Soumrak bohů

Na kopci jsem stál a ruce rozpřáhnul,

bych se zadíval a soumrak bohů přivítal,

v den plný naděje a štěstí jsem uvěřil,

ale jen horkou vodou jsem se opařil.

První máj lásku slaví, avšak nevypráví,

kde bych měl hledat to své štěstí,

kterého byl dnešní úsvit zvěstí.

Ptáci krouží, voda šumí, lesy zelené

přinášejí zprávy radostné,

že milenců den již přišel, avšak nevyslyšel,

že chci být ten, komu uskuteční se jeho sen.

Křičím v dál a prosím bohy,

nemusíte mi odpovídat slovy,

stačí mi jen ukázat ten směr,

kudy půjdu a vyhnu se černých děr,

kde by skončila duše má,

tak prázdná a samotná.

Když v tom se vítr opře a vlasy mé,

jako pluh pole oře, prameny mi rozčísne,

mraky se pohnout, už slyším kroky,

jen vnímám pláč, trvalo by zjistit roky,

odkud přišel a co je zač.

Zlatý déšť mě ovine, ramena mi přikryje,

slzy smutku po košili stékají,

ale nejsou moje, jsou jen její.

Pro samotu pláče jako malé ptáče,

které zůstalo samo nesoucí si lano,

aby zbarvilo nebe rudou krví,

sotva kdo se o tom dozví.

Proderu se zlatým deštěm, chytnu její ruku,

přestává plakat, oči má už v suchu,

a líbaje tu krásnou dívku, ukážu jí,

že soumrak bohů za to všechno nestojí.

Vítr se zastavil, něžně jsem ji pohladil,

stáli jsme spolu, už nedívaje se dolů

a uviděli zázrak, stačil jeden malý náznak.

Pouze spolu teď věřili jsme tomu,

že nás potkal nejkrásnější úsvit bohů.