Eliška z baru U Divokých koček

Malá ručička na hodinách na stěně už dávno začala svoje další stoupání, čerstvě napadaný sníh se třpytí jako vyleštěné příbory z kavárny Fleurs, lidé spěchají na ranní schůzky, řidiči si ničí nervy ve špičkách po celé Praze a v místnosti je příjemný chladný vzduch proudící z nedovřeného okna. Mobil ležící na nočním stolku se začne dožadovat pozornosti - rozsvítí se, začne se vrtět dokola a spustí refrén titulní písně z filmu Kristián opěvující dnešní den. Ospale se po něm natáhne ještě před chvílí nehybná ruka, následuje krátký rozhovor, z hlouby duše vyhrknutá slova "to nemůže být pravda" a pokojem se začne šířit vzlykání, které postupně sílí a mění se v zoufalý a beznadějný pláč...

Zhruba o dvanáct hodin dříve

 

„Now please a big applause for Alice who will show you her famous pussycat dance!” Zvolání dýdžeje je následováno několika momenty ticha, dvěma hvízdnutími nedočkavého italského mladíka a pak už se ozvou první tóny čtvrtstoletí staré hitovky „I made it through the wilderness, somehow I made it through…“. Eliška nasadí nacvičený výraz, zkušeným okem si už dříve omrkla dnešní návštěvníky a je jí jasné, že dnešní dýžka budou stát za to. Samozřejmě, pokud se bude náležitě snažit. Klasický úbor sexy policistky odhalující její tetování zakrývající jizvičku po operaci slepého střeva je zárukou toho, že všechny oči v baru budou následujících pár minut mířit jen na ní. Eliška už od malička zbožňovala tanec, jako malá nechtěla být princeznou, ale baletkou - od školky chodila do různých tanečních kroužků, tancovala vše od country až po latinu, proto taky vzala místo v baru U divokých koček, kde si lze tancováním vydělat víc, než mladý člověk potřebuje.

 

            Dnes jí to však ani trochu nebaví, dokonce si musela dát v šatně dvě tequily, aby dokázala nasadit příslušně vyzývavý pohled. Porušila tak svoji zásadu nepití alkoholu v práci, kterou začala dodržovat od toho incidentu s německým taxikářem na pánské jízdě po východní Evropě. Od té doby si v baru dává jen jahodový džus s matonkou, když ji někdo z hostů pozve na panáka (což se samozřejmě stává neustále), poručí si finskou vodku a mrkne na kolegyni, která ví, že má vzít z pod baru flašku Finlandie naplněnou obyčejnou vodou. Byla by hloupá, kdyby návrhy chlapů odmítala, z každého pro ni objednaného drinku jí jde do kapsy polovina jeho ceny a navíc velikost spropitného roste s opilostí hostů, to je léty prověřené pravidlo všech barmanek.

 

            Turisti samozřejmě nepoznají, že s Eliškou dnes něco není v pořádku, její dvě kolegyně, Jana a Stanislava (zvaná Cindy), však hned vidí, že tentokrát to nejde od srdce, ale z vůle. Eliška sice v baru nedělá ještě ani dva měsíce, ale díky tomu, že spolu pracují prakticky denně, se z nich staly dobré kamarádky, chodí spolu na spinning i do kina. Proto při první volnější chvilce se Jana zeptá, co se přihodilo, zatímco se hosté věnují policistce Cindy, která vypadá, jako by se u tyče narodila (také ji to stálo mnoho hodin dřiny doma před zrcadlem, naučit se vrtět tak, aby zákazníci ztratili soudnost – a tím také dost velké částky, které jsou později utracené zejména za oblečení značky Benetton). Eliška nejdříve nechce o svých trápeních mluvit, až po chvíli, kdy se hlasitá hudba blíží ke konci (Michael Jackson – Thriller) a Cindy už má ukazováček celý ulízaný a nahá záda od chladného kovu příjemně studené, z ní vypadne: „Babička. Je na tom špatně.“

 

            Bar otvírá každý den v šest večer, ale holky tam musí být už o hodinu dříve, je potřeba vysypat popelníky, utřít stoly, domýt nádobí z předešlé noci, převléci se (styl oblečení se pravidelně mění, od příštího víkendu se policistky mění v amazonky), zkrátka vše připravit. Vzhledem k tomu, že se zavírá každou noc oficiálně ve čtyři – reálně podle toho, jak solventní – a opilí – jsou hosté – je zvykem, že zevrubný úklid podniku se provádí až druhý den před otvíračkou. Proto také Eliška nemohla být u babičky až do konce návštěvních hodin a musela z nemocnice odejít už ve čtyři, cesta přes celou Prahu zabere v odpolední špičce skoro hodinu. Je tomu asi necelé tři týdny, co jí doktoři odhalili rakovinu levého prsu, od té doby nabraly události rychlý spád. Paní Stejskalová zhubla šest kilo, ztratila barvu ve tváři a s ní i chuť bojovat. Jedna z mála věcí, které ji stále dovedou učinit šťastnou, je právě její vnučka, která ji navštěvuje téměř každé odpoledne. Začátek návštěvy má přitom vždy téměř stejný průběh.

 

Babička: „Jé, ty už jsi zase tady, říkala jsem Ti, abys nechodila tak často, co Tvoje zákaznice?“

Vnučka: „Babi, já sem chodím moc ráda, práci za mě vezme kolegyně, aspoň si přivydělá.“

Babička: „To bys ale neměla dělat, vždyť jsi tam skoro nová, víš jak se dnes těžko hledá práce.“

Vnučka: „Neboj, babičko, mají mě tam rádi a vědí, že jsem šikovná, drží si mě tam.“

Babička: „Dobře, ale zítra za mnou nechoď, ano? Stejně už se mnou nic není…“

 

            Paní Stejskalová neví, že Eliška pracuje v baru U Divokých koček – myslí si, že je kadeřnicí v salóně krásy na Malé Straně. Po tom, co vloni při autonehodě zemřela paní Stejskalové dcera – Elišky máma – se Eliška rozhodla, že bude babičce přinášet už jenom radost a proto občas mírně pozměňuje realitu. Takže z nepovedené maturity na střední odborné škole, která bude – snad – napravena na jaře je „prospěla s vyznamenáním“ a z přijímacího pohovoru na pozici policistky/amazonky/doktorky je přijetí na místo kadeřnice s nástupním platem dvacet-pět tisíc čistého a výhledem vlastního salónu krásy za několik let.

 

            Od té doby, co se zdá, že babička brzy opustí tento svět, Elišku trápí nejen starost o babičku, ale také ji hryže svědomí, protože nechce, aby zemřela, aniž by jí pověděla pravdu – na druhou stranu nechce babičce ještě více přitěžovat. Tyto myšlenky se dívce honí hlavou celý dnešní večer, proto se také dnes už několikrát spletla a hostům přinesla jiné nápoje, než si objednali. Jeden z nich jí za to dokonce anglicky vynadal tak, že musela zasáhnout Jana a arogantního turistu poslat do patřičných mezí. Nebylo daleko k tomu, aby musel zasáhnout i bodyguard, který je zde přítomen každou směnu, kdyby byli hosté na dívky příliš dotěrní.

 

            Když z ní Jana dolovala příčiny její skleslosti, nebyla Eliška daleko k tomu, aby jí vše začala vyprávět, ale pak se rozhodla, že bude lepší o tom pomlčet a nekazit tak večer i své kolegyni. Navíc není lehké rozebírat splíny života, když musíte předstírat sexy policistku a jednou za čas se pomazlit s kovovou tyčí. Na zmínku o špatném stavu babičky proto Jana reagovala předpokládaným „to je mi moc líto,“ které, po chvilce dumání o tom, jak by bylo možné Elišce situaci ulehčit, bylo následováno slovy „jestli chceš, můžeš jít dneska domu dřív, my to tady samy se Cindy zvládnem.“ (Některé z holek se rozhodly vystupovat v baru pod přezdívkou a to ze dvou hlavních důvodů – chtěli si zanechat určitou anonymitu a/či se domnívali, že jejich jméno není dostatečně sexy. Stáňa si zvolila přezdívku Cindy kvůli svému obdivu k Cindy Crawford, jejíž plakáty, vylepené v pubertě, má stále ještě ve svém pokoji. Přezdívky pak používaly i v hovorech mezi sebou, aby si na ně zvykly a před hosty je neopomněli používat).

 

            Páteční večer pokračoval tak, jak v baru U Divokých večer obvykle páteční večery pokračují, všechny stoly jsou obsazené, zhruba polovina hostů jsou turisté, kteří přijeli do Prahy za vidinou levného alkoholu a krásných děvčat, toto místo si našli v některém z průvodců pražským nočním životem (někteří z nich jsou zklamaní z toho, že se barmanky při tanci nesvlékají, žádný z nich však svou nevoli nedává nijak agresivně najevo, hromotluk u dveří vyvolává respekt návštěvníků). Druhá polovina se skládá z místních, někteří jsou zde stálými hosty a většinou jsou to noční ptáci, jsou zvyklí pracovat po nocích a nejsou-li ve službě, svoji nespavost zahánějí pobytem v baru. Jiní jsou zde ze zvědavosti (stůl v rohu, kde sedí mladíci, kterým bylo sotva osmnáct) nebo kvůli oslavě (stůl nejblíže baru, kde je v plném proudu párty u příležitosti konce svobody muže kolem třicítky, který nevypadá – a hlavně se nechová – jako by se měl zítra brát). Eliška měla několik dalších hltů své oblíbené tequily, je zvyklá pít alkohol od malička, rychle jí z krve mizí a proto snese víc, než by se mohlo při pohledu na její štíhlou postavu zdát. S Janou ani s Cindy se už více o důvodu své rozmrzelosti nebavila, rozhodla se už na to nemyslet a chvílemi se jí to i daří, skupinka Italů je sympatická, zvláště jeden z nich, po kterém mrkala, vypadá jako Bruce Willis.

 

            Střih. Eliška leží na barovém pultu na zádech, v pupíku tequillu, v puse citrón a Bruce Willis se nad ní sklání za skandování zbytku hostů, kteří jsou většinou – stejně jako všechny tři barmanky – už dost v náladě. Je to paradoxní, ale právě v tento moment si Eliška vzpomene na svého přítele, se kterým je sice jen půl roku, ale kterého moc miluje a bojí se, že se s ní rozejde, až zjistí, kde pracuje. To byl jeden z hlavních důvodů, proč váhala, zda tuto práci přijmout – ale potřeba peněz byla akutní a obdiv mužů (a hrstky žen, které do baru zabloudí) potěší každé ješitné ego, připočteme-li si lásku k tanci, nelze se Elišce divit, že místo přijala. Přesto ale své zaměstnání před Danem tají, tvrdí mu – stejně jako babičce – že dostala místo kadeřnice (raději neříkala kde přesně) a toulání po nocích se jí zatím daří úspěšně skrývat, bere si směny tak, aby kolidovaly s nočními šichtami Dana (dělá prodavače na benzince v Berouně). Několikrát se téměř prořekla, ale vždy se jí podařilo situaci zaonačit tak, aby Dan nepojal podezření – na práci barmanky v tomto místě sice není nic špatného, neprodává své tělo (na rozdíl od některých svých kolegyň), ale jen jeho příslib, mihotavý stín. Její přítel však patří mezi velké žárlivce, jak už Eliška mohla na vlastní kůži poznat, proto nesebrala dostatek odvahy mu teorii příslibu těla vyložit.

 

             V odpoledním spěchu si Eliška zapomněla svůj mobil doma, ráda by teď Danovi napsala („Jdu spinkat, užij si službu, miláčku.“), ale kvůli své roztržitosti místo toho musí myslet na to, jak mu vysvětlí, že mu celý večer neodpověděla na jeho sms. Tyto spekulace jsou přerušeny dalším tanečním vystoupením (tentokrát společně všechny tři holky, na muziku z filmu Flashdance, za sukní zastrčeno celkem 700 korun a jedna vizitka), které je následováno dalším panákem tequilly s Brucem Willisem (na své pravidlo o nepití za barem Eliška už dávno zapomněla). Hovoří spolu lámanou angličtino-italštino-češtinou, tento jazyk se s každým dalším panákem stává lámanější a náhodné dotyky pozbývají na náhodnosti, přecházejí v líbání a sex na pohovce v šatně za barem (respektive pokus o něj, Ital očividně vypil více než je potřeba k ovládnutí svého těla). Eliška má také problémy s koordinací pohybů, k pokladně jí holky už víc než hodinu nepouštěly vědomy si rozpoložení, do kterého se dostala kombinací psychického vyčerpání ze strachu o babičku, absencí večeře (nestíhalo se) a téměř flašky tequilly.

 

            Italové jsou na odchodu, Bruce si vezme od Elišky telefonní číslo (vymyšlené, proto má omylem o číslo víc, než je běžné u českých čísel) s příslibem, že zítra zavolá (což v plánu nemá), Eliška se rozhodne – vzhledem ke svému stavu – jet po práci domů taxíkem a nečekat na první ranní metro, proto poprosí Janu, ať jí ho objedná. Má svůj vlastní mobil doma a navíc si pamatuje, že Jana jezdí taxíkem domů každý den a proto má slevu oproti tarifům, které jsou napsané v ceníku taxislužby. Jsou zhruba tři hodiny, stále tedy ještě hodina do oficiální zavíračky, ale v baru je už jen několik polospících návštěvníků a Jana s Cindy se proto dohodnou, že nechají jet Elišku domů o chvíli dřív, sama jim takhle několikrát vyšla vstříc.

 

            V taxíku se Elišce udělá špatně, během noci vypila o moc méně vody, než by bylo vzhledem k množství tequill potřeba, navíc se jí do hlavy vrací myšlenky na babičku a – nově – i výčitky svědomí kvůli Danovi, jemuž dnes nejen že celý večer nenapsala, ale ještě se ho pokusila podvést s mužem, kterého znala několik hodin a kterého již nejspíš nikdy neuvidí. Druhou půlku cesty tak Eliška na zadním sedadle provzlyká, řidič se jen zeptá „jste v pořádku, slečno?“ - nesmělé přikývnutí, které vidí v zadním zrcátku, ho ujistí o tom, že to není jeho problém a dál nepátrá. Na určené adrese po dvaceti minutách jízdy zastaví, oznámí částku, kterou mu Eliška v hotovosti zaplatí a odjede za další štací.

 

            Venku je zima, hluboko pod nulou, Eliška se třese, nemůže najít klíče, těší se do postele a na to, až se k ní ráno přitulí Dan přicházející z práce. Vzhledem k tomu, že je sobota, nemusí předstírat, že jde do kadeřnictví a můžou se tak společně vyspat až do doby oběda, pak si zavolají pro pizzu, několikrát se pomilují a bude jim fajn. Odpoledne půjde Eliška s ovocem a čokoládou za babičkou, těší se, jak jí potěší.

 

            Hned jak otevře dveře od bytu, pochopí Eliška, že je něco špatně. V předsíni stojí sbalený kufr, v kuchyni na stole je lístek, na kterém je natisknuta hlavička „Nezapomenout koupit“ a pod ním Danovým rukopisem napsáno

 

Měl jsem strach, nebralas telefon, odjel jsem z práce dřív, doma si nebyla, našel jsem tady ale výplatní pásku z toho strip klubu, ve kterým děláš.

Prodáváš se dost levno, ty malá kurvičko.

Nechci Tě vidět, až se vrátim, kufr máš sbalenej, vypadni.

 

            Eliška vybuchne v pláč, zaboří se obličejem do postele, ze které ještě cítí vůni svého ex-přítele a začne bušit pěstmi do polštáře. Rozhodne se Danovi zavolat a vše mu vysvětlit, musí to přece pochopit, není to strip klub, je normální barmanka, která občas zatančí, nedělá nic špatného. Přes slzy nevidí, utře si je do rukávu a když zaostří na mobil, vidí, že má devět nepřijatých hovorů a tři nové zprávy. Všechny hovory od Dana, stejně jako dvě zprávy. Třetí je od jedné ze sestřiček z nemocnice, se kterou se díky každodenním návštěvám Eliška spřátelila a se kterou si vyměnila telefonní čísla, aby jí mohla zavolat, když babička nebude brát mobil, jestli je vše v pořádku. Podruhé vypukne v pláč, tentokrát už hysterický, otevře zprávu a čte „Je mi to moc lito ale…“. Mobilem mrští o zeď, zaboří se zpátky do polštáře a křičí „To neni pravda, panebože prosim ať to není pravda!“. Je psychicky úplně na dně, opilá, právě ztratila své dvě nejmilovanější bytosti, které na světě ještě měla. Bydlí v devátém patře.

 

            Do místnosti proudí dokořán otevřeným oknem zimní mráz, polštáře a peřiny jsou rozházené po celém pokoji, stejně jako knížky z knihovny a oblečení z komody. Mezi nimi leží mobil, na jehož rozbitém displeji si policie za pár hodin přečte zprávu „Je mi to moc lito, ale zitra se rusi navstevni hodiny, mame generalni vizitu“. Pod panelákem se vytvořil dav zvědavců, který se ale rychle rozprchává když zjistí, jaký pohled se to naskytuje. Je slyšet houkání ambulance, která je ale v tomhle případě už zbytečná.

 

Malá ručička na hodinách na stěně už dávno začala svoje další stoupání, čerstvě napadaný sníh se třpytí jako vyleštěné příbory z kavárny Fleurs, lidé spěchají na ranní schůzky, řidiči si ničí nervy ve špičkách po celé Praze a v nemocniční místnosti je příjemný chladný vzduch proudící z nedovřeného okna. Mobil ležící na nočním stolku se začne dožadovat pozornosti – rozsvítí se, začne se vrtět dokola a spustí refrén titulní písně z filmu Kristián opěvující dnešní den. Ospale se po něm natáhne ještě před chvílí nehybná ruka, následuje krátký rozhovor, z hlouby duše vyhrknutá slova „to nemůže být pravda“ a pokojem se začne šířit vzlykání paní Stejskalové, které postupně sílí a mění se v zoufalý a beznadějný pláč…

---