Pláž Omaha

Je mi zle. Je mi hrozně zle. Přestane se ta loď někdy kolébat? Zvracím znovu a znovu, mám dojem, že se mi vnitřnosti obrátily naruby. Takhle jsem si to tedy nepředstavoval!
Je mi zima. Jsem promočený. Ta slaná voda je všude. Už abychom konečně byli u břehu. Co mě tam čeká? Život nebo smrt? Ale to je vlastně jedno, snad se ta země aspoň nebude houpat. Cokoliv bude lepší než tohle...

"Hej, Bobe", šťouchám do kamaráda, abych se odreagoval. "Máš strach?"
"Strach? Ani ne. Se strachem bych se daleko nedostal. Spíš přemýšlím, že do večera z nás všech budou jen statistická čísla."
"Jaká čísla?"
"No - zabití, nezvěstní, zranění, zajatí, a ti, co přežili. Do večera se každý z nás zařadí do některé z těchto kolonek. Studoval jsem historii, víš? Třeba bitva u Waterloo. Bylo tam 200 tisíc vojáků. A výsledek? 47 tisíc mrtvých a zraněných, 15 tisíc nezvěstných, 7 tisíc zajatých. Když to čteš, nedojímáš se nad tím. Prostě to jsou jenom čísla. A pokud jsou naše ztráty menší než na nepřátelské straně, je to vlastně v pořádku, ne?"
"No, asi jo. Ale není to moc dobrý pocit, být jedním z těch potenciálních čísel. Pak by bylo vlastně jedno, že tě náckové zabijou. Důležitější je, že my jich zabijeme dvakrát tolik, že?"
Filosofické debaty na palubě vyloďovacího člunu...

Dál jsme se nedostali. V nastupujícím svítání se před námi objevily přízračné břehy Normandie.
Náš velitel k nám naposledy promluvil:
"Chlapi, bude to tvrdý. Ale my jim to nandáme! Jakmile se spustí vyloďovací rampa, musíte okamžitě do vody a jít nebo plavat ke břehu, a pak se co nejrychleji dostat pod útesy. Tam se zformujeme a přidělím vám úkoly. Tak do nich!"
Ještě chvíli bylo na pobřeží děsivé ticho. Pak se nad pláží Omaha rozpoutalo peklo...

Vyskočil jsem z člunu a cítil, jak mě výstroj táhne ke dnu. Naštěstí už tu nebylo hluboko, za chvilku jsem byl na břehu. Nehoupal se, ale lepší to nebylo. Všude se ozývala ohlušující střelba a pláž kropil déšť kulek.
Na chvíli jsem strnul, neschopný pohybu. Vzpamatoval jsem se až když do mě Bob strčil. "Pod útesy!" zařval. "Tam střílet nemůžou!"
Sklonili jsme hlavy a v předklonu se rozběhli k útesům. Ještě 20 stop. Ještě 10 stop. Ještě...
Najednou se ozval takový divný zvuk. A to bylo všechno. Navždycky všechno...
Bob se svalil do písku pod útesem a ohlédl se. Právě včas aby viděl, jak se jeho kamarád Jimmy zrovna zařazuje do té špatné kolonky ve statistice...

Na jméně nezáleží. Mohl to klidně být Charlie, Johnny nebo Billy. Nebo taky neznámý vojín. Pro dějiny je to jen jeden z těch, kdo byli 6.6.1944 zabiti na pláži Omaha. Celkem tam bylo 2500 mrtvých, zraněných a pohřešovaných. Je to moc nebo málo? Ale byl to počátek cesty ke konečnému vítězství.

Pro jeho matku, která po pár týdnech dostala oznámení, že její syn hrdinsky padl za vlast, to byl pořád její malý chlapeček, který nesnášel ovesnou kaši, bál se bouřky a miloval svého pejska...Kolik takových malých chlapečků jejich matky oplakávaly - jedno na které straně války?

Statistika je někdy ošidná věda...