Odpolední káva

   ODPOLEDNÍ KÁVA:

 Martin se pohodlně posadil do koženého křesla v jedné z mnoha kaváren v obchodní galerii.Velice ho potěšilo, že se pro něj našlo místečko v rohu. Kulatý stolek byl vzorně utřen. Vedle naleštěného popelníku, čísi pečlivá ruka uskládala akční nabídky. Místnost byla nacpaná k prasknutí. Nestačil si ani zapálit cigaretu a už nad ním stála velice pohledná a  dokonce i milá číšnice.
 „ Dobrý den.“ Pozdravila s úsměvem na rtech.
 „ Dobrý den.“ Odpověděl  Martin.
 „ Prosím.“ Pronesla nádherným hlasem a podávala mu menu.
 „ Děkuji.“ Martinovi se při pohledu na její tvář hned zlepšila nálada. Rozhodl se, že pokud u ní bude platit, tak jí nechá vysoké dýžko. Nebo té krásce s rudými vlasy koupí alespoň růže.
 Marin rozevřel  docela ohmatané menu. Rychle očima přelétl jeho obsah, zavřel jej a odložil na dřevěný stolek. Za několik vteřin se u něj znovu jako nějaký milosrdný anděl zjevila ona číšnice.
 „ Má už pán vybráno?“
 „ Ano. Prosil bych kafe latte.“
 „ Jistě.“ Pokývla hlavou a zapsala si objednávku do bločku. Houpavou chůzí se vydala k baru. Martin prostě neodolal, musel se za ní otočit.

 Z jednoho z obchodů  zavřeštěl alarm. Martin se pomalu otočil za zvukem, ne proto, že by ho to vyděsilo. Ale jen čistě ze zájmu.
 Jeho pozornost však upoutalo dění ve vedlejším obchodě: Jakási holčička tam stála v růžových šatičkách. Venku před vchodem pobíhal chlapec. Lízal modrou zmrzlinu a jako by věděl, že se zmrzlinou nesmí dál. Náhle si ten chlapec klekl na jedno koleno, jako princ z nějaké pohádky. Holčička se náhle k němu rozběhla a sebrala mu zmrzlinu a utekla zpět do obchodu.
 „ Vaše kafe latte“ Vytrhla číšnice Martina z pozorování dětí.
 „ Ano. Děkuji. 
 Martin se zadíval zpět, aby zjistil jak tato příhoda dopadla. Ale po dětech nebylo už ani stopy. Za to však jeho oči upoutala jakási žena, která právě vycházela ze zlatnictví.
 Zlatá dárková taška, která byla poseta rudými růžemi. Dle jeho vkusu velice krásně ladila k jejím černým kalhotám a bílému tričku, přes které měla černé sako. Ty růže na tašce byly jako šperk. Jako její zlaté naušnice, přívěšek i prsten do kterých kdosi zasadil české granáty.
 Tajemná kráska se zadívala jeho směrem. Martin ucukl pohledem, vzpomněl si, že toto udělal naposledy  v první ročníku na střední škole. Když se na něj usmála Monika z třetího ročníku: „Bože, to byl ale kus.“ Zavzpomínal Martin.
Pokusil se, tentokrát nenápadněji podívat na tu krásku, stále ještě se na něj dívala. Začala se usmívat. Martin si lehce odkašlal, napřímil se v křesle a upravil si límeček saka. Zrovna když přikládal šálek k ústům, stanula neznámá před ním.
 „ Dobrý den, všude je plno, jen vy máte volné křeslo. Mohla bych si s vaším dovolením  přisednout.“
  Martin odložil šálek zase zpět na podšálek, otočil ouško od sebe. Zaraženým hlasem odpověděl: „ Samozřejmě, posaďte se.“
 Dívka se posadila, dárkovou tašku položila napravo od sebe, někam mezi svoji židli a zeď obloženou leštěným kamenem, který byl chladný jako její srdce. Svoji kabelku z kůže si odložila na kraj stolu.
 „ Nebude vám vadit, když si tady zapálím?“ Zeptala se.
 „Nebude, taky jsem kuřák.“ Odpověděl Martin a v duchu dodal: „ A taky jsem kretén.“
 Neznámá hmátla po kabelce, vylovila z ní cigarety, ale zapalovač nemohla nějak najít.
 „ Půjčíte mi svůj zapalovač, já ten svůj nemůžu najít.“
 „ Samozřejmě.“ Martin začal hledat zapalovač. Prohledal snad všechny kapsy na které si v tu chvíli vzpomněl. Všiml si, že se na něj  jeho společnice pobaveně dívá. Neušlo jeho pozornosti, že když našpulí svoje smyslné rty, tak se lesknou jako fialový odstín duhy a flitry jsou jako kapičky vody.
 „ Ehm, ten zapalovač co máte na stole nefunguje?“
 Martin se s panickou hrůzou zadíval na stůl. Pokusil se o úsměv a chystal se odpovědět, něco duchaplného.
 „ Dobrý sen slečno.“ Ozvala se číšnice a podávala jí menu. Ona ho vztyčenou rukou odmítla.
 „ Dám si jen espreso a dva cukry.“
 „ Ano, hned to bude.“ Číšnice si zase načmárala objednávku do bloku a zmizela u barového pultu.
 Martin využil vzniklé situace a zapálil dámě cigaretu.
 „ Mimochodem jmenuji se Martina.“
 „ Já jsem Martin:“ Odpověděl automaticky.
 „ To je ale milá shoda. Tak to by jsme si mohli tykat jmenovče. Pokud tedy proti tomu nic nemáte.
 „ Ne, nemám.“
 „ To je skvělé.“
 Na skleněné střeše obchodního komplexu se začala pomale otevírat klimatizace. Dovnitř vnikal ledový vánek, který osvěžoval všechny přítomné. Martinovi se ve vánku zachvělo několik šedých vlasů. Nebylo to stářím, ale tím že černovlasí muži prostě rychleji šednou.
 „ Vaše espreso a dva cukry.“ Číšnice položila nápoj před Martinu.
 „ Děkuji.“
 Číšnice pokynula hlavou na souhlas a zmizela v davu hostů.
 Martina se napila kávy. Bylo na ní vidět, že si ten nápoj vychutnává. Potom si ještě potáhla z cigarety. Poté se rozhlédla na obě strany.
 „ To je všude tolik lidí a to jsou do Vánoc ještě tři měsíce. Všechny kavárny nacpaný k prasknutí, kdybych si nedala kafe, tak bych se zcvokla.“
 Martin najednou nevěděl co má odpovědět. Tak se pokusil získat pár drahocenných vteřin tím, že se napil. Jelikož ho nenapadlo nic lepšího dodal: „ Ano máš pravdu. Lidi pořád blbnou.“
 „ Ještěže budu mít od zítra dovolenou.“ Povzdychla si jako by pro sebe Martina. Pozvedla šálek kávy k ústům. Přivoněla si. Nechala se unášet tou kouzelnou Brazilskou vůní. Poté se napila. Káva si slastně hřála v ústech. Když ji polkla jako by zapomněla na všechny starosti.
 „ Promiň jestli se moc ptám, ale podle toho, co jsi mi teď řekla, mi to vyznělo, jako by jsi tady pracovala.“
 „ V pořádku. Mimo jiné dohlížím na támhle tu pobočku klenotnictví,“ ukázala rukou směr odkud ji viděl Martin vycházet.
 „ Ale to musí být zajímavá práce?“
 „ Ano, ale jen pokud vás vedoucí toho obchodu neokrádá. Tento měsíc si nakřečkoval na velice slušné domácí kino..“ Opět se napila. „ Ale já jsem si to s ním už vyřídila.Od teď mu je už doufám jasné co si může dovolit a co ne. A pokud ne tak…“ Odkašlal si. „ Příště si pořádně rozmyslí jestli mne okrade, nebo ne!“
 „ Ehm, promiň, tak do toho mi nic není:“
 „ Jste chápavý člověk.“ Usmála se. Lehce si prsty prohrábla vlasy, Martinovi neušlo, že mají fialový nádech. „ A co děláte vy.?“
 „ Já, já moderuji jeden pořad v regionálním rádiu. Nebo tak různě píšu do časopisů a novin.“
 „ No páni, tak to jste na tom ještě lépe než já.“ Dopila poslední doušek.
 „ No to nemohu posoudit, ale je to dost zajímavé. Člověk se dost dozví.“
 Martina si vyhrnula rukáv saka a zadívala se na hodinky. Martinovi připadalo, že jsou ze zlata a posázené diamanty.
 „ No to je ale hodin, už musím letět.“ Típla cigaretu do popelníku. Popadla kabelku a z peněženky vylovila nějaké peníze. Poté se nervózně podívala po kavárně. Očima hledala tu číšnici.
 „ Jen jdi, at´ nepřijdeš pozdě. Já to za tebe zaplatím.“ Navrhl Martin
 „ Ale to…. Dobrá pokud se ještě někdy uvidíme, tak ti to oplatím.“ Rychle se zvedla a už  už byla na odchodu. Martin na ní ještě zavolal: „ Martino zapomněla jsi si tady tu taštičku.“
 „ Martina se ohlédla o odpověděla: „ To je dárek, za to že jsi mi tak zpříjemnil odpolední kávu.“
 Martin se pousmál. Pohodlně se zavrtěl na židli. Dopřál si pořádný doušek, ze svého šálku. Kolem něj prošla číšnice a usmála se.
 „ Slečno budu platit.“
 „ Hed jsem u vás.“ Číšnice vyměnila popelník na stolku a zmizela zase někde za barem.
 Martin se ještě naposled napil a vytál ze zadní kapsy kalhot peněženku.
 „Dělá to sto dvacet korun dohromady.“
 Martin rozevřel peněženku a vytáhl z ní tisíc  korun. Podal je  číšnici.
 „ Chtěl jsem vám původně koupit růži, ale nebyl jsem si jistý zda seženu takovou, která by měla odstín vašich vlasů. Kupte si za to třeba náušničky, nebo lesk na rty.“ Vnutil Martin číšnici peníze. Ta je přijala a šokovaným hlasem odpověděla. „ Děkuji pane a přeji hezký den.“ Pomale začala couvat k baru.
 „ To já děkuji vám.“
 Martin se natáhl pro dárkovou tašku. Překvapilo jej, že byla tak lehká. Neodolal a nakoukl dovnitř. „ Tak co pak to tu máme?“
 V tašce byl pohozen šátek z malovaného hedvábí. Prsty pravé ruky nahmátli šátek. Opatrně jej vyjmul z tašky, očima jej bedlivě sledoval. Cosi z něj vypadlo na dno tašky. Martin té věci nevěnoval pozornost. Stiskl šátek ve své ruce a přivoněl k němu. Nemohl odolat. Voněl jakýmsi velice svůdným parfémem.
 Nyní se Martin rozhodl věnovat té věci co se povalovala na dně taštičky. Jeho oči se zadívali na dno. Nadskočil na židli, možná i vykřikl, protože se po něm několik hostů ohlédlo. Pokusil se na ně usmát. Hosté se uklidnili a vrátili ke svým kávám.
 Martin suše polkl a letmo se zadíval na výlohu klenotnictví, odkud Martina prve vyšla. Stálo ho to mnoho úsilí, aby se znovu se zadíval do tašky. Jeho pohled sklouznul z kapesního  nože na uříznutý malíček pečlivě zabalený v igelitovém sáčku.