Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVrať se
21. 05. 2008
2
11
1554
Autor
jalousie
Pohlcen temnotou, pohlcen zlem
necháváš mě stát na okraji propasti.
Pode mnou prázdno, padá zem
a já s ní… vztahuji ruce
k tobě
mé slunce.
Zatmění.
Vztahuji ruce.
Vzbudím se ze snění?
Vztahuji ruce.
Pláču
a ty to víš.
Otáčíš se a odcházíš…
nemám křídla
11 názorů
Presne, jak jsi to napsala... Asi proto ji tu mam. Nebudu ji mazat:) Myslim, ze ani neni posledni hehe.
Protože Ti připomíná ten moment, tu chvíli ... mám tu plno takových básní, které jsou jen moje a vůbec mi nevadí, že je druzí nechápou, nebo neberou... mám v nich své pocity a když je čtu, vím jak mi bylo a proč a to je pro mě důležité...a vždy se najde někdo, kdo pochopí... nech ji tu :-)
Tahle presne takova byla - musela jsem, nebylo nic jineho. A vim o tom, popravde si nekdy rikam proc ji tu mam:)
Ano...u téhle budu souhlasit s Noem...ale vím, že někdy prostě člověk psát "musí"
Jako u řady podobných témat - (neopětovaná) Láska, Noc, Jaro ... je i u tématu "opuštění" velmi těžké přinést něco nového, něco podnětného, nějaký neotřelý obrat, metaforu, něco pro co stojí dílko číst. To se ale bohužel v téhle básničce, podle mého názoru, nepovedlo. Jejím kladem, ale zároveň největším záporem je prozaický jazyk a dokonalá předvídatelnost a pochopitelnost díla. Ničím - žádným obratem, obrazem - ničím nepřekvapí.
Je pochopitelné, že být opuštěn někým, koho považujeme v té chvíli za střed svého vesmíru velmi bolí. Je rovněž pochopitelné, že jednou z forem terapie je vypsat se z toho pocitu. A věřím, že najdeš někoho, komu se to bude líbit - třebas proto, že zažívá stejnou situaci. Nebo že tě zná a bude tě chtít potěšit. Ale pro mne, pro nezúčastněnéhio čtenáře který nezná ani tebe, ani tvou situaci, je to sakra málo.