Deník normální holky /4./

Dnes je PÁTEK:3.2./23:20hod.

Milý Deníčku!

Upozornění:Mám nervy v kýblu!!!Už mě nebaví,jak mi kámošky řikaj,jak sem pěkná holka,že se za mnou kde kdo otočí,ale tak to není,jak bych měnila s hnědovlasou a hnědookou holkou jménem Markéta.Měnila bych s tou holkou,kterou má Michal,protože ona má Michala!!A navíc já jsem přesný opak Markéty:blondýna s chladně modrýma očima.Nechápu,jaks ní může chodit,když nemáme vůbec nic společného,a navíc,já s ním chodila první,tak jak je možný,že teď si našel tmavej typ...Sem si klamně myslela,že když mají kluci světlej typ,tak pak už tenhle styl nemění...Asi jsem se spletla..

Ve škole se nic moc neudálo,akorát mi řekli,že někdo z béčka si našel holku,kdo,mi neřekli,ale ani sem se o to nezajímala,protože sem přemýšlela celý den,co všechno odpoledne proberu s Michalem.Co se však bude dít tam,a proč se mnou vlastně chce mluvit pro mě bylo vedlejší.Hned ze školy jsem naklusala domů,dát si do pokoje tašku,a upravit se ze školní ledové královny,na sexy okouzlující blonďatou vílu.Potěšená svým vzhledem jsem vyrazila do Květinové Zahrady.Dorazila jsem k našemu kdysi oblíbenému stolu,kde sme si většinou dávali ranďáska.Po pěti minutách po mém příchodu se ve dveřích objevil Michal s ohromnou kyticí smyslně rudých růží.“Ten je laskavý,nezapomněl moje oblíbené květiny i barvu.Konec konců on ví co mám ráda a co ne!Vždyť sme spolu chodili…“pomyslila jsem si.Ale hned za ním se vynořila nějaká zmalovaná nafintěná holka,a mýho Michala si vedla pyšně za ruku,a pustila ho až před naším stolem,ovšem před tím,než ho pustila mu vlípla pořádnýho hubana.Pak si mě konečně začali všímat,a začali se se mnou bavit,co škola,co ségra,a zdálo se mi,že ta holka toho musela o mě vědět víc než o sobě vím já .A to nás Michal ani nepředstavil,ani mi ještě nedal tu kytici růží co mi přinesl.Po chvíli si vzpomenu,že drahý Míša mi zřejmě pozapomněl sdělit i důvod proč se se mnou chtěl vidět.Tak jsem to vzala do svých rukou.“Míšo,co kdybys nás představil sedíme tu už dobrou hodinku,a ještě nevím,jak se tvoje…ehm...sestřenice jmenuje,a navíc,jaký byl vlastně důvod našeho setkání?Mimochodem pěkná kytka!!“A nahodím nejnevinnější,ale zároveň co nejsvůdnější ůsměv.Mám totiž radost,že jsem si dokázala tak nevinným způsobem říct o všechny informace které jsem chtěla vědět,nebo jakými jsem chtěla navodit k situaci k určitým činům(mluvím samozřejmě o těch růžích),taky mám radost,že dotyčná slečna zrudla vzteky,když sem se o ní zmínila jako o jeho sestřenici,i když vím,že on nemá žádného bratrance ani sestřenici.Michalova odpověď mě dostane do kolen,a kdybych neseděla,asi bych se sesunula  na zem.On mi totiž v klidu řekne:“Tak moje sestřenice se nijak nejmenuje protože žádnou nemám,tohle je Markétka,moje holka,chodíme spolu už 2,5měsíce.Ta kytka,je pěkná,viď?!No,tak tu jsem dostal od Markéty předem k Valentýnu,protože tady potom nebude,jede s rodiči do Tuniska.A chtěl sem se sejít,protože Markétka říkala,že bych měl mít víc kamarádský vztahy mezi mnou a mejma bejvalkama,víš?!No nejni booooží…Pusu Beruško!“jak to řekl,ta fiflena se k němu přicucla jak nějaká přísavka strašnej pohled na ně byl,to vám můžu odpřísáhnout,a tak po 5minutách pozorování,toho nechutného přicucávání jsem se sebrala,že půjdu,ale oni si toho ani nevšimli,tak sem zakvílela ztrápené“Ahoj..“a vypadla z Květinové Zahrady,jak nejrychleji jsem to zvládla.Po cestě domů sem v autobuse začala brečet jak malá,a nějaký kluk,co si ke mně přisedl(neviděla jsem ho,protože přes mlhavé a uslzené oči se fakt špatně kouká),mi dokonce nabídl kapesník se slovy„Kráska nemůže plakat,protože neví,kdo by si přes povlak slz mohl nevšimnout jejích krásných očí,a to by byla škoda.“a pak se mile usmál.Za příjemnou větičkou z dnešního dne sem si řekla,že udělám usměvavý konec,a úsměv jsem mu oplatila.Kluk se mi představil jako Matěj,vyměnili jsme si telefonní čísla,a domluvili jsme se na zítřek.Protože jsem mu řekla,jak bych mohla oplatit tu jeho lichotku,a on mi řekl,že svým číslem a zítřejší schůzkou,a já souhlasila.Doma se nic nedělo,asi proto,že už všichni spali.Před usnutím jsem měla dobrou hodinu zabořenou hlavu v polštáři,abych nevzbudila Zuzanku,ke které jsem za ten společně strávený týden pocítila tu pravou rodinnou lásku,která spokojeně dřímala v mém pokoji ve své postýlce na kolečkách,kterou jsem si převezla od mamky k sobě do pokoje,protože když jsem s ní byla v bytě sama,a ona večer plakala,musela bych zbytečně v noci jít za ní skoro přes celý byt k mamině do ložnice,a v rozespalém stavu by to u mě mohlo dopadnout třeba rozseknutou hlavou,nebo zlomenou nohou či rukou.Ještě jsem se ale nedostala k tomu,abych ji zase odvezla zpět k mamce do ložnice.Po hodinovém přemítání dnešního dne,a vzlykání tlumeného polštářem jsem usnula.