Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seCo není o hovně, je o hovně
15. 05. 2008
1
78
3110
Autor
Lakrov
S jistou dávkou nevole si začínám všímat, jak mezi uživatele povídkového kouta téhle písmenkové pavučiny proniká názor, že povídka, obsahující příběh se zřetelným dějem, je povídkou bez budoucnosti a že i v současnosti je vlasně čímsi nepatřičným.
Dokáže někdo vysvětlit pojem povídka a vymezit, odkud kam sahá jeho rozsah, případně čím by se správná povídka měla zabývat?
Odpověď na komentáře:
Děkuji především za odkazy různých zdrojů na webu. Přístup na internet mám teprve nedávno (od léta 95), a tak si začínám všímat, přibývajícího množství informací. Malá část z nich bude asi i pravdivá. :-)
Od téhle diskuse se dala očekávat i větší informační bitva, ale jak to vypadá, sešlo se víc rozumných, než informovaných.
A jaký je závěr? (málem jste mě zviklali). Patří do povídek příběh, nebo mají být o.h...? Kdo to rozhodne? Jak to zhodnotit?
Generace mých vrstevníků má dost daleko k dnešnímu všudepřítomnému hodnocení trhem. Tahle dovednost nás postihla jen málo. Trochu ale přece.
Je to už několik let. Rozbila se mi sklenice s lepidlem. Děti byly malé, a tak ho dostaly, ať slepují, co je napadne. Vyrobily všelijaké asambláže (obrázky a suvenýry) z různých zbytečností a ptaly se: "Je to hezké?" Museli jsme pochopitelně odpovědět, že se nám to líbí, ale to jim nějak nestačilo. "Zkuste, jestli by to někdo koupil," napadlo mě.
Rozložily 'zboží' na stolek před vchodem do zahrady. Přišla sousedka odnaproti a nakoupila za pětikorunu. Za chvíli soused odzdola, za dvacku. Ale pak šlo kolem i pár cizích lidí a taky něco koupili. Samozřejmě především proto, že chtěli udělat radost malým dětem.
Nám zřejmě žádný kolemjdoucí radost udělat chtít nebude. Píšeme pro pár sousedů, nebo si myslíme, že by to koupil i někdo jiný? Nebo že by dílo, v současnosti nedoceněné, čekala sláva v budoucnosti? Spíš si myslím, že už za týden si ho nikdo ani nevšimne.
A teď několik příkladů (po nichž se někdo ptal) z obou břehů:
#1 | #2 | #3 | #4 | #5 | #6 | #7
Na závěr ještě poděkování všem komentujícím. Zvláštní dík pak pro Repulsion za přehledný rozbor a za ujištění, že i dnes smějí lidé — jak pisatelé tak čtenáři — mít různý vkus.
78 názorů
Lakrov
zrovna jsem se mrkla
na tvojí stránku
Obratník jsem rozečetla
nemá vatová místa
má spád
a vtáhnul
Pro baronka:
Bradbury se mi líbí. V. Fischla bohužel neznám. Podívám se.
Lakrov
na delší trať
to je román
třeba pěkné povídky má Viktor Fischl
Povidky jeruzalémské
nebo Ray Bradbury
jsou to mistrovská dílka
pro baronka:
> povídka má být svěží
> nedlouhá
Jak definovat, co je nedlouhá?
Uznávám obě formy - klasickou s nosným příběhem a nějakým aspoň trochu překvapivým závěrem i nověji pojatou - ovšem nikoli o hovně : nemá-li nosný příběh, musí mít alespoň myšlenku, pointu a překvapivý závěr, nebo alespoň méně obvyklý obraz.
Diskuzní téma je přínosné, některé věci je třeba si říct - těch co mají jasno zas až tak moc není.... *
Oduševnělost
24. 05. 2008
Pod slovem povídka si představím nejaký příběh normálně vyprávěný. I když se dá napsat i básnickou mluvou, takže si troufnu říct, že definovat ji jednoznačne neumim. U sebe rozlišuji povídky od básní tak, že u básní rozsekám povídku do krátkých řádků a odstavců a povídu nechám jak je :D První komentář k diskuzi říká, že je to dlouho mrtvý žánr, to je nějaká blbost ne? Vžtyť příběhy se píší a vypráví stále ne? S rostoucí leností lidstva a tedy i "umělců" jde většina umní k čertu, ale povídky básně úvahy a jiný ptákoviny,které jsou vlastně všechno jen vypravování tu budou.
brcalovezelena
18. 05. 2008mozkozrouti
17. 05. 2008
Teichman: Když já Kafkovy povídky nikdy nečet :o) Čet jsem jen Proces a Zámek...
Mám za to, že diskutovat o tom, co je a co není povídka, přísluší teoretikům, kteří na to mají školy. Mám za to, že pro spisovatele to tak důležité není.
Winter: Toho Grasse jsem sice nečetl, ale tématický povídkový cyklus může mít často spíš blíže k románu. Třeba Londonův Tulák po hvězdách...
Teichman: Já si třeba na povídky nikdy nijak zvlášť nepotrpěl. Jako kluk jsem četl Ernesta T. Setona, později Brudburyho, Asimova, taky se mi líbil Neff a jeho Vejce naruby. Jinak si na moc povídkových knížek nevzpomínám... jo, ještě Kunderovy Směšné lásky.
Sám jsem sesmolil pár "povídek" či něčeho na ten způsob, až jsem se začal pohybovat na těchhle "literárních serverech". Do té doby mi také připadalo, že povídky jsou něco, s čím nemá moc smysl ztrácet čas.
Nicméně "internetová povídka", řekl bych, je specifický žánr (na rozdíl od "internetové básně", kde nějaký zásadní rozdíl oproti "papíru" nevidím). Možná bychom to mohli pojmenovat jinak :o)
Každopádně - cokoliv se ocitne na Internetu a najde si to čtenáře (i když třeba velmi omezený okruh) je svým způsobem živé. Literární kvalita je často nevalná, ale jak jsem již předeslal, to není hlavním smyslem většiny této tvorby - tím je komunikace a interakce. A určitě to má svůj význam. Někomu vadí, že literatura jako taková dostává dost často "na frak". No, mě osobně tak trochu také. Ale nevidím to až tak tragicky (i když se někdy k takovým dílům vyjadřuji velmi kriticky :o)). Ale ta literatura v tomto prostředí úplně zabitá či odsunutá na vedlejší kolej není. Různě tím prostupuje a prolíná, a tu a tam vyplave na povrch něco zajímavého...
Však jo, a člověk je snad součástí světa, ni?
Teichmane: vím, že je to hodně mimo tvůj vkus (takže, prosím, bez předsudků), takové Grassovo Mé století funguje perfektně. Sto povídek pro každý rok minulého století jedna. Volbou formátu povídky Grass získal podstatně více prostoru, než kdyby se celé století jal ohlodávat románem - tak může být všude. Nemyslím vůbec formu, obsah, ale jen a pouze cestu, po níž se dá šlapat všemi možnými styly.
Zuzulinka: Ona pointa nemusí být vždy zákonitě "vševysvětlující". Právě naopak - může klidně "všetotálněnahlavustavící" apod. :o)
Jako myslím, že se všichni shodneme nad neskrývanou genialitou Octopusovy povídky, která nastiňuje směr, jímž bychom se měli všichni vydat, tj. naprosté zhutnění informace .)
S tou ponitou bych to za sebe viděl tak, že být musí, bez pointy se text rozmělní a vlastně ztrácí smysl. I když já rád pointu rozprašenou do celého textu, nikoliv jen do poslední věty/odstavce - pak mám sklony vnímat text spíše jako anekdotu. Text bez poiny neskrývá místo pro fantazii, ale pouze prázdnotu.
A nakonec si myslím, že kvality textu může posoudit bezprostředně pouze autor, pokud má ovšem jistý stupeň soudnosti, což by asi má. Záleží pak kolik lidí se (podotýkám z vlastní vůle) naladí na autorovu notu - přece jenom ambicí spisovatelství je zachytit svět, nebo ne?
asi povídáním...měl by to podle mě být příběh, který nemusí nutně mít pointu...ba co naopak, to nedořečené dává více prostoru čtenáři...
já bych to taky neřešil - nic není mrtvého, ani povídka - souhlasím se všema pode mnou, bych jen opakoval - net není nejvhodnější prostředí pro dlouhé texty - záplava párřádkových, rychlých textů spolehlivě zadusí... za povídkami se většinou musí jinam
len krátko. poviedka nie je mŕtvy žáner. zvlášť nie tie poviedky, ktoré majú dej a pointu. možno to nezodpovedá potrebám dnešnej zdegenerovanej spoločnosti, ale poviedka je tu stále prítomná.
p.s.: na písmáku sú poviedky neobľúbené preto,lebo väčšina autorov je lenivá čítať texty dlhšie ako desať riadkov a tak to proste obídu a nechajú nepovšimnuté. a potom tu prídu ešte drzo frflať.
Debata ode dna směrem nahoru není marná.
Blbé je, že nejen pomyslný vrchol plovoucího ledovce zdobí třešnička coby titul.
Inu, povídka... ale kde? Ono je přece jen rozdíl mezí povídkou publikovanou v tištěné knize a povídkou vystavenou na Internetu. Čistě proto, že je zde jiný přístup čtenáře a dost možná i čtenářská obec.
Čtenář "papírový" je obvykle trpělivější. I to se ovšem mění - pochybuji, že se dnes najde mnoho lidí schopných přelouskat komplet Hledání ztraceného času či Ságu rodu Forsytů. Už Mario Puzo psal, že Dickens a spol. dokázali popsat 100 stran o ničem, než vypustili "suchý prd". Nebyla televize a četba tedy sloužila k ukrácení dlouhých zimních večerů. Nároky čtenáře jsou tedy poněkud jiné a různorodé. Někdo chce vhodnou četbu do vlaku či metra, někdo něco, po čem se mu bude dobře usínat, jiný hledá únik z všední reality (proto ta obrovská obliba fantasy) a konečně někdo pořád ještě je tak bláhový, že by rád sem tam nějakou tu inspirující myšlenku.
Pokud jde o Internet, je to všechno mnohem horší, zvlášť, když se jedná o dílo na tzv. literárním serveru. Každý čtenář má ruku položenu na myši, takže není nic snazšího, pokud něco nezaujme, prostě kliknout na další odkaz. V podstatě se to dá přirovnat k tomu, když má člověk v ruce dálkové ovládání televizoru a "surfuje po kanálech".
Tudíž je třeba takové čtenáře neustále "držet v šachu" buď mu servírovat gagy, nebo ho udržovat v napětí apod. A nezbytným atributem dobré internetové povídky je uspokojivá pointa.
Je to docela fuška. Takže se nabízí otázka, zda to stojí za námahu. Protože spoustě čtenářů spíše než takovou "vymakanou" povídku skutečně uvítá prosté "sdělování pocitů", pokud jim to umožní s autorem sympatizovat nebo ho naopak upřímně nenávidět, či si připomenout něco z vlastního života.
Kdo chce psát prozaický útvar, musí si ujasnit priority - chci svou tvorbou zabavit především sebe? Chci ostatním něco sdělit? Chci se jen z něčeho vypsat nebo skutečně "tvořit literaturu"? Nebo chci touto formou prostě jen s lidmi nějak komunikovat?
Tož tak.
každý, kdo píše, se snaží přiblížit světu svým pohledem (berme už ty vzručnější)..
ty, teichmane, hledáš někoho, kdo by se trefil, třeba jen lehce, do tvého vkusu.. nějakého beatníka..
..tak hledej, někde se nová generace určitě rodí..
:-)
Jenže tohle bude dlouhé čekání. Myslím, že sjednotit literaturu v dnešním roztříštěném světě půjde dost těžko - i když nic není nemožné, takže vlastně jo, nějak jsem se unáhlil. I když mě tak napadá, že instituk "autority" nefunguje jenom u nás.
pozorovatel
15. 05. 2008
aha, takže netradiční avantgardní povídka, která přetváří struktury daného média - jo, to by šlo.
pozorovatel
15. 05. 2008
A nebyl by to náhodou román?
Popřípadě román sestříhaný na rozsah povídky?
pozorovatel
15. 05. 2008
Ano Edmund je génius! Ale mezi námi, nepotrebujem taky píše pekelně dobré povídky - vlastně mají hodně podobného.
Zřetelný děj je v pořádku, ale je těžší ho zpracovat, aby z toho nebylo takové to "Šel jsem k babičce. Zazvonil jsem. Babička nebyla doma."
je potřeba rozlišit povídku a vypravování
třeba Edmund má povedený povídky (nebo spíš divadelní hry) se zřetelným dějem.. ten mne baví! Umí překvapit, jak zde nadhodil jako důležitou vlastnost povídky (ne vždy nutnou) Syd.. :-)
Přesně tak: baví (ve všech možných smyslech slova), sám nic jiného taky nechci.
hmm.. ani nevím co odpovědět..
..mno, pokud je to povídka se zřetelným dějem, měla by být poutavě napsána.. nechceme se přece proplítat stovkami vět typu Ach, Džejku!.
..ať už zřetelný nebo nezřetelný, hlavní je, když text čtenáře baví.
nepotrebujem
15. 05. 2008
Já osobně bych vypíchl dva body z té wiki:
-Hlavní postavy se nevyvíjejí
-Omezený záběr životní reality
Někdy se z té omezenosti dají vysekat krásné tvary.
Mimochodem čekání na nového Burroughse od člověka, který tvrdí, že literatura má držet krok s dobou - není to krapet protimluv?
(Nic proti Burroughsovi)
Zajímal by mě konkrétní příklad, jestli máš.
Jinak já osobně od textu čekám zajímavé zpracování, pokud je to jen, jak říkáš - příběh se zřetelným dějem - tak to pro mě není literární, to je povídka do Napsáno životem a nedivím se, že ji budou čtenáři odsuzovat, třebaže si nemyslím, že by byla více odsouzeníhodná a dokonce ani více odsuzovaná, než jiné povídky.
Dobrou povídku si každý zhodnotí jako dobrou po svém, kdyby se vše hodnotilo vědecky, pisatel braku by zhynul v bídě. A celkem se ztrácím v tom o čem se diskutuje:)
hezky o tomhle promlouvá DeKorne, viz:
Subjektivní vědomí je nezbytnou podmínkou pro pozorování jakékoliv prostorové dimenze. Čas, chápaný jako dimenze trvání, zůstává závislý na paměti a představivosti, nemůžeme ho odtrhnout od vědomí, aniž bychom porušili subjektivní zkušenost. Časoprostor vyjadřuje zkušenost našeho subjektivního vědomí, které je ponořeno do třírozměrného prostoru. Ale to není zdaleka jediná skutečnost. Bod vědomí o "nulovém rozměru", je-li zaměřen dovnitř, vnímá další oblast, kterou DeKorne nazývá "prostoromysl", což je zrcadlový obraz "myslprostoru". Myslprostor a prostoromysl jsou dvě nekonečna vzájemně se konfrontující přes lidské vědomí.
Neznámé věci lze rozdělit na dvě skupiny: na ty, které jsou venku a mohou být zažity pomocí smyslů, a na ty, které jsou uvnitř a mohou být zažity bezprostředně. Druhou skupinu nazýváme nevědomí. Když člověk vnímá realitu vnějšího světa, je naladěn na myslprostor, na prostoromysl se přeladí, když se zabývá vnitřním světem své psychiky.
Když se zabýváme objekty ze světa představ, nemluví o nich šaman jako o fantazii nebo představivosti, tak jak jsou dnes tyto pojmy chápány, nezabývá se fikcí nebo tím, co je tvořeno fantazií. Svět představ je pro něj nejen ontologicky skutečný, ale je to svět, který má svou formu, své rozměry a své obyvatele. Svět představ je sám o sobě světem skutečným, je dosažitelný změněnými stavy vědomí, je zalidněn ontologicky skutečnými bytostmi a prolíná se s každodenním hmotným světem, i když většinou způsobem, který vzdoruje racionálnímu pochopení.
http://vasinasi.blog.cz/0802/jim-dekorne-psychotropni-samanismus
Někdy má smysl jedna věta, která vykouzlí úsměv, víc, než celý román. A proč by vlastně povídka měla být v krizi, když jen mění svou tvář podle potřeb doby.
charms je typicky realista, stejně jako marques, realita je všecko. i hučení v uších... a tu nesmyslnost beru zpět, už se mi omrzela, zdá se mi to neudržitelné ke všemu tvrzení...
termín nesmyslnost beru spíš jako hříčku, pokus najít nový pohled odněkud, v podstatě něco jako modernizovaný surreál, dada, tak jsem to myslel... tam Charms zapadá skvěle... rovná se současně... slovo píčovina jest mocným žertem, ovšem jen nepovedeným... hehe
Pišta_Hufnágl
15. 05. 2008
ale jako příklad věci se silným příběhem bych uvedl knihu Filipa Slenáře "Červené dlaždice", některé atributy dobrého čtení to splňuje...
Hlavně zapomeň na slovo pojem. Pojem povídka zavedli praštění redaktoři, aby ji odlišili od soudničky a zpráv z burzy.