Městem vlčích máků

Do města dorazil anděl. Přišel od východu po jedné z málo frekventovaných cest, vlasy slepené v přírodní dredy a boty špinavé od jílu polních cest. Nerozhlížel se nikde kolem sebe, šel, kam ho nohy nesly, pozoroval chodník, jako by do něj chtěl zrakem vypálit díru. Neuplynuly ani tři dny a všichni obyvatelé si byli jeho přítomnosti ve městě vědomi. Kudy procházel, tam vyrostly vlčí máky. Razily si cestu skrz chodníky, mezi dlažebními kostkami, uprostřed křižovatek. Všude se linula vůně těchto květin a lidé vzpomínali na dětství a Makovou panenku. Nezaměstnaní dostali práci, vytrhávali rostliny na silnicích i s kořeny, sázeli je do květináčů a rozdávali lidem na upomínku an-děla – jejich nového patrona města. Zachraňovali tak obyvatele před dopravními nehodami, které by mohla způsobit záplava rudých květů. Neobjevily se žádné alergie na vlčí mák a lidé omezili jízdu autem. I návštěvníci zanechávali svá vozidla na okraji města a dál pokračovali po svých. Vzduch dostal novou vůni, domy barvu. Svět se stal veselejším a zdravějším. Anděl procházel mezi domy s pohledem skoro pořád upřeným na špičky svých tmavých bot. Jen několikrát za den se zastavil a svou vznešenou bradu namířil k nebesům. Stál takhle bez hnutí po dobu pěti minut, potom obrátil svůj zrak zpět k zemi a pokračoval ve svém bloumání. Obyvatelé ho nikdy nespatřili odpočívat. Jeho dlouhý černý plášť, který končil asi tak centimetr nad zemí, bez-vadně ladil se smutkem zčernalými křídly. Vypadala, jako by je sežehnul plamen, který jim však nemohl vážněji ublížit. Na andělovi bylo poznat, že není úplně ve své kůži, nikdo ho však na ulici nezastavil, nikdo se nezajímal, odkud přišel, proč přišel, ani co se mu stalo, měli sami svých pro-blémů dost. Anděl svůj příběh sám nikomu nevnucoval. Když byl ve městě už asi týden, zabloudil na svých toulkách k právě opravované katedrále. Byla noc, měsíc zářil v úplňku a ulicemi se vznášela spolu s malými poletujícími světýlky Svatojánská píseň broučků. Všechna okna domů, kolem kterých anděl té noci procházel, byla otevřená dokořán. Zatímco obyvatelé vyrazili za město na lov podzemního podkladu, jejich byty jako houby nasávaly melodii svatojánských broučků. Anděl se zastavil na malém náměstí a chvíli se rozhlížel okolo sebe. Přistoupil k lešení ka-tedrály a jedním prudkým pohybem si roztrhl pravé křídlo po celé jeho šířce. Sesul se na zem. Temně fialová krev odkapávala z tržné rány, která kvůli hustému černému peří nebyla vidět. Tiše si pobrukoval broučí píseň. Za svítání se rozjaření obyvatelé začali vracet do svých domovů. V čele největšího zástupu honičů za pokladem šel zrzavý mladý muž a nesl náruč různobarevných drahokamů. Zástup lidí tančil, zpíval a oslavoval. Letos se lov podařil. Před katedrálou zůstala jako vzpomínka hrstka pírek. Krev anděla se rozlívala ulicemi a znovu změnila barvu celého města. Tekla z kopce, tekla do kopce, zahubila všechny vlčí máky a odnesla je sebou k východu cestou, po které anděl přišel. Přišlo léto ve své plné kráse, zrzoun prochlastal vše, co měl, a musel se vrátit do práce. Oby-vatelé se navrátili do svých klimatizovaných vozidel, vůni květů překryly výpary automobilů a znovu nezaměstnaní pomalu začali připravovat město na velký srpnový veletrh nově objevných odrůd fazolí. Těšili se na něj hlavně malé děti, protože jako zlatý hřeb veletrhu měli slíbeno poprvé spatřit výrobu bílé vody.

---