Že by konec?

Krev po paži stéká,
jak potůček mléka.
Pomalu a nejistě
opouští bojiště.

Kapalina červená
slzami zředěná
padá po kapkách,
stéká po látkách
na chladnou zem.

Jizva rozšklebená
už se uzavírá
a přesto stále krvácí
mé srdce zlomené.

Duše bloudí
údolím stínů,
celá se souží
a hledá vinu.

Tělo samý šrám,
dřevěné jako trám.
Stojí na lešení
plné běsnění.

Užiji si volný pád
není čeho se bát.
Země přijme mě,
s radostí obejme.

Můj velký strach
a moji odvahu
odvál vítr
jako prach.