Čas

Čas s tebou uplynul jak voda

a já pořád přemýšlím,

zda nebyla to chyba.

Chtěla bych, aby to byl jen zlý sen,

který budí mě noc co noc

a já pak ocitám se bez tvých slov.

Tak obklopená a přitom sama,

připadám si jak rosa z rána.

Jak blesk z čistého nebe,

opuštěná věta bez písmene,

tak já cítím se den za dnem,

co ještě nepoznal tvář sebe.

Odpustila jsem ti všechno co se dalo,

jen aby to do sebe zas zapadalo.

Věřila ti každý slovo,

cítila tvůj dech

a stejně moje srdce začalo krvácet.

Kdo zahojí ty rány na něm,

kdo zbaví ho té bolesti,

snad ten, který přijde za mnou

a neřekne jen hlouposti.

Snažila jsem se dát ti všechno,

co cítila jsem k tobě,

zdálo se, ze skončí to až v hrobě.

Překonala sama sebe,

dala všechno, co ti mohla dát,

nic z toho však nestačilo,

přece jinou začal jsi milovat.

Já nemůžu ti zabránit,

snad jen bojovat a zvítězit.

Se srdcem svým teď mluvit nechci,

jen hlava ovládá mé city.

Jak ráda bych skončila tu krutou bolest,

však nejsem žádný sobec.

Nikdy už ti nenaletím, na ty hezký slova,

nejradši bych začala žít znova.

Nevím, jak teď znovu mám jít dál,

snad ukáže to někdo, kdo věří ve mně

a kdo by o mě stál.

Ukradls mi moje srdce,

aby dobře u tebe se mělo,

však odhodils ho do pozadí

a ono začalo se třást,

jak právě narozené mládě,

které nikdo nechtěl vychovat.

Narovinu říkat věci,

to pod tvou úroveň se zdá,

ty ale ani netušíš, jak velkou cenu

pro mě tohle má.

      Byl jsi moje velká láska a ty to víš,

tak proč odešel jsi pryč?

Kam poděla se tvoje láska,

proč už nejsem tvoje kráska?

Ty krásné chvíle čas už dávno vzal,

na lásku už nevěřím,

tys mi víru vzal!