi problémy nedělá, horší je to ale s tvářema. Vlastně až na tu jednu, uvědomil jsem si, až na tu, která mě ráno tak - je na místě říct: omámila, nebo tak něco. Ta se mi vryla do paměti ostrou jehlou, tu si budu pamatovat do nejdelší smrti...

Napadlo mě, že tomu nemůže být přece ani tak dlouho, co Martin pobíhal kolem mě jako usmrkaný kluk s odřenýma kolenama a říkal mi strejdo. Strejdo támhleto, a strejdo tohleto... Dělalo mi to dobře, možná že jsem v tom, že mě měl poměrně rád a trávil u mě hodně času, spatřoval určitý zadostiučinění; nacházel jsem v tom jistý druh asi trochu zvrácenýho uspokojení. Tenkrát, vzpomínám si, se jednou zatoulal - bylo mu sotva šest let - a my ho nemohli nikde najít. Všichni lítali po okolí, volali Martine, Martine, ale Martin nikde. Až jsme ho nakonec našli v hospodě na zahrádce, jak dopíjí zbytky piva, který zůstávalo na dnech půllitrů. A chlapi, co tam zrovna seděli, ho v tom, samozřejmě, všichni do jednoho ještě podporovali. Taky je Jana pořádně seřvala, jen co je pravda... Byl to tenkrát pěknej vyrvál. Ale kdo by se jí divil? Martin pak prospal čtyřiadvacet hodin, vždyť musel mít slabou otravu alkoholem, jak povídal doktor. Ještě štěstí, že to nemělo horší následky. Mohl taky klidně umřít! A to se bojím domyslet do konce, protože všechno byla moje vina... Já ho měl ten den na starosti, já ho to odpoledne hlídal. Ale špatně, jinak by se mi to nemohlo stát.

"Dobře," řekl Jaroslav a začal Martinovi diktovat, jako že výše jmenovaný J.H. viděl tu a tu v tolik a tolik hodin. Přičemž já, když jsem ho tak chvíli poslouchal, začal jsem v tom mít takový zmatek, že ještě dnes nedokážu pochopit, jak se někdo může dopátrat podstaty a pochopit o co vlastně v takový zprávě běží, když je napsaná úředním jazykem.

Zavřel jsem za sebou dveře a v ten moment ze mě spadla všechna nervozita, kterou jsem si ale ještě před chvílí ani neuvědomoval. Až teď. Bylo mi najednou tak nějak příjemně a připadalo mi, že nemá cenu si s ničím dělat hlavu.

Slunce už zase pralo do lidí, domů, a hlavně do mě, který jsem spěchal ke svýmu přívozu, protože než jsem odcházel, pověsil jsem u mola ceduli s nápisem: Přijdu hned, jsem na policii.

Tyhle myšlenky mi proudily hlavou - možná na tom mělo zásluhu i to žhavý slunce; možná, že ano. Ale pak jsem si uvědomil, že z toho asi začínám trochu bláznit a řekl jsem si, že to tak prostě je a nic už se nedá změnit, vůbec nic se nedá dělat a nemá cenu se tím zbytečně trápit. Raději jsem vzal do rukou svoje dlouhý dřevěný bidlo, protože jsem věděl, že přibližně za pár minut přijede autobus od Prahy a někdo bude chtít určitě využít mých nedocenitelných služeb... Ne nejsem cynik, to ne, to je pouze určitý způsob obrany proti tomu všemu. Vždyť bych se jinak asi docela zbláznil. Nevypadá to, ale určitě ano.

Tohle všechno, co jsem teď vyprávěl, se přihodilo vlastně před necelým rokem. Asi za měsíc to bude rok, co se u nás našla mrtvá žena, nějaká učitelka, která, jak se později ukázalo, spáchala sebevraždu skokem z naší přehrady. Našli tam nahoře její červenou kabelku ve tvaru velkýho srdce. Divná smrt. Opravdu divná. Říkal jsem si tehdy, že to snad ani neni možný, aby někdo něco tak hloupýho provedl. Skočit dolů z přehrady - to je přece nesmysl. Ale prý to tak bylo. Tenkrát před rokem... A od tý doby se mi o ní občas zdává. A dokonce s ní v těch svých snech někdy i rozmlouvám.

To ráno - den po mým svátku - jsem měl takovou kocovinu, až hanba mluvit. Hlava mi třeštila a na patře se usadilo lepkavý sucho. Opláchl jsem si obličej, abych se vůbec probral z nejhoršího, a rozhlédl jsem se po tom nepořádku, který nepanoval jen ve mně, ale i všude kolem ve světnici. Pomohla mi studená voda, ta totiž pomůže skoro vždycky. Takový ledový šok zastíní úplně všechno.

Nalil jsem si do sklenice trochu piva a vypil jsem ho jedním hltem; měl jsem žízeň jako trám. Na to, že mě čeká perný den na lodi, jsem se rozhodně necítil. Ale nebylo vyhnutí - lufťáci asi nebudou příliš ochotný Vltavu přeplavat, a že jich dnes, v sobotu, přijedou určitě spousty, o tom není vůbec pochyb. A jako naschvál, hned vzápětí, co jsem snědl krajíc chleba s máslem, jsem uslyšel zvonec z druhý strany, který mi dával na vědomí, že si mě někdo žádá. Vyšel jsem před dům a spatřil nějakou rodinku se dvěma dětma, jak na mě legračně mávají. Zamával jsem taky, jako že o nich vím, a že hned jedu. Nastoupil jsem do lodi a odrazil od břehu.

"Jednou za rok si takhle vyjedeme ven a ty to musíš samozřejmě zkazit," zaslech jsem hlas tý paničky.

Abych se přiznal, bylo mi v tý situaci krajně nepříjemně a snažil jsem se dělat, že nic neslyším. Ale i když jsem pozoroval řeku a hrál si na nezúčastněnýho, jejich rozhovor ze mě činil živou kulisu, pasoval mě do role potřebnýho svědka, který teprve dodá každý hádce punc opravdovosti.

Připluli jsme ke břehu a já vystoupil, abych ukotvil loď. Děti radostně vyběhly na molo a jejich matka je následovala. Pak se zvedl i on, vystoupil na břeh a pomalu se ke mně otočil.

Kousek po poledni jsem si poslal kluky, co rybařili nahoře pár metrů proti proudu, do hospody pro točený. Zaběhli mi koupit dvě přímo od pramene a já si pak ten zlatavej mok v klidu vychutnával. Seděl jsem přitom zalezlý ve stínu, aby do mě nepralo slunce, protože bych to dneska jistě krutě odskákal.

Ráj - nic jinýho mě nenapadlo, protože jsem si připadal tak blaženě, když jsem ležel pod tím stromem a pozoroval svoji řeku, že se mi zdálo, že to ani nemůže být pravda. Co když se teď probudím a bude všechno jinak? Ne, ani sen nemůže být tak důsledně dokonalý. Žádná představa nepojme tolik důležitých detailů, který mě tu nenásilně obklopují a způsobují veškerý to jiskření. Je to jistý druh rozkoše, po který ale nepřichází ani samota, ani ten podivný stav melancholie nebo uzavření se do sebe.

Ležel jsem, nohy vystrčený ze stínu, aby mě do nich slunce hřálo; a omýval jsem si je tak ve žlutý vodě, co padala z nebe pospojovaná do neviditelných paprsků, který se dotýkaly mojí kůže a skrz ni mi pronikaly do krve a pak mnou kolovaly. Byl jsem propojen a nerozdělitelně spjat se vším, a všechno bylo v myšlenkách a záblescích spojeno se mnou. Oddal jsem se tak trochu - pravda - požitkářství, ale kdo mi to může mít za zlý? Kdo by mě chtěl soudit za pár příjemných chvil strávených v tomhle klidným čase letošního léta?

Už už se mi začaly klížit oči, když jsem najednou uslyšel nějaký křik. Vzrušený hlasy mě probraly natolik, že jsem se zvedl, abych zjistil, co se to kde zase děje. Rozhlédnu se kolem, a už jsem uviděl kluky, jak se shlukli kolem jednoho ohnutýho prutu, a jeden z nich pomalu navíjí vlasec na starý bubínkový naviják. Zamířil jsem k nim, abych viděl, co se jim podařilo zaseknout. Představoval jsem si nějakou běličku nebo snad pstruha - jaký však bylo moje překvapení, když se na silonu u břehu, zmožena předcházejícím zápasem, objevila pěkná štika. Měla dobrých sedmdesát čísel. Dva kluci vstoupili do vody a uchopili ji pevně rukama, aby jim ještě náhodou nepláchla.

"Snad spaní je i život ten, jejž žiji teď; a příští den jen v jiný sen se změní?" ozval se pan Hynek, který tu s chlapci trávil zřejmě svůj volný a těžko naplnitelný čas. Čeho je moc toho je příliš, říká se. Dřív jsem si ho, poety, nevšiml. Až teď, když jsem ho uslyšel; teď, když se jeho hlas rozléval po okolí. Nějak jsem na něho neměl náladu.

Ryba s sebou házela a mrskala se v posledních záchvěvech naděje na svobodu, ale bylo jí to houby platný. Ten, co ji chytil, vzal velký kámen a praštil ji tím vražedným nástrojem přes hlavu. Stačila jedna rána a bylo to, měla to svoje odbitý. Pak už se ani nehla. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na svou matku - teda lépe řečeno na to, jak jí jednou o vánocích začaly už obalený kousky kaprů skákat na pánvi v rozpáleným oleji. Představoval jsem si tenkrát, že ještě po smrti dávají ty ryby najevo, jak těžko se loučí se životem. Zdálo se mi, že ke mně promlouvají nějakou tajnou řečí. Řečí, který rozumím jenom já, já a nikdo další, tak je to.

Tichý šumění sytě zelených listů mě obklopovalo ze všech stran a já spokojeně ležel pod velikým košatým dubem.

"...byl jste asi poslední, kdo ji viděl... a dokonce s ní mluvil."

Mluvila se mnou, jako by byla skutečná, jako by stála proti mně, ale já ji přitom viděl - nebo jsem si ji pouze představoval? - jen jako rozpitou postavu stojící někde v dálce.

"Už jsi v životě slyšel, aby někdo skočil dolů z přehrady? To je trochu směšný, nezdá se ti?"

Byli to jen další otravové z druhý strany, kteří si žádali můj přívoz. Nějaký kluci, co přijeli na návštěvu za svým kamarádem, jak jsem pochopil z jejich rozhovoru, který vedli na palubě lodi. Když jsem je převezl, sedl jsem si na chvíli na lavičku před svým domem a teprve teď jsem si uvědomil, co že se mi to vlastně zdálo. Ano, byl to zase ten opakující se sen, který mě trápí už několik posledních měsíců. Není pokaždý úplně stejný, to ne, ale v těch vizích - nebo jak to nazvat, aby to neznělo tak velkohubě? - je vždycky mnoho podobnýho.

"Jo... Příjemná. Na koupání akorát."

Za chvíli se objevil i Josef. Musel jsem se v duchu smát, protože jsem věděl, že přišel jedině proto, aby svou ženu hlídal. Je totiž tak strašně žárlivý, že ji jěště teď podezírá a snaží se ji držet doma pod zámkem, aby ho nemohla nikde a s nikým podvádět. Je prostě směšný. Hlavně, když si člověk uvědomí, jakou krasotinku to vlastně hlídá. Myslím, že může být úplně bez obav... Podle sebe soudím tebe, vzpomněl jsem si na jedno přísloví, který na Josefa padne jako ušitý. Býval za mlada totiž pěknej děvkař, tak je to. Za ty roky jsem věděl hned o několika jeho milenkách. Dřív jsem Janu litoval, že si vzala takovýho člověka, a musím se přiznat, že jsem taky litoval, že si nevzala mě. Kolikrát jsem přemýšlel, jak ji dostat zpátky, a uvažoval jsem i o tom, jak bych mohl k tomu, abych dostal Janu od Josefa, to Josefovo děvkařství využít. Ale neudělal jsem to nikdy. Vím, že i teď má Josef nějakou ženskou, je snad přímo z Prahy, je to... Bože můj, taky učitelka! Co když je to... Co když to byla ona?! Ta myšlenka mě zasáhla víc než hrozivě. Vzpomněl jsem si, že ta mrtvá z loňska - teda alespoň podle toho, co jsem slyšel, když se pak o ní všude mluvilo - učila v Praze na nějakým gymnáziu. A snad proto, že sám nevěřím na takový náhody, začínal jsem si být téměř jistý, že Josef má s tou mrtvou něco společnýho. To příšerný pomyšlení, že to byl třeba právě on, kdo ji...kdo ji zabil... Při té představě mě mrazilo po celým těle a snažil jsem se přesvědčovat sám sebe, že je to úplná hloupost. Josef by přece něco takovýho nikdy neudělal. A proč taky?

Jistě, že mi to vrtalo hlavou celý odpoledne, jistěže ano. Hlavně potom, co jsem si ještě vzápětí vzpomněl, jak mě Josef - je to už velice dlouho, a zabrousili jsme k tomu čistě náhodou - požádal, abych mu poradil, jaký dárek by měl koupit jedný svojí známý. Řekl jsem mu, že v tom já se nevyznám, že to si bude muset poradit sám. Přiznal se, že prý už jeden dárek vyhlídnutý má, a řekl mi - jak jsem na to jen mohl zapomenout! - že je to kabelka... Ano, kabelka ve tvaru velkýho srdce, snad přesně taková kabelka, alespoň co já vím, jakou našli na přehradě, a která patřila tý mrtvý.

Musím se přiznat, že mě pak taky ještě napadlo, že kdyby Josefa zavřeli, tak bych třeba Janu... Ale ne, to je přece hrozný - ta představa se mi hned na začátku znelíbila. Ne že by mi to dělalo problémy nějak morálně, to ne, ale... jak bych to řekl: vpravdě fyzicky se mi to zdálo s Janou nechutný. Teda s tou dnešní Janou...

Byl už večer, já se pořád pitval v těch hloupých úvahách o Josefovi a vůbec o tom všem kolem, když zase někdo zazvonil. Jednou se z toho zvonku pominu, napadlo mě, když mi zvuk jeho úderů zněl v uších. Uviděl jsem, že na druhý straně stojí František. Byl jsem rád. Uvědomil jsem si totiž, že se potřebuju někomu svěřit, že musím někomu říct, co mě to napadá za nesmysly, aby mi ten někdo pomohl se toho zbavit. Aby mě přesvědčil, že to nesmysly opravdu, ale opravdu jsou. A kdo jiný by byl vhodnější než právě František? Ten jediný přicházel v úvahu, tomu jedinýmu se mohu svěřit bez jakýchkoli obav, že z toho vzejde nějaká nepříjemnost.

"Co blázníš, prosim tě?"

Když jsem uvázal loď a došli jsme s Františkem k mýmu domu, otevřel jsem dveře a pozval svýho přítele dál. Posadil se ke stolu, já zatím vyndal z kredence slivovici a nalil ji do dvou sklínek. Napili jsme se a já začal... Řekl jsem Františkovi úplně všechno. Jako bych mu předložil všechny svoje myšlenky a pocity, a najednou mi připadalo, že jsem se v tu chvíli od něčeho oprostil; spadla ze mě veškerá tíha poznání - byť třeba nepravdivýho, ale poznání, tak je to. Takže nakonec on, František, musí poslouchat mě, říkal jsem si, to by mě nikdy nenapadlo. Má to být přece obráceně. Já mám poslouchat jeho! On se přece potřeboval vypovídat...

"Byla to nehoda, já za to vážně nemůžu," řekl najednou.

"Chtěl jsem ji jenom postrašit, nevěděl jsem ani pořádně, co to vlastně dělám..."

Seděl jsem omráčeně na židli, neschopen jedinýho slova. Pak se mi ale ze sebe podařilo vypáčit: "Jdi prosim tě pryč..."

František se zvedl, došel ke dveřím a tam se ke mně ještě jednou otočil.

Když jsem konečně zvedl hlavu, František už byl dávno ten tam. Seděl jsem bez hnutí na židli ve svým domě a pozoroval bílou stěnu, na níž se odehrávalo podivný divadlo všelijakých stínů, který se rodily někde v mojí hlavě. Viděl jsem ji, byla pořád stejná - ta žena ležela stále na břehu a mrtvýma očima zírala do prázdna. Nevím, jak dlouho jsem takhle pomateně seděl a přemýšlel, ale pamatuju si, že jsem najednou uslyšel vzrušený hlasy z venku. Vyšel jsem před dům a tam jsem z nedalekýho hloučku ženských zaslechl: "...on se oběsil..."

Další, napadlo mě, ale to jsem přece nechtěl...

Otočil jsem se a uviděl pana Hynka, jak sedí před mým domem na lavičce opřen o svoji hůl. Měl jsem toho tak akorát dost... To přece neni normální, tady se snad všichni úplně a dočista zbláznili! Zbláznili se. Určitě ano. To jistě ten ohromnej tlak přehrady, co nad náma visí. Jinak to přece neni možný?!

Sešel jsem dolů k vodě a nasedl do lodi. Odrazil jsem od břehu a když se loď ocitla asi vpůli řeky, uvolnil jsem lano z háku, protože jsem musel pryč. Musel jsem se odtud dostat co nejdál, a nechal jsem se proto unášet mocným proudem tmavý řeky. Převezl jsem ji, aby mohla zemřít, napadlo mě znovu, a Františka vlastně taky. A snad právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že už přes tu řeku nechci nikdy nikoho převézt...

Šla jsem, připravená, že vyzvednu klíče na vrátnici, ale řekli mi, abych se neobtěžovala, že už jsem druhá, že už tu nejsou, asi je vzal někdo přede mnou. Kdo? Že by František? Ale ten chodí vždycky až po mně...že by tu byl dneska dřív? To je divný...autobus mu jezdí až na šestou.

Nevím jak dlouho jsem tam stála a třásla se, ale připadalo mi to jako věčnost, kdy se čas opravdu zastavil a něco vykládá, příběh o nás, o tom co je nutné a nevyhnutelné. Něco jsem vykřikla, zařvala, možná jen sama v sobě, možná mě nikdo neslyšel. Rozhodně ne, vůbec nikdo a já proto přestoupila práh. Nejdřív jsem postavila tu židli, ale napadlo mě, co jsem to udělala za hloupost, že jsem to neměla dělat a hned jsem jí zase položila zpět. Byla jsem strašně zmatená.

Ani jsem neřekla kde, ani mě to nenapadlo, byla jsem mimo. Kdo by nebyl? Nedokážete si představit, co to s člověkem udělá, já jsem to taky nedokázala, udržet se alespoň trochu v klidu, řekne se to, ale... zachovat si chladnou hlavu...nejde to, nejde!

Vešli jsme do vedlejší kanceláře. Posadil mě na židli, pak vyšel ven, jistě chtěl zavřít dveře, aby na Františka nebylo vidět. Vyběhla jsem za ním. Stál tam, hleděl na tělo... určitě taky nedokázal myslet na nic, vnímat nic jinýho než obraz před sebou, loutku, tichou, chladnou a smířenou loutku otáčející se chvíli tam a zase zpátky. Podíval se na mě, v očích měl divnej strach, takovej obrovskej děs, až mi z jeho pohledu začaly po tváři stejkat slzy.

-Já jo, vzal konvici, nabral do ní vodu a zapnul vařič. Nejdřív ale chvíli zkoumal, jak se s nim zachází, byl už pěkně starej, docela předpotopní. Pořád mi tekly slzy, i když jsem se snažila... nic naplat, nešlo to zastavit, musim bejt silná, řikala jsem si, v ruce téměř promáčenej kapesník.

Seděli jsme a bylo ticho, nikomu nebylo do řeči, ani mně, ani mému společníkovi a to ticho bylo čím dál tím hlubší, padali jsme, blížili se k jeho dnu závratnou rychlostí, blíž a blíž, ale to dno pořád nikde, jenom jsem ho cítila, jako by už šlo nahmatat rukou, ale přitom nebylo ještě ani na dohled.

-Jo, to je. Proč to asi udělal? Znáte... znali ste se dlouho?

-Díky, řekl vrátnej, aniž by se přestal dívat z okna, už sou tady, už dou nahoru.

Pořád mi vrtalo hlavou, proč to František udělal, proč někdo udělá takovou věc, největší hloupost na světě, nejhorší hřích, potupa sama sebe, nesmyslný gesto bez odezvy. Nikdy přede mnou nemluvil o žádných problémech, jen občas něco s matkou, ale pokud vím, nebylo to nic vážnýho, tak proč? Proč? Dopis! Jestli tam vedle nenechal někde dopis, to přece sebevrazi dělají, pár řádek s vysvětlením, slova na rozloučenou...nevšimla jsem si, oni ho ale určitě najdou...pokud nějakej existuje.

Do místnosti vstoupilo, tuším, šest lidí, tři v bílejch pláštích, ostatní v oblecích, jeden držel v ruce fotoaparát.

Všichni kromě Martina se šli podívat na to strašný divadlo vedle, jeden po druhým, zahlídla jsem, jak obcházeli Františka ze všech stran, fotili, každou chvíli mě oslepil blesk, až k němu jeden přistoupil, uchopil ho a druhej přeřezal provaz. Pak Františka položili na zem... Martin přivřel dveře, abych se na to nemohla dívat, dobře udělal, byla jsem nakonec ráda.

Vedle si něco povídali, nevnímala jsem, spíš se mi vnímat nechtělo, v hlavě mi hučelo, koukala jsem do prázdna, do klidu, nic, samota, otupělá bezradnost...

Na chodbě se to začalo hemžit lidma, stáli před dveřma, mluvili, šeptali si, skoro nikoho jsem nepoznávala, možná mě i zdravili, nevím...zdálo se mi, že se podemnou kymácí židle, že stojí na jedný noze, musím balancovat, abych neskončila na zemi, najednou jsem se stávala lehčí a lehčí... Františku, proč? Co se stalo? Všechno by se zase urovnalo, všechno by bylo zase dobrý... musela jsem se chytnout desky stolu, abych nespadla, strašně se mi zamotala hlava, až se mi zvedl žaludek, bylo mi mdlo, chtělo se mi zvracet.

Přiskočil ke mně Martin, držel mě, přišel i ten bílej, co se mě prve ptal a podržel mě z druhý strany.

Doslova mě dotáhli k umyvadlu, akorát včas. Zvracela jsem jenom samou vodu, asi žaludeční šťávy, ještě že jsem nesnídala. Oni mě drželi, bylo mi zle, pracovaly mi všechny svaly v těle, veliký napětí... dlouho, moc dlouho jsem stála nad tím umyvadlem, až to pomalu začalo přecházet. Pomalu, ale udělalo se mi líp, pomohlo to. Opláchla jsem se, studená voda mi přijemně schladila obličej, byla jsem určitě celá rudá, cejtila jsem každej úder svýho srdce, každou kapku krve, která jím prošla.

Vodili mě po chodbě, pořád dokola, bylo to příjemný, chůze uklidňuje, dodává energii a vrací tělu ztracenou sílu.

-Půl šestý, zapsal si, na nic ste nesahala?

-Ne, jenom ta židle.

Naložili Františka, natáhli přes něj něco jako prostěradlo, kus pomačkanýho hadru a beze slova vyklouzli ze dveří. Byl pryč... František... takovou rychlostí prostě zmizel, úplně najednou, jako by si třeba odešel na oběd, jen tak se projít nebo... už se nevrátí... nikdy... František... byl pryč.

-No jak myslíte, ale je vám už dobře? Aby ste třeba někde neomdlela... pojeďte s náma...

Ani v nejmenším jsem neměla v úmyslu se teď, v tomhle stavu, procházet, to v žádným případě, jenom už jsem s nimi nechtěla mít nic společnýho, nechtěla jsem se na ně dívat, už ani minutu, natož se s nima bavit, nechat se odvézt... ani nápad... Ještě že mě nechali jít. Martin už zase seděl ve vrátnici na svým místě, vůbec jsem si nevšimla, kdy od nás z kanceláře odešel.

Vytočila jsem manželovo číslo, chvíli to zvonilo... ahoj Kájo, to sem já. Prosim tě můžeš pro mě přijet... jo, stalo... František se oběsil... žnáš ho... no, přesně ten... nevim, našla sem ho voběšenýho... já?... už je mi dobře... zvládnu to, neboj... za čtvrt hodiny?... dobře, počkam jako dycky na křižovatce... ahoj... za čtvrt hodiny.

Vyšla jsem z vrátnice, obešla policejní auto, sanitku, stála tam i černá dodávka, byla pootevřená, zvovu, jenom letmo, jsem zahlídla přikrytý tělo... Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že František něco takovýho udělal. A hlavně proč to udělal?! Vždyť jsem mu slíbila, že se co nejdřív rozvedu...

Co? Věčnost.

Jsou to moře, zašlá

Představuju si, že to bylo asi takhle:

Bade byl starej sprosťák. No jo, už je to tak... Bydlel v takový polorozpadlý chatrči na břehu velikánskýho jezera a živil se rybolovem. Teda většinou. Když se mu ale podařilo sehnat nějakou jinou a výnosnější práci, tak ji samozřejmě vzal.

Ale abych to uvedl na pravou míru, tak musím říct, že Bade nebydlel přímo na břehu toho velikýho jezera, ale jeho chatrč stála v jedný rozlehlý zátoce. A taky není pravda, že byl starej sprosťák, to ne. Tuhle protivnou pomluvu o něm šířila jedna stará a hloupá a ošklivá a snad i pitomá stará košíkářka, která ho jednou viděla vycházet v nedalekým městě z bordelu. No a? Každej máme něco... A ta baba košíkářská si samozřejmě pustila hubu na špacír a už to bylo. Bade je starej sprosťák...

Matka Bademu umřela v deseti a otec se utopil v jezeře, když mu bylo třiadvacet. Bademu, samozřejmě. Pak zůstal sám. A právě díky tomu, že byl takovej tichej samotář, tak se stalo, že ho lidi ve městě začali považovat za blázna. Když rozvážel ryby, koukali na něj skrz prsty. Ale Bade si jich nevšímal. Předpokládám, že si zvykl. Asi na všechno si jde zvyknout... Děti za ním běhaly, pokřikovaly, dělaly si z něj legraci a kolikrát mu provedly i něco horšího. Mám na mysli kameny, vajíčka, rajčata a tak podobně. A ty děti, představte si, se za ním táhly snad všude. No, jak by ne, vždyť byl pro ně zdrojem nevyčerpatelný legrace a zábavy. Ale jedna bílá vrána, jak už to tak bejvá, se mezi nima přece jenom našla. Byl to takovej hubenej kluk, měl velký modrý oči a stál vždycky stranou od ostatních. Jmenoval se Tom. A těma svejma velkejma modrejma očima Badeho neustále pozoroval.

Tom vyrůstal v městským útulku pro sirotky. Svý rodiče nikdy nepoznal, řekli mu, že ho přinesla jedna ženská, která ho ve dveřích předala řádový sestře a zmizela. Některý mámy jsou už holt takový... Ale není jich zase tolik, to je taky pravda. Z Toma, jak ho sestry pokřtily, vyrostl bystrej, ale poněkud svéhlavej kluk, kterej se nejraději jen tak poflakoval po okolí a všechno pozoroval. Při každý vhodný příležitosti z útulku utíkal. Pak se zase po čase vrátil, to jo, ale jen mu trochu otrnulo, tak zdrhnul znova a šlo to takhle pořád dokola. A tenhle kluk byl snad jedinej, kdo se Bademu nesmál. Tenhle kluk za ním chodil, asi to bylo z čirý dětský zvědavosti, i za hranice města, kam už ho nikdo jinej nepronásledoval. Rybář si toho jednoho dne všimnul a zřejmě ho to pěkně rozčílilo. Bylo vidět, jak nejdřív zrudnul, potom zase zbělal, pak ještě jednou zrudnul a konečně na toho drzýho kluka zavolal: "Mazej zpátky! Tady nemáš co dělat! Neslyšíš?! Ať už tě tady nevidím!" Nakonec vzal do ruky kámen a hodil ho po Tomovi. No ano, bylo to tak, opravdu ho hodil... Ale Tom nic. Klidně a bez hnutí stál na místě a díval se, jak ho kámen o pár metrů míjí. Rybář totiž neměl zrovna přesnou mušku. A tak se Bade, když viděl, že stejně nic nezmůže, opřel znovu do svý kárky, protože se právě vracel z města, kde rozprodával nějaký ryby do restaurací, a zamířil domů.

A představte si, že od tý doby doprovázel Tom Badeho skoro na každým kroku. Teda kromě chvil, kdy Bade vyjel na jezero rybařit. V takovejch případech si Tom sednul někde na břehu a čekal. Ne, to víte, že za ním neplaval, tak hrozný to zase nebylo, to si nemyslete, ale stejně: Bade si na něj asi zvyknul. Všichni si musíme pořád na něco zvykat... A když ho třeba náhodou někdy pár dní neviděl, připadalo mu, že všechno není tak, jak by mělo, a pořád se šacoval, jako by mu něco chybělo. No a jak šel den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, rok... to už jsem přehnal, já vím, ale prostě jak šel čas, tak Tom pomalu zkracoval vzdálenost a víc a víc se k rybářovi přibližoval. Až se jednou stalo, že se kluk ocitnul přímo před dveřma chatrče. Tam si sednul na verandu a někam hloupě koukal.

Tom nic. Neřekl ani slovo.

"Když nic, tak nic. Já přece neříkám. A nestůj tady, pojď raději dovnitř," vyzval ho Bade a zmizel v šeru chatrče.

Tom se pomalu šoural dovnitř. Zřejmě se trochu bál.

Ale když konečně prošel dveřma, rychle se posadil na lavičku, která stála u stěny. Pak se zvědavě rozhlídnul. No co asi může bejt v takový chatrči: masivní obdelníkovej stůl, nějaká ta skříň, kde visely rybářovy hadry a naproti skříni zkulturňoval prostředí pěknej, hodně barevnej obrázek. Postel stála ve vzdálenějším rohu místnosti a byla rozestlaná, ležely na ní dvě deky a polštář.

Bade si umyl ruce v plechovým umyvadle, utřel se a zasednul ke stolu, na kterým ležel talíř s nějakým jídlem. Ale ještě než se do toho pustil, podíval se na Toma, pak vstal a přinesl z kredence ještě jeden talíř a přendal na něj asi polovinu jídla. Omlouvám se, že nevím, co měli dobrýho, ale to už se holt nedá nic dělat.

"Vem si. Ať nemusim jíst sám..."

"Tak a teď si pěkně nastražíme na šňůry," povídá rybář. "Už jsi někdy připravoval návnadu?"

Tom byl zkrátka šikovnej kluk. Ale to už jsem taky říkal. Pamatujete?

Pak oba spustili šňůry do vody. Tom se usmíval, bylo na něm vidět, že je docela a úplně šťastnej.

Tom kroutil nesouhlasně hlavou až do chvíle, kdy se první rybky ocitly přímo pod loďkou. Vesele si tam plavaly a vytvářely velkou tmavou skvrnu. Rybář nic neříkal, ale myslím si, že klukovi nic nezazlíval, protože splést se přece může každej. Věřte, že jo...

Jenomže ryba už si návnady ani nevšimla.

Když Bade s Tomem konečně vytáhli prázdnou loďku na břeh, bylo už pokročilý šero. Kluk se tvářil zklamaně, i když bylo vidět, že se to snaží skrejt. Ale nedařilo se mu to. V tomhle dětským věku se ještě člověk neumí pořádně přetvařovat, to přece víte sami stejně dobře jako já...

Oba padali únavou a pomalu vláčeli olověný nohy po břehu, aby uklidili veškerý náčiní zpátky do chatrče.

Bylo to jako obvykle poslední středu v měsíci. To už byl tak jeho zvyk... No zkrátka: Bade se kolem desátý hodiny večer vypravil do podniku paní Stelly... Samozřejmě, co by to mohlo bejt jinýho? Normální bordel. Už jsme o něm taky jednou mluvili. Tenkrát... no ano, bylo to přece úplně na začátku. Tak vidíte... Rybář musel projít celým městem, protože podnik paní Stelly byl až na druhým konci. Snažil se jít tak opatrně a ostražitě, aby ho potkalo co nejmíň lidí, protože, když o tom tak uvažuju, nebyl zvědavej na to, aby o něm pak zase někdo vykládal, že je... no víte co? Jo, že je starej sprosťák.

Když Bade konečně vešel do podniku, kde se všichni zdravě a nespoutaně bavili, jak se na takovej podnik sluší a patří, sednul si k jednomu stolu a objednal si pití. Jedna napůl svlečená holka mu donesla pivo v lahvi a na stole před ním ho odzátkovala velikým otvírákem, kterej se jí houpal zavěšenej na černým koženým pásku.

Paní Stella dnes nebyla, kupodivu, nalíčená tak silně, jak bejvalo jejím zvykem, a tak bylo možný, vlastně spíš nevyhnutelný, všimnout si, jak je doopravdy stará a vrásčitá. Ano, to nejlepší měla už za sebou, to máte pravdu... A možná taky proto si ji Bade upřeně a nevěřícně prohlížel.

"Co se tak díváš? Já vím, vypadám hrozně."

"Příjemnou zábavu," popřála madam a odpotácela se přivítat jinýho zákazníka, kterej se právě objevil ve dveřích a pravděpodobně ještě nerozhodně přemejšlel, jestli má vůbec vejít nebo se radši, dokud je čas, otočit a odejít se ctí...

Vraťme se však zpátky k Bademu: Ten seděl ještě dobrejch dvacet minut u stolu a usrkával zteplalý pivo, než se objevila Ketty. Jaká krása! Sešla jen polovinu schodů, který vedly nahoru k pokojům a když rybáře uviděla, zamávala na něj. Jestli tam tenkrát stál někdo poblíž, tak mohl jasně a zřetelně slyšet, jak si Ketty povzdechla: Ach jo, už je tu zase... Bade vstal, lahev si vzal samozřejmě s sebou, a hurá nahoru za Ketty.

Já si teď nemůžu pomoct, ale musím vám tu holku trochu přiblížit, protože ji vidím v těch nejjasnějších barvách a docela živě. Až se toho začím skoro sám bát. No, Ketty byla asi tak pětadvacetiletá plavovláska, a to tady v těch končinách působilo nanejvejš exoticky. Jo, to je přesně ono! Štíhlej krk a dlouhý nohy ji pak dělaly ještě svůdnější, ale její veliký hnědý oči se dívaly na svět s rozkošnou dávkou nevinnosti. Prostě každej, kdo ji poprvý uviděl, z ní byl, jak se říká: paf...

Takže: Rybář a Ketty jsou teď už nahoře v pokoji, kde se v pološeru rýsuje obrys veliký postele. Okna jsou zahalený světle červenejma záclonama, který jsou dole obroubený lacinou krajkou. Na nočním stolku stojí lampička s růžovým stínítkem. Jak taky jinak. A v druhým konci místnosti leží umělohmotný umyvadlo. Všichni víme k čemu...

"Ale... docela dobře. Ujde to."

"Proč? Teda jestli můžu bejt zvědavá..." povídá Ketty a hladí rybáře po neoholený tváři."

"To se spraví," chlácholí rybáře Ketty, protože ji to asi přestává bavit, a zřejmě už to chce mít z krku...

"Doufám. Už jsem si na něj zvyknul. Ale teď se skoro celej tejden ani neukázal. Tak nevim," povídá rybář, otáčí se ke Ketty a líbá ji nejdřív na odhalený rameno a pak o kousek vejš, na krk.

Najednou se mi vybavuje Tom... Proč právě teď? Převaluje se na svý posteli v městským útulku a ne a ne usnout. Vypadá, jako by ho něco trápilo. Možná, že má pocit, jako by ztratil právě to, co už tak dlouho hledal a před nedávnem konečně našel. No, jistě, už pátou noc se takhle nebetyčně trápí...

A teď, podle krásnýho přísloví: Trochu života do toho umírání, vám něco povím:

Bade se vracel z lesa a táhnul za sebou těžkou smrkovou kládu. Rybář totiž potřeboval doplnit zásoby dřeva, takže vždycky jednou za čas takhle porazil v lese strom, kterej pak rozřezal a rozštípal na přibližně stejný polena. Les, co se táhnul od úpatí nedalekýho kopce, poskytoval nejlepší zásobu dřeva, jakou si jenom Bade dokázal představit. Rostly tam statný stromy jeden vedle druhýho a jejich dlouhý větve se někdy až vzájemně dotýkaly.

Bade, když promočenej potem dotáhnul tu svou dlouhou kládu až k chatrči, nechal ji tam ležet a vysvlíknul si mokrý tričko a kalhoty, aby se mohl opláchnout. Rozběhnul se a skočil do vody. Asi to bylo příjemný. Taky bych si dal říct... Vy ne?

Rybář, ještě celej mokrej, vešel do chatrče hned potom, co si o rohožku očistil nohy, aby si zbytečně nenatahal dovnitř nějakej bordel. Starý oblečení položil do lavoru, nalil na něj vodu z konve a přidal kousek mejdla. Ale teď mě napadá, že začíná bejt chladno a tak by se možná mělo zatopit. Jo, nebe bylo bez mráčku, takže bude určitě chladná noc. Rybář zmačkal noviny a hodil je do kamen. Pak přidal třísky a škrtnul sirkou. Za chvíli už kamna příjemně hučej. Je to hřejivej zvuk.

Bade vzal pánev, že si udělá něco k jídlu, a postavil ji na kamna. Na rozpálenej tuk přihodil kousek slaniny, kterou opekl po obou stranách a pak na ni rozklepnul dvě vejce. Za deset minut měl jídlo hotový a tak si sednul ke stolu, aby v klidu povečeřel.

Když dojedl, myslím si, že na něj padla znenadání taková únava, že se stěží dopotácel do postele. Lehnul si a už se mu zavíraly oči. Ale ještě než usnul, řekl si, že zejtra musí vyjet zase po dlouhý době na jezero, kde se nikdy necejtil tolik sám. Jo, přesně takhle to řekl. A nahlas. Já to slyšel.

"Jestli jenom možná, tak můžeš bejt třeba taky úplně bez oběda," řekla sestra.

Ale to už jí Tom vzal talíř z ruky a sednul si s ním na zem. Opřel se o zeď a lžící, která v talíři ležela, se ládoval hrachovou kaší, jako by tejden nejedl. Sestra, když viděla jakej má kluk hlad, tak odešla, aby ho nechala v klidu najíst. Byla to jedna z těch hodnějších...

"Stejně tu dlouho nebudu," prohlásil Tom drze, když za jejím vlajícím hábitem bouchly dveře. Já si myslím, že každej takovejhle trest vyvolává ještě větší zatvrzelost a odpor, co vy na to? Nejsem si tím tak docela jistej, ale co se Toma týče, dal bych za tuhle myšlenku klidně ruku do ohně.

Kluk dojedl kaši do posledního sousta, takže měl docela určitě hlad, protože dřív se na ni nemohl ani podívat. Ona byla totiž hrachová kaše nejčastějším jídlem, který se tady v útulku vařilo. Občas jim kuchařka přilepšila kouskem opečenýho salámu, ale to bylo spíš za odměnu a to se Toma většinou netýkalo. Asi jako když dáte na cvičáku psovi kostku cukru za to, že poslechnul nějakej váš příkaz. Sedni, lehni, podej pac...

"Děkuju," povídá Tom znechuceně a když prošel kolem sestry, vypláznul na ni jazyk. Samozřejmě tak, aby to neviděla.

No a co? Tom si jich stejně nevšímal... Vylezl si na svůj oblíbenej strom v rohu zahrady a uvelebil se na jedný větvi. Dohlídnul odtud až na náměstí... Až ke kašně, která mu vévodila. Byla hranatá a vyrůstal z ní tříhlavej drak. Kluk pozoroval hlouček starejch dam, který seděly na lavičce a vzrušeně spolu o čemsi mluvily. Myslím, že to poznal z jejich vzrušenejch gest a pohybů rukou. Všechny povídaly a žádná neposlouchala. Jak typický... Ale ukažte mi někoho, kdo umí naslouchat druhýmu. Kdo umí doopravdy naslouchat a ne jen něco podobnýho předstírat... Tom taky viděl, jak ve dveřích železářskýho krámku stojí jeho majitel a čeká, jestli k němu náhodou někdo nezabloudí. Pak kolem prošly dvě holky v květovanejch šatech a lízaly zmrzlinu. Tom na ni určitě dostal taky chuť, ale to bylo asi tak všechno, co si mohl dovolit.

A teď si představuju, že si Tom konečně řekl, že je ta pravá chvíle, aby se podíval na svůj poklad. A kluk vytáhnul z kapsy nezvykle mramorově bílej a placatej oblázek. Jeho vápenná bělost jako by zářila ve slunci ještě víc, než když ho našel včera večer na západním břehu jezera. Někdo by mohl říct: hloupá tretka, ale to není pravda! Počkejte ještě chvíli a sami uvidíte...

"Ukaž...hmm, hezkej, opravdu hezkej. Kdes ho našel?"

Tady je třeba říct, že správce byl, asi jako jedinej z celýho útulku, Tomovi nakloněnej. Snad proto, alespoň v to pevně doufám, že si kupodivu i jako dospělej ještě pořád pamatuje, že v dětsví nebyl jinej než kluk, kterej teď před ním stojí a nezvózně čeká, co bude dál.

Správce pustil kluka dovnitř a ze skříně s nářadím vytáhnul starou ruční vrtačku. Pak vybral z krabičky od cigaret nejostřejší vrták.

"Hlavně aby se s nim nic nestalo," povídá prosebně Tom. "Aby třeba neprasknul nebo tak..."

Samozřejmě, že to Toma neuklidnilo. Bylo na něm vidět, jak je celej bez sebe a možná i přemejšlel, jestli ještě nemá správce zadržet a oblázek mu vzít. Ale už bylo pozdě. Správce Tomovi řekl, aby podržel ten kamínek pevně přimáčknutej k desce stolu a sám začal pomalu točit klikou vrtačky.

"Snad jsem vybral nejostřejší," povídá do napjatýho ticha.

Kluk vyšel z bytu a namířil si to k sobě do pokoje. Tam měl schovanej koženej řemínek, na kterej ten provrtanej oblázek navlíknul, udělal uzel a amulet pro štěstí byl hotovej. Tom ho celej rozzářenej strčil zase zpátky do kapsy.

Když se rybář probral a otevřel oči, celá místnost se s ním okamžitě zatočila. Sluneční paprsky, který prostupovaly skrz okno, ho bodaly do obličeje a studenej pot ho celýho polil jako ledová sprcha. Soudím, že měl zimnici: Po celým těle husí kůži, a i když se snažil vstát, nedařilo se mu to. Asi se s ním všechno točilo, prošívaná deka se stávala těžší a těžší, aby ho mohla svojí obrovskou tíhou úplně rozmáčknout.

Když se Bade probral podruhý, venku se už stmívalo. Protřel si oči a uviděl, že na zemi kousek od postele leží Tom stočenej do klubíčka. Nahmatal obklad, kterej mu jistě dal kluk, a sundal si ho z hlavy. Pomalu vstal, snažil se přitom Toma neprobudit, nalil si do plechovýho hrníčku vodu a naráz ji vypil. Ale najednou uslyšel nějakej zvuk. Někomu by to mohlo připadat jako kňučení... Co myslíte? Jenže... ne, nevím. Ale Bade tomu nevěnoval příliš pozornosti až do okamžiku, kdy se to ozvalo znovu. A to si možná řekl, že má ještě pořád halucinace.

Ten zvuk se ale ozýval pořád, a v kratších a kratších intervalech. Bade se zvednul, otevřel dveře a tam, no hádejte... ne, to ne, ale sedělo tam štěně. Malý chlupatý štěně, který vrtělo ocáskem, a když se na rybáře dostatečně vynadívalo, proplížilo se kolem něho dovnitř do chatrče.

"Kde ses tady vzal?" usmál se Bade sentimentálně.

Rybář se po chvíli zvednul a vyšel z chatrče. Zřejmě aby se zatím podíval alespoň po okolí, jestli to štěně venku někdo nehledá. Ale nic. Nikde nikdo. Určitě ho taky napadlo, že asi patří někomu z města, a tak, myslím si, přemejšlel o tom, že bude muset vylepit nějaký oznámení, že našel malý chlupatý štěně.

Štěně se zatím schoulilo do klubíčka a pomalu zavíralo oči. V příjemně zahřátý posteli se mu jistě líbilo a určitě tam hodlalo zůstat, co nejdýl to půjde. Párkrát ještě zavrtělo ocasem, dvakrát se otočilo dokola, aby si po vzoru svejch divokejch předků vytvořilo tělem pelech, a usnulo.

Tom se v tu chvíli tvářil tak, jako by si byl jistej, že ten amulet přinese Bademu moc a moc štěstí.

Už byla skoro tma, když Bade uvazoval třetí šňůru. Ale co to kolem něho poskakuje za obludu? Co je to za zvíře? To přece není možný... No jo, je to ten pes, kterej k němu před pěti lety zabloudil a už u něj zůstal. To z něho ale vyrostla pěkná potvora...

Ale nejdřív musím na vysvětlenou říct, co to má všechno znamenat: V zátoce, kde Bade bydlel, totiž řádil toho času velikánskej jeseter, kterej plašil všechny ryby v celým dalekým okolí a rybář proto neměl šanci něco pořádnýho chytit. No a tak se rozhodnul, že musí nejdřív chytit toho jesetera a pak že bude zase klid. To je přece v celku logický nebo ne? Já myslím, že jo.

Bade se posadil k prostřední šňůře na plátěnej pytel, aby mu nebyla zima od země, a pozoroval svýho psa, jak si hraje s nalezeným klackem. Vyhazoval ho do vzduchu a velice se přitom radoval, což dával najevo veselým poskakováním. Pak se ale stalo, že mu klacek spadnul do vody a bylo po legraci. Pes místo toho, aby se za ním vrhnul, tak jen postával na břehu a zlostně štěkal.

"Necháš toho!" okřikl ho rybář, protože se mu zdálo, že štěkot jeho nevychovanýho psa ruší klid celýho večerně naladěnýho okolí.

Ale ještě než to rybář dořekl, pes odběhnul někam pryč. Bade ho nechal a pozoroval klidný vlnky, který se tvořily na hladině jezera. Najednou se ale odněkud z dálky ozval psův neklidnej štěkot.

Nic. Bade vstal a šel po zvuku. Minul poslední šňůru a když za pár okamžiků uviděl, co způsobilo psovu neposlušnost, když spatřil, proč jeho pes tak vyváděl, přestal se okamžitě divit a dal se do běhu.

Kousek od břehu, ještě napůl ve vodě, ležel člověk. Jo, je to tak: člověk. Když k němu Bade přiběhnul, zjistil, že je to nějaká Žena v bílejch plátěnejch šatech. Rybář ji vzal do náručí a zamířil s ní do svý chatrče, protože věděl, co studená voda dokáže, když je v ní člověk moc dlouho. Pes kolem něho poskakoval už jen s občasným vyštěknutím.

Ženu položil na postel. Pak jí svlíknul šaty a její alabastrově bílý tělo začal třít dekou. A teď nastává ten tolik očekávánej okamžik: I Bade sám si všimnul tý prapodivný bělosti jejího těla a snad nějak podvědomě udělal pohyb, jako by se chtěl dotknout svýho amuletu, ale... ne, amulet na krku nebyl! Rybář se polekal, zapálil lampu, hledal ho po světnici, ale nic.

Toho večera ho někde ztratil.

Taky vás napadla nějaká souvislost? Možná, že to tak je... Ale nechme si to raději ještě projít hlavou. Čas ukáže, co je na tom podezření pravdy. Doufejme...

Bade vzal ze skříně mléčně zbarvenou láhev, odšpuntoval korkovej uzávěr a přiložil ji k do modra zbarvenejm rtům neznámý Ženy, která ležela na jeho posteli, byla zabalená do dvou dek a těžce oddechovala. Rybářovi se podařilo nalejt do ní pár loků pálenky. Pak si sednul ke stolu a zřejmě přemejšlel, co dál. Jenže nezbejvalo než čekat. Bade byl určitě velice unavenej, ale přesto se ještě zvednul, vzal lampu a vyšel ven. Pokoušel se najít svůj amulet, protože ho musel ztratit někde cestou, jak se vláčel s tou Ženou. Ale stejně nic nenašel...

Sednul si znovu k prostřední šňůře a zabalil se do pytle. Zřejmě si řekl, že dneska přespí venku. Asi si myslel: co kdyby jeseter přece jenom zabral? Jenže zřejmě právě tý noci se velikej jeseter rozhodnul odplout někam jinam, protože už ho tady v těch vodách nikdo nikdy ani koutkem oka nezahlíd.

Rybář odstrčil loďku a naskočil do ní. Bylo dusný ráno, obloha potažená bílým oparem a voda se dneska barvila skoro až do šeda. Na rybářovi byla na první pohled vidět nějaká nejistota či co... A není divu. Ta Žena, kterou předminulou noc našel ještě napůl ponořenou ve vodě, se zatím ještě pořádně neprobrala. Jenom jednou otevřela oči, rozhlídla se po místnosti, pak se otočila ke zdi a zase usnula. To je hrozný, teprve teď si uvědomuju, že mi tu pořád někdo spí nebo usíná. S tím budu muset něco udělat... Ale to bylo včera... myslím, jak se ta Žena probrala. Dneska seděl Bade nerozhodně v loďce a chvíli vesloval směrem do jezera, ale pak se otočil a plul zpátky ke břehu. A takhle asi třikrát dokola. Na vysvětlenou: Rybář už neměl žádný peníze a proto potřeboval nachytat něco ryb, aby je mohl ve městě prodat třeba do malý místní konzervárny. No právě... Neměl ani na to, aby k Ženě pozval doktora. A to ho, věřte mi, trápilo asi nejvíc.

Ale nakonec, po tom nerozhodným kolotoči na vodě, přece jenom loďka přirazila zpátky ke břehu a Bade vystoupil. Co kdyby se Žena náhodou probrala a on by u ní nebyl? Myslím, že takhle nějak uvažoval.

Nechal svý rybářský načiní ležet jen tak volně v loďce. Já vím, ale nezapomeňte, že v celým okolí nikdo nebyl, takže kdo by mu mohl co ukrást? Nezapomeňte, že jsme trochu jinde...

Ale to už se mu hromada naštípanejch polínek kupila a kupila a kupila, když vtom se najednou otevřely dveře chatrče a v nich se objevila Žena zahalená do jedný z dek. Vyšla ven, podívala se na rybáře, ale najednou ji nějak zradily nohy a ona se svalila na zem. Rybář k ní rychle přiběhl, vzal ji do náručí, myslím, že se mu to začínalo líbit, vždyť už ji takhle držel podruhý, a zanesl ji zpátky do postele. Když ji položil na matraci, Žena otevřela oči.

Rybář povytáhnul deku, která se jí svezla z těla. Žena se začervenala. Ne, nemyslete si, že se styděla za svoji nahotu, to ne, ale styděla se za to, že ji samotnou nenapadlo přikrejt se.

No a tak, když jsem za ním jednou přišel do tý jeho zátoky, jsme si dali pivo, posadili se na verandu a já mu povídám:

"Představ si, že se nedávno u paní Stelly dva porvali. Ale vopravdu... Kvůli Ketty... Rozmlátili skoro celej lokál. Tři lidi pak potřebovali doktora. Naštěstí tam doktor seděl ten večer taky, takže byl po ruce..."

Víte, to, co jsem teďka provedl, byla dost velká mystifikace. Já se totiž pokusil ztotožnit s Badeho přítelem, ale doopravdy to takhle vůbec nebylo... Vždyť já Badeho v životě neviděl. Vy snad ano?

Šli pomalu po lesní cestě a mířili domů. Byli na takový malý procházce po okolí, kterou navrhla Žena. Ona u Badeho totiž, jak jste si jistě sami všimli, zůstala. Takže šli pomalu po lese, ruku v ruce, srdce jim bilo na poplach... Ach ta romantika...

Pak šli pomalu dál. Rybářovi to určitě vrtalo hlavou. Představuju si, že přemejšlel o tom, co se to s Ženou v poslední době děje. Byla pořád zamyšlená, vůbec ho neposlouchala, nic ji nezajímalo... Zkrátka chovala se nějak podivně.

Občas se dokonce zastavovala u pavučin a nutila Badeho, aby obdivoval usazený kapky deště na průsvitnejch nitkách.

"Nádherně..."

A teď už byla neskutečně dlouho uvnitř chatrče a rybář hloupě postával venku a chodil pořád sem a tam, sem a tam, ale to už jsem vlastně říkal. Ale neříkal jsem, že už se nejmíň pěkrát rozhodnul, že půjde dovnitř. Už pětkrát bral za kliku a pětkrát ruku zase odtáhnul a vrátil se zpátky dolů k vodě.

Stará mu podala dítě, který se mezitím ztišilo a Bade ho vzal do náručí. No a pak si dlouhou dobu prohlížel svýho syna a já myslím, že i vy budete souhlasit se jménem, který mu chce dát...

Z Badeho pořádně lilo. Pot ho svědil po celým těle, když se snažil udusat poslední vrstvu písku. Ptáte se proč?

Začalo to všechno teprve nedávno: Žena si totiž usmyslela, že teď, když mají dítě, budou potřebovat víc místa. To je vcelku logický... A navrhla, že by nebylo vůbec marný, kdyby k chatrči přistavěli ještě další místnost.

"Ve městě strhli pár starejch domů a je tam plno dřeva, který by se dalo použít."

No a když už měl Bade dřeva dostatek, pustil se do roboty. Vykopal šest hlubokejch děr, zapustil do nich dřevěný sloupky tak, aby dosahovaly úrovně původní starý podlahy a upevnil je nasbíranejma kamenama, kterejma všech šest podpěr obsypal a tím je taky velice dobře zakotvil. Několika latěma je ještě pospojoval, aby zamezil zbytečnýmu kymácení. Pak vztyčil rohový trámy, na který hodlal uchytit prkna, který by tvořily stěny. A když z těch nejkvalitnějších prken složil podlahu, začal mít konečně pocit, že mu práce přibejvá pod rukama.

"To bude hezký, moc hezký. A uvidíš, jak se nám to bude hodit," povzbuzovala rybáře Žena.

Rybář koupil ve městě láhev lacinýho vína a spěchal po cestě zpátky do zátoky. Domluvili se s Ženou, že si udělají takovou malou oslavu, řekl bych skoro mejdan, aby pokřtili novou přistavěnou místnost.

"Je opravdu dobrý," řekla Žena, když po večeři dala dítě spát a sedli si s Badem v přístavku.

"Kluk už spí?"

"No jo. Pozejtří se do toho pustim."

Bade dolil obě skleničky. V lahvi zbyla, jestli dobře vidím, necelá polovina. Rybář se tvářil zamyšleně. Asi se zabejval tím, že zkoušel uhádnout, co všechno ho ještě čeká, co všechno se ještě bude muset udělat. A nejspíš mu připadalo, jako nám všem, že ten kolotoč už nikdy neskončí.

"Když jsem šla nedávno do města něco koupit, tak tam stáli na náměstí a ukazovali si na mě. Bylo to nepříjemný a ponižující."

A za pár chvil už Žena hlasitě vzdychala a její hlas se rozlejhal po celým okolí. A i když z toho nechci dělat pornografii, tak pořád přemejšlím, že bych nějakou takovouhle scénu popsal. Říkám si, že alespoň jednu by tenhle náš příběh snesl, ale na druhou stranu nevím, jak by to dopadlo, protože je to záležitost velice choulostivá a já bych to možná ani neuměl a všechno bych tím zkazil, takže... takže zase nic...

Žena usnula rybářovi v náručí. Ten jí opatrně vzal a donesl do postele. Pak vyšel ven a opřel se o zábradlí, aby se ještě před spaním nadejchal čerstvýho vzduchu. Díval se na jiskřící jezero a určitě se mu muselo stejskat. Už ani nepamatoval, kdy vyjel naposledy na ryby... No, to už je hodně dávno, ani já si teď nemůžu vzpomenout. Stejskalo se mu, ale věděl, že je to minulost. Musel to vědět. Já myslím, že ano.

Dítě už druhej den leželo v horečkách. Žena seděla vedle jeho postýlky a občas jste mohli zaslechnout její tichej, usedavej nářek. Bade ty dny nechodil do práce, je jasný, že se ji bál nechat doma s dítětem samotnou. Když předevčírem, no jo, už předevčírem, spěchal z města a popoháněl doktora, aby přidal do kroku, ještě ani zdaleka netušil, co se jejich malýmu přihodilo, že pořád jenom brečí a čelo má v jednom ohni.

"Bude v pořádku, doktore?"

"Doufejme. Pokud to nezkomplikuje infekce, tak určitě. Teď můžeme už jenom čekat."

Ale dítě na tom bylo pořád špatně. Možná hůř. Už ani nebrečelo a obličej mu celej napuchnul a zčervenal. Rybář se opakovaně snažil doktora sehnat, ale marně. Jeho hospodyně, když znovu a znovu bouhal na dveře s cedulí: lékař, mu řekla, že pan doktor odjel z města, a že ona neví, kdy se vrátí.

Bade ho hned ráno pohřbil pod nedalekým vysokým dubem, kde mu udělal náhrobek z kamenů a vztyčil k nebi kříž, do kterýho vyřezal všechny náležitosti. Když potom k tomu hrobu zavedl Ženu, aby se za syna naposledy společně pomodlili a ona uviděla kříž se jménem, vytrhla se rybářovi, běžela zpátky do chatrče a přitom pořád dokola opakovala: "To ne, nemůžu ho přece nechat doma samotnýho..."

No jo, bylo to v podniku paní Stelly, kde taky jinde? Nemá přece cenu zavádět tady nějaký nový prostředí, nemyslíte?

"Chceš jít nahoru? Tam bude klid a ty mi to můžeš všechno říct. Uleví se ti, uvidíš."

Pak vypil ještě další tři, já mu to pečlivě počítal, než se odhodlal vstát a jít domů. Cesta mu utekla rychle, vždyť to všichni známe, jak to v takovejch případech chodí, a když se zastavil před chatrčí, byl nepochybně rád, že bude moct konečně zalehnout do postele.

Pak chytil Ženu a začal s ní cloumat.

Žena se mu vysmekla a upadla na zem. Hned ale s brekem vstala, vyběhla otevřenejma dveřma ven a prudce je za sebou zabouchla. Bade stál chvíli bez hnutí, pak ale vyběhnul taky. Ještě ji uviděl, jak utíká k jezeru. Rozběhnul se za ní. Když se ale zastavil těsně u břehu, uviděl už jenom, jak se za ní zavřela hladina. Samozřejmě že neváhal a skočil do vody. Plaval k místu, kde ji zahlídnul naposled. Snažil se ji pod vodou najít, potápěl se, ale všechno marný. Žena zmizela...

Bade upadnul vyčerpaně do písku. Určitě neměl ani ponětí, jak dlouho ji hledal, protože si představuju, že se mu všechno slilo v takovej jeden velikej rozmazanej celek: Místo, čas, události...

Vzpamatoval se vlastně až ráno, když už slunce svítilo a hřálo a vůbec to byl zase jeden krásnej a, teda co se počasí týče, roztomilej den. Bademu v hlavě pořádně hučelo. Pomalu vstal a zamířil do chatrče. A když vešel dovnitř, nemohl uvěřit vlastním očím...

Na jeho posteli spal malej Tom a vedle něho se choulilo chlupatý štěně. Rybář se usmál, přistoupil k posteli a najednou uviděl, že kluk drží v ruce řemínek, na kterým je navlečenej podivnej oblázek. A ten oblázek musí hned každýho upoutat, protože z něj, věřte mi, nevyzařuje nic míň, než bílý světlo věčnosti...