Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOsudný rozhovor
07. 05. 2008
2
5
952
Autor
Dahlia
Všechno se se mnou točí. Je tady nepříjemně ostrý světlo. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala? Najednou se to zastavilo. Konečně vidím jasně, nerozostřeně. Oči už si přivykly nadměrnýmu osvětlení.
Stále si kladu otázku, kde to jsem? Je to tady nějaký divný. Podél obvodu celý místnosti jsou jen regály s knížkama. Teda po celým obvodu ne. Jsou tu dveře. Dřevěný. V místnosti jsou nějaký malý stolky, na kterejch jsou, pro změnu, knížky. Na některejch jsou pavučiny. Je vidět, že se jich dlouho nikdo nedotkl. Co tady dělám?
Najednou se otevírají dveře a vchází nějakej postarší chlápek. No chlápek, mohl by být můj děda. Přinejmenším.
„Tak jsi tu.“ osloví mě neznámá osoba.
„Co tady dělám? Kdo jste? Kde to jsem?“
„Jsi tu, protože jsem si s tebou chtěl promluvit. Jsi u mě doma. A kdo jsem? Hádej.“
„To opravdu netuším.“
„Dobrá. Nechám tě tu o samotě. Pořádně se zde rozhlídni. Třeba ti to po chvíli dojde.“ Odešel.
Procházela jsem se kolem knihovny. A hele, tady je mý jméno. Kde to jsem? Vytáhnu tuhle zaprášenou tlustou knihu. Jsou zde podrobně popsány mý zážitky z dětství a mý pocity. Že by osud?
V tu chvíli se objevil stařík.
„Uhádla jsi.“
„Takže vy jste...“
„Ano, osud. Zcela jistě na mne máš mnoho otázek. Opět tě tu nechám samotnou. Pořádně si promysli, co bys chtěla vědět, na co by ses mne chtěla zeptat. Tady máš pergamen, pero a inkoust.“
„D-dobře. Děkuji. A co když budu hotová?“
„Stačí zavolat.“ řekl a zmizel.
Nechal mne zde samotnou. Sedla jsem si ke stolku, odsunula pár knih a začla jsem psát. Trvalo mi to asi.. Teď jsem si všimla, že tady nejsou jediný hodiny. Jen přesýpací. Celkově to tady vypadá strašně staře.
„Osude, os-“ ani jsem to podruhý nedořekla. Vešel do dveří. Posadil se naproti mně do čalouněnýho křesla.
„Tak spusť.“
„Dobrá. Co je vlastně náplní vaší práce?“
„Zásah potopená.“
„Prosím?“
„Tuto otázku jsem čekal, ale spíše až na konci.“
„Aha.“ „Tak ti odpovím. Já tu jen tak sedím a hlídám tyto knihy.“
„Takže vy je nepíšete?“
„Ne.“
„To znamená, že neovlivňujete naše životy?“
„Ano i ne.“
„Tomu nerozumím.“
„Je důležité, abys mne pochopila správně. Jisté věci ovlivnit mohu. Třeba mohu stanovit cíle, ke kterým směřujete. Ale musíte pro to něco udělat sami. Pokud pro to nic neuděláte, nedojdete k nim. Dám ti příklad. Třeba malému chlapci dám talent na malování. Pokud bude mít zájem a bude talent rozvíjet, má velkou šanci stát se slavným malířem. Pokud se rozhodne to ignorovat, bude se muset sám rozhodnout, co dál.“
„Ale co když ten talent neobjeví?“
„Zapomínáš, s kým mluvíš. Od toho jsem tu já. Někdo se to dozví dřív, někdo později.“
„Ale..“ V tom mi to došlo. Došlo mi, co mi chtěl celou dobu říct. „Takže platí, že každý je strůjce svého štěstí?“
„Ano.“
„Takže jen lehce zasahujete do našich životů?“
„Ano i ne. Máš ještě nějaké otázky?“
„Ano, poslední. Proč jsem tady?“
„Na toto ti konkrétně neodpovím. Časem to poznáš.“
„Ale..“
„Žádné ale. Omluv mne.“
„Ještě mám jeden dotaz. Co když budu mít nějaké otázky později?“
„Tak se zastav.“
„Jak?“
„Osud ti poradí.“ záhadně se usmál.
"Ještě něco ti řeknu. Jsi jedna z mála, kdo se nezeptal na sebe. Nezklamala jsi mne. Omluv mne, ale povinnosti už čekají.“ „Samozřejmě.“
„Tak ahoj.“ „Na shledanou, Osude.“
Stihla jsem říct, než zmizel. Ani jsem mu nestihla poděkovat. Napsala jsem vzkaz, že mu moc děkuju a nechala jsem ho položenej na stolku.
Potom se všechno rozplynulo a já se probudila z kómatu. Slyšela jsem kolem sebe známe hlasy. Našla jsem odvahu a otevřela oči.
5 názorů
nemusí, máš pravdu. ber to, co jsem napsal, spíš jako poznámky ke stylu, to bylo to hlavní, co jsem chtěl říct.
Děkuji za názor.. mimochodem, kdo říká, že by pohled na osud musel přinést něco nového? píšu to, co si myslím..
ten rozhovor je divnej, neplyne přirozeně. objevují se v něm typické nešvary začátetčníků"
1. opakování toho, co je v přímé řeči, znovu mimo přímou řeč:
„Dobrá. Nechám tě tu o samotě.(...)" Nechal mě tady samotnou.
2. prokládání rozhovoru zbytečnými výplněmi:
„Ještě mám jeden dotaz.“ „Povídej.“ „Co když budu mít nějaké otázky později?“
("Povídej" je zbytečné)
„Tak ahoj.“ „Na shledanou, Osude.“
(stačí říct Rozloučili jsme se)
přímá řeč je hodně silný stylistický prostředek, dokáže výborně vtáhnout do děje, ale nesmí se jí plýtvat. Každá promluva by měla mít své opodstatnění.
Bohužel, i když odhlédnu od stylu, tak text nezáří, pointa není nic moc, a pohled na osud také nepřináší nic nového.