Dietmar a Hildegarda

Oběma jim před očima běželo krásné společné dětství strávené na hradě, který se vypínal za jejich zády. Ona – nejstarší dcera hradního pána, on – nejstarší syn jeho správce. Dokud byli malí a trávili svůj čas pobíháním v bezpečí hradního nádvoří obehnaného pevnými hradbami, jejich rozdílný původ nikomu nevadil. Pak trochu povyrostli, a hradní prostor jim najednou byl malý. Místo pobíhání pod hradbami a hraní her s ostatními dětmi trávili svůj čas dlouhými procházkami po hradních pozemcích a vážnými rozhovory. Byli příliš mladí na skutečný vztah, ale byli si od malička příliš blízcí, než aby mezi nimi nevzniklo zvláštní pouto.

Ale pak se stalo, co se stát muselo. Hildegardě bylo 13, když ji otec zasnoubil s bohatým rytířem, vzdáleným příbuzným jeho ženy. A rovnou ji poslal do kláštera, aby si tam osvojila vše, co je nutné pro budoucí hradní paní. Svatba bude za dva roky.
Dietmar se dlouho nemohl vzpamatovat ze ztráty přítelkyně. Podnikal dlouhé výpravy do okolních lesů a čím dál víc si uvědomoval, že to, co poslední dobou k Hildegardě cítil, nebylo už dětské kamarádství, ale láska. Ta však nemohla nikdy dojít svého naplnění. Co nevadilo u dětských her – jejich rozdílné sociální postavení – to mezi ně nyní postavilo nepřekonatelnou bariéru. Dietmarova rodina nebyla chudá, a kterákoli z dívek, co jich na hradě a v okolí bylo, by se ráda stala jeho ženou – vždyť jako nejstarší syn jistě převezme jednou úřad svého otce, a bude se mít dobře. Kterákoli – až na tu jedinou, o kterou by  opravdu stál.

Po celé dva roky, kdy byla Hildegarda v klášteře, proháněl všechny dívky na hradě a hledal mezi nimi tu, která by mu ji mohla nahradit. Žádná se mu nevzpírala a každá doufala, že právě ona mladého muže okouzlí a zaujme místo v bohatém domě po jeho boku. Našel tělesnou lásku, poznal rozkoš, ale nikde nemohl nalézt to splynutí duší, které pociťovali s Hildegardou.
A pak se začal blížit čas jejího návratu. Na hradě se dělaly přípravy na velkolepou svatbu. Nechtěl se s Hildegardou setkat, věděl, že by se nedokázal ovládnout. Nechtěl jí ublížit, stále ji nosil v srdci jako tu nevinnou holubičku, kterou naposledy viděl před dvěma roky. Dávno si ji už nezasloužil. Vyprosil si od otce dovolení, aby mohl jít na čas studovat do klášterní školy na nedalekém ostrově, pod záminkou, že se tam jistě naučí lépe hospodařit. Otec ho pustil, viděl jak se jeho syn v poslední době trápí a doufal, že by ho studium a jiné prostředí mohlo přivést na jiné myšlenky. Až se vrátí, Hildegarda bude už navždy pryč, na hradě svého manžela. Snad se pak Dietmar usadí a vybere si ženu sobě rovnou.

Dopadlo to ovšem jinak, než otec očekával. Dietmar opět získal v klášteře ztracený mír duše a pochopil, že svoje štěstí nalezne jedině tam. Jen jediná žena na světě mohla dát jeho životu naplnění, ale ta už patřila jinému. Klášter mu ukázal alternativu. Po roce složil věčné sliby a odjel domů navždy se rozloučit. Jeho matka byla smutná, že už syna zřejmě nikdy neuvidí, ale radovala se, že nalezl ztracený pokoj. Srdce matky nejlépe vycítilo, jak hrozně mu v posledních letech bylo.

Dietmar strávil doma 2 týdny a chystal se na zpáteční cestu. Už se skoro se všemi rozloučil a naposledy se vydal projít po lukách, kde jako chlapec zažil tolik krásného. Jakmile se vzdálil z dohledu hradních oken, spatřil pod rozložitým dubem sedět Hildegardu. Byla překrásná! Dlouhé plavé vlasy lemovaly její ušlechtilou tvář, šaty obepínající její štíhlou postavu přes svůj rafinovaný střih prozrazovaly pokročilé těhotenství.
Beze slova k němu natáhla ruku, a když jí pomohl vstát, vydali se spolu po stezkách, kterými chodívali před lety ještě jako děti. Řekli so všechno, přiznali se k obapolné nenaplněné touze.
„Slíbila jsem lásku a věrnost jinému muži v poslušnosti svéh otce a vím, že je to tak správné. Chci mu být celý život dobrou a věrnou manželkou. Ale láska mého srdce patří navždycky jen tobě, i když nemůže být na tomto světě naplněná“ – to bylo Hildegardino vyznání.
„Má paní, jsi navždy jediná láska mého života. Nikde jsem nemohl nalézt takovou radost a pokoj, jaké jsem míval s tebou. Proto jsem svůj život zaslíbil pouze Bohu, žádná jiná žena by nemohla stanout po mém boku. Moje srdce patří jediné ženě – tobě“.

Teď už jen mlčky stáli v záři zapadajícího slunce a nechtěli se vzdát toho posledního okamžiku, kdy ještě mohli být spolu. Věděli, že musí být poslední, víckrát by to nevydrželi.

Mnich, zaslíbený Bohu a žena nosící pod srdcem dítě jiného. Přesto si dopřáli poslední potěšení. Dietmar rozpřáhl ruce a Hildegarda se mu vrhla do náruče. A pak se jejich rty spojily v prvním a posledním dlouhém vášnivém polibku...

Bylo to opravdu naposledy, co se viděli. Dietmar druhý den odjel do svého kláštera a domů se již nikdy nevrátil. Nakonec s estal opatem, a pod jeho vedením duchovní i hospodářský život kláštera vzkvétal.
Hildegarda zanedlouho odcestovala na manželovo sídlo, a ani ona již nikdy rodný hrad nespatřila. Stala se matkou patnácti dětí, a celý svůj život zůstala věrná svému muži.

Ale na smrtelné posteli oba dva označili toto svoje poslední setkání za nejerotičtější zážitek, který v životě měli.