Labyrintem duše

Teď už vím,proč tak rád

vysedával na okraji představ a snů,

skrytě a

nehnutě,

potírán odstínem ocelové noci.

 

Tíha každičké vdechnuté vteřiny

tepala jeho mladou krví

a nemilosrdně tuhla v železo

bolesti a

smutku

zatímco srdce,

přetavila v tvář staré a

zrezivělé

harfy.

 

Jen hrajte,vy černí andělé na struny,prsteníčkem spánku!

Labutí píseň lásky,

dozněla mu v h moll dní, bez barvy a lesku

právě ve chvíli,

kdy si uvědomil,

že dýchá dechem ztraceného stínu,

který přišel o iluze,

že se kdy navrátí

do svého

otupělého

těla.

 

ZTRATIL SEBE

desátou planetu

vesmíru

svého

života,

který se nekonečně rozpíná

po galaxiích hvězdných JÁ.

 

JEHO hvězda, dopadla na misku

popletených vah:

teď duše převažuje pírko lásky

a pírko zase duše hlad

 

tak sedí noc co noc

kolébán klidným oddychováním

jeho spolutrpitele....

 

a marně přemýšlí

jak se mohlo stát,

že v sobě zbloudil,

tak ponenáhlu a lehce,

jako den zlatí sluncem

tmavou pleť noci...

 

 

 

---