O Matýskovi

  ,,Tak ahoj,‘‘ v podřepu podrbu malého yorkshira za oušky. Slastně přivře oči, načež se opře předními packami o moje koleno a olízne mi nos. Jako vždy, ani už nevím od které doby, mě protivně zaštípá v očích a proto se rychle napřímím.
  ,,Ahoj babi,‘‘ lípnu babičce pusu na tvář a rychle seběhnu schody dolů k parkovišti, kde už čeká nastartovaná fabie a zbytek rodinky v plné polní. ,,Tobě to zas trvalo,‘‘ zavrčí jeden z rodičů, bez odpovědi zapadnu na sedadlo vedle setry a rozmotám sluchátka od empétrojky. Take my hand tonight….Let's not think about tomorrow….

  Celkem spokojeně sedím pod kytkou velikosti stromu v květináči, sem tam se podívám z okna, už zase prší a  naslouchám výkladu profesorky Horákové o expresionismu. Profesorka ukazuje obrazy v knize, některé se mi vážně líbí, ale přesto musím zívnout. Dobře vyhřátá učebna, v rámci možností pohodlná židle a stín kytky za mnou podněcuje moji spavost. Milé sestře, chystající se ráno na letní školu bylo pochopitelně líto, že ona vstává a já ne, takže aktivně musela rozmnožit řady nespavých o dalšího člena, tedy mě. Ondra, sedící o lavici blíž natáhne svoje tělo na stůl a hlavu zachumlá do mikiny. Ušklíbnu se a za dlaň schovám další zívnutí, jestli nebude brzy zvonit, tak usnu….

  Tiché zaklepání nenásilně vpadne do poutavého života Franze Marca. Dívka dřímající pod květinou úplně vzadu zeširoka otevře oči, kluk ležící na lavici před ní se napřímí a vlastně všichni v očekávání hledí na dveře. Profesorka zaklapne knihu, ale bez sebemenšího výrazu rozhořčení, tak jak na to je už za svoje působení na škole zvyklá. S knihou v jedné ruce otevře dveře. Postava, stojící za nimi pozvedne svoje velké hnědé oči, udělá krok dopředu a zrakem zabloudí po třídě.
  ,,Co to-‚‘‘ zakoktá profesorka Horáková, ta úctyhodná paní, kterou nikdy nic nevyvede z míry, ale nikdo jí na nevyřčenou otázku nedopoví; ve skupině jako by se krve nedořezal. Postava udělá ještě jeden krok dopředu, stále zrakem bloudí po obličejích. Její zjev, byť by mohl být považován za bizardní, nezpůsobuje odpor ani hnus, snad jen rozpačitost a úžas. To, co by v šeru chodby mohlo být považováno za divoký účes, účesem není; to, co by v nezřetelném vidění mohlo působit jako delší nos, nosem není. Postava je oblečena v džínách, jejichž různé varianty vidíme dnes a denně, v černém tričku a mikině s kapucí a černo- červenými proužky. Těžko říct, co by nám o bytosti řekly ruce, protože postava je má až po rukávy mikiny zastrčené v kapsách džín. Velké hnědé oči stále bloudí po třídě, pravděpodobně někoho hledá. Nad očima bez řas splývají bytosti po hlavě béžové chlupy, ze kterých vyrůstají špičaté uši. Pod očima jsou chloupky zastřiženy do špičata a něžně pokrývají hrbolek, který je zakončený černým čenichem. Od čeníšku splývají vousky, které lemují tlamičku; béžové chloupky se mísí s šedými a končí ve výstřihu trička. Dívka pohodlně rozvalená v zadní lavici a s hlavou v šeru květiny se narovná.
  ,,Matýsku?‘‘
Mužská postava s psí hlavou střelí očima k ní, její výraz se změní a krátce štěkne. To vytrhne zbytek skupiny z úžasu, všichni včetně profesorky sebou trhnou s napjatě sledují postavu, která zamíří dozadu. Dívka vstala ze židle, odkopne druhou, která se jí připlete pod nohy a jde postavě vstříc. Na krok od sebe se oba zastaví; jeho oči nabudou něžnějšího výrazu a jí kolem rtů pohrává jemný úsměv. 
  ,,Matýsku,‘‘ šeptne, on vytáhne lidské ruce z kapes džín a neohrabaně ji obejme.

  Stále ještě v šoku mu ovinu jednu ruku kolem pasu, pozvedne hlavu, mazlivě mi ji otře o tvář a olízne mi nos.
  ,,No tak,‘‘ lehce se zamračím a hřbetem ruky si po nose přejedu.
  Profesorka popadne dech: ,,Můžete mi to nějak vysvětlit?‘‘ Podívám se na Matesa; koutkem oka zjistím, že na mě Ondra zírá s pusou dokořán. 
  ,,Asi…ne.‘‘ Paní Horákovou tím nepřekvapím, opře se zády o skříňky pod tabulí.
  ,,Já…on….počkáme do konce hodiny, pak se uvidí.‘‘ Mates štěkne, profesorka loupne pohledem. 
  ,,To nesmíš,‘‘ zaškaredím se na něj, snad to pochopí. Vezmu ho za loket a dovedu ke svojí lavici; zapadnu na místo pod kytkou a Mat se posadí vedle mě. Třída se pomalu dostává zpátky do formy a Matesova ruka bezděčně vklouzne do mojí.

  V šatně, hlavu pod lavičkou, hledám svoje botasky do tělocviku.  ,,Fujke,‘‘ odsunu kousek vedle ne zrovna libě vonící tenisky a korunuji to úspěchem- černobílé Pumy tahám za tkaničky ven. Mat sebou trhne, zazvoní teprve teď, protože z výtvarky nás profesorka pouští o deset minut dřív. 
  ,,Jdeme,‘‘ hodím boty do igelitky, kterou mi drží, když si ji však chci vzít, nepustí ji.
  ,,No tak dobře,‘‘ usměju se a zamknu šatnu. Chodby jsou zatím vylidněné, bez úhony se dostaneme do budov tělocvičny, ale před naší dívčí šatnou se zarazím. 
  ,,Tak nesmíš,‘‘ vezmu ho za ruku a táhnu do ,,síně slávy‘‘, tedy malé nenavštěvované haly s diplomy a poháry.
  ,,Počkáš tady,‘‘ podívám se mu do očí, ani náznak, že by mi rozuměl. Poškrábu se na hlavě.
  ,,Maty, zůstaň.‘‘
V očích se mu zableskne a krátce štěkne.  ,,Nesmíš,‘‘ položím si prst na ústa, pohladím na hlavě a odejdu. Holky už na mě čekají v šatně; ty, které nemají výtvarku, jsou už pravděpodobně informovány. ,,Kdo to je? Co to je, odkud je, ty ho znáš?‘‘ střídají se otázky jedna za druhou. Z tašky vysypu na jednu hromady botasky a tričko, kraťasy musím lovit déle.  ,,Marťas, povídej,‘‘ pobídne mě Barča, přehodí nohu přes nohu a z botasek jí visí nezašněrované tkaničky. ,,To je Matýsek, babiččin yorkshir,‘‘ pokrčím rameny a převleču si tričko.  ,,A kde se tady vzal?‘‘ vykulí oči Míša. ,,Vím já,‘‘ pokrčím rameny, nasoukám se do kraťasů a s botaskami v ruce klušu do ,,síně slávy‘‘.

Mat stojí u okna. Odkašlu si, přejdu ke stolu, na který se vyhoupnu a zašněruji si boty. Obrátí se a zakňučí. Položím si prst na ústa: ,,Nesmíš.‘‘ Pochopí to, svěsí uši tak, jako vždycky a posadí se vedle mě. ,,Maty,‘‘ obejmu ho kolem pasu ,,kde ses tu vzal mi asi nepovíš, viď?‘‘ Sklopí hlavu, uši má téměř vodorovné, načež otře vousky o moji tvář. Zvednu ruku a začnu ho jemně šimrat za uchem, nebýt toho, že zvoní, seděla bych tam ještě teď….

  ,,Marťas, hejbej se!!‘‘ křikne na mě Barča a prudce odpálí florbalový míček na druhou polovinu hřiště. 
  ,,No jo, no jo,‘‘ brblám a přehodím si florbalku z jedné ruky do druhé. Katka zkazí přihrávku a míček se odkutálí do mé blízkosti, mocným rozmachem do něj švihnu, Barča mi ukáže palcem jedničku. Odhrnu si zpocené vlasy z čela a napadne mě, co asi dělá Mat. Měl zůstat schovaný v šatně, kde jsem ho zamkla a klíče odevzdala profesorce, můžu si být stoprocentně jistá, že během tělocviku nikdo do šatny nepůjde.
  ,,Marťas!‘‘ zoufale zavyje Barča, když kolem mě prosviští míček.

  Nenapadne mě nic jiného, než vzít Mata domů. Snad jediný problém je příliš pohotová sousedka, která si stihla přitisknout ruce na ústa, když jsem nestihla ho dostatečně rychle zatlačit do výtahu. Klapnutí zámku mi vrátí ozvěna osamělého bytu, rodiče jsou v práci a sestra momentálně někde mezi Vrbnem a Hynčicemi. Pověsím vestu na věšák, batoh letí do pokoje pod stůl. V kuchyni na mě čeká v ledničce oběd, u kuchyňské linky se zarazím. ,,Nemáš žízeň?‘‘ napadne mě při pohledu na dvě sklenice vyrovnané na kraji, nečekám na odpověď, která stejně nepřijde a natočím do jedné z nich vodu. Přes sklo cítím, jak mi příjemně chladí konečky prstů ještě rozpálené florbalem a podám mu ji. Uchopí sklenici, nerozhodně na mě mrkne a přiblíží si ji k čeníšku. Dovtípím se. 
  ,,Ajajaj,‘‘ řeknu a vezmu si sklenku zpátky. Nakonec ho chytnu za krk, musím se vytáhnout na špičky, prstem mu jemně otevřu tlamičku a pomalu mu spouštím vodu do hltanu. Zvolím naštěstí vhodné tempo, protože stejně většina vody mu stéká po tričku a po mikině. Z jeho soustředěného výrazu se začnu smát, až musím sklenici postavit zpátky na linku. Mates štěkne, neokřiknu ho, protože mi to nevadí. Z ledničky vytáhnu kastrol s omáčkou a masem, nakydnu to do dvou talířů a postupně je vkládám do mikrovlnky. Do přehrávače založím cédéčko Simple plan. Take my hand tonight….Let's not think about tomorrow…. Posadím se na svoje místo, v ruce vidličku a nůž. Mat sedí naproti, z příborů ležících vedle talíře je však nesvůj. Cause our hearts are locked forever….And our love will never die….Take my hand tonight, one last time….Nechám talíř talířem a postavím se za něj;chytnu mu ruce zároveň s příbory. The rain drops, the tears keep falling….I see your face and it keeps me going….Uříznu kus masa, nahrnu k němu rýži a nechám do samotného, aby si vidličkou dopravil jídlo do tlamičky. If I get lost your light's gonna guide me…..And I know that you can take me home….Druhý pokus už zvládne sám a když už mu zbývá poslední hromádka rýže na talíři, působí dojmem, jako by jedl příborem od mala.

  Odkopnu školní batůžek hlouběji pod stůl a zapnu počítač, Mat se posadí na židli u sestřina stolu. V rychlosti projedu zprávy na Novinkách. Cz, politika mě nezajímá a e-mailová schránka mi nehlásí žádné nové maily. Co teď?
  ,,Zapaříme Bulánky,‘‘ rozzářeně se k němu obrátím, mrkne a posune si židli na kolečkách na úroveň mého stolu. Dvojím kliknutím spustím hru, navolím mu zelený polštářek se jménem Matýsek a sobě jako vždycky žlutého Mazlíka. Položím mu prsty na klávesy, kterými bude ovládat svého Bulánka, navolím prostředí- tedy Na dobrou noc a zelený polštářek už padá k zemi, zalitý krví. Mat zavrčí.
  ,,Chachacha!‘‘ povytáhnu obočí, ovšem než se naděju, Mates mě sejme speciální pistolkou se čtyřmi náboji. Vyštěkne, zatímco zamračeně zaryji prsty do klávesnice…

  ,,Ahoj mami,‘‘ coby hodná dceruška vyjdu vstříc rodičům ke dveřím, ,,čau tati.‘‘ 
  ,,Co se stalo?‘‘ zareaguje tatík poplašeně.
  ,,Nic,‘‘ vezmu mu tašku z ruky a postavím na obvyklé místo, ozve se štěknutí. 
  ,,My máme psa?‘‘ strne mamka v půlce pohybu sundávání si kabátu.
  ,,No…..‘‘zaváhám, protože Matýsek zřejmě poznal jejich hlasy, ,,skoro.‘‘ ,,Jak- skoro?‘‘ jde tatík poklidně do hloubi bytu, ale hned na prahu pokoje sebou cukne dozadu, což mi přece jenom přijde trochu přehnané. Mamka mu s otevřenou pusou zírá přes rameno.
  ,,To vypadá jako Matýsek,‘‘ poznamená jeden z nich po chvilce.
  Zamračím se: ,,To je Matýsek.‘‘
Vymění si pohled, načež tatík si odkašle. ,,Hm, Marťas, pojď na chvilku do kuchyně.‘‘

Obsadím svoje místo u okna a sleduji, jak červená felicie couvá na parkovací místo, zatímco tatík staví vodu na kávu a mamka si mě ustaraně prohlíží. Jediným pohybem pustím znovu přehrávač. Take my hand tonight….Let's not think about tomorrow….Jediným ladným pohybem ho mamča zase vypne. 
  ,,Já jsem to poslouchala,‘‘ ozvu se ublíženě.
,,My teď budeme poslouchat tebe,‘‘ upozorní mě, tatík jí naservíruje kafčo a já musím vyprávět o tom, jak jsem seděla ve výtvarce, jak přišel Matýsek a tak dál.
  ,,A co s ním budeš dělat?‘‘ 
  ,,Co bych s ním měla dělat? Nic,‘‘ nechápu tu otázku.
Mamka se ušklíbne a zapíská. Pes Mates by za vteřinu skákal pod její židlí, tenhle Mates si pouze směrem k mamce odfoukne, sedne si na volnou židli a ruku mi položí kolem ramen. Podívám se na rodiče. Tatík dopije šálek, vezme i ten mamčin, vypláchne sedlinu a dá je do myčky.
  ,,Víš co Marťas, zítra se uvidí.‘‘

  Mamina ustele Matýskovi na sestřině posteli; ten se vysvleče do trička a boxerek a zachumlá se až po čeníšek.
  ,,Dobrou noc,‘‘ podrbu ho za ouškem a skočím do svojí postýlky. Celkem spokojeně se protáhnu, v pátek jsem vždycky strašně unavená po celém týdnu…štěstěna mi ovšem nepřeje strávit poklidné usínání, protože se zvenku ozvou nejprve tlumené, ale potom docela silné výbuchy. Nejsem takový nadšenec, abych hned letěla k oknu a koukala s vyvalenýma očima na ohňostroj, otočím se na druhý bok, kousek peřiny smotaný pod tváří. Jeden odpal byl docela silný otevřu oči- přesně tak třesoucí se peřinu na posteli u protější stěny. Babička říkala, že Matýsek se strašně bojí světlic na Silvestra…. Odhodím peřinu a přejdu k němu. 
  ,,Maty, uhni kousek,‘‘ strčím do něj, udělá mi místo. Postel není příliš široká, ale vlezu si k němu, přetáhnu na sebe kousek peřiny, pod kterou ho obejmu. Skloní mi hlavu k obličeji, na nose mě zastudí jeho čeníšek.
  ,,No tak,‘‘ zasměji se a utřu si nos do jeho chloupků. Trochu tím povolí třas jeho těla a když ho začnu jemně drbat za ouškem, postupně mizí úplně….

Slastně se protáhnu a otevřu oči. Skrz žaluzie se snaží prodrat do pokoje sluneční paprsky, přispěje to k mojí dobré náladě, jak jsem se dobře vyspala. Přetočím se na bok….druhá polovina postele je prázdná. I džíny přehozené přes židli u mého stolu jsou pryč…..Prohrábnu si vlasy a jdu se podívat do kuchyně- prázdné kuchyně- stejně jako koupelna. CD Simple plan zůstalo ležet vedle přehrávače, založím ho dovnitř a spustím, o něco tišeji než včera. Take my hand tonight…..Let's not think about tomorrow… Z pokoje se ozve melodie mobilního telefonu, jelikož rodiče ještě spí, pospíším si přijmout hovor.
  ,,Ahoj babi.‘‘ 
  ,,Ahoj Marti,‘‘ přidušeně vzlykne.
  Vyděsí mě to: ,,Co se děje?‘‘
  ,,Marti……Matýsek dnes v noci umřel.‘‘
 Z kuchyně tlumeně zaznívá punková písnička.
And our love will never die…..Take my hand tonight…..One last time.

---