Život ulice

Na to, že to je poměrně zapadlá ulička na pražském Vyšehradě, tu je docela provoz. Aut tedy jezdí kolem víc, než tu chodí lidí. Některá vidím projet i potřetí, asi zoufale krouží kolem a hledají, kde by zaparkovala. Ulička je zábavná i tím, že to sice není jednosměrka, ale místo k projetí je tu jen pro jedno auto - a to ještě nesmí být moc široké, náklaďák by neměl šanci. Nebo by neměla šanci auta zaparkovaná po obou stranách uličky. V tom je asi taky ten problém - parkovat se smí jen vlevo, vpravo je zákaz zastavení. Ale stojí tam stejná řada aut jako vlevo, i tak je tu nouze o parkování. Takže každý, kdo chce touhle uličkou projet, musí do ní opatrně nakouknout, a pokud zrovna nejede nic proti, může se protáhnout.
Já bych tu tedy bydlet nemohla, naše auto bych tu nikdy nezaparkovala. Ale manžel ho vmáčknul mezi mezi obstarožní Ladu 2105 a supernový Ford Fiesta. S Fordem by si naše auto mohlo dát pusu, tak blízko u sebe stojí.

Ale víc než auta mě zajímají lidi. Pozoruju je a přemýšlím o jejich osudech.

Právě kolem prošla mladá maminka se dvěma dětmi se školními taškami na zádech. Je skoro 5 odpoledne, a oni se teprve vrací domů ze školy, družiny či kroužků. Nebo byly odpoledne u babičky? To asi těžko, dneska moderní babičky pracují ještě dlouho po tom, co se jim narodí vnoučata. Děti vypadají tak na 1. a 3. třídu, to byly určitě v družině. Škoda, že teď maminky musí takhle dlouho pracovat. Tahle ještě táhne tašku s nákupem. Přijdou domů, děti si vlezou k počítači nebo k televizi, a maminka do kuchyně. Uvaří večeři, zkontroluje úkoly, vykoupe děti a zažene je do postele. A zítra znovu a pozítří zas. Ani si nestihne všimnout kdy jí ty děti vyrostly, protože večer je tak unavěná, že je ráda, když už leží v posteli a ona má konečně tu trošku svého klidu.

U vedlejšího vchodu vytahuje klíče starý pán, evidentně důchodce. Vypadá celkem kultivovaně, ale oblečený je jak můj táta před 30 lety. Buď si na moderní oblečení nepotrpí, nebo na něj nemá.
Co dělal dokud chodil do práce? Byl to učitel, řidič, dělník nebo stranický funkcionář? Trochu vypadá jako reklama na světlé zítřky komunismu...Ale teď už se to nepozná, je to prostě důchodce. A narozdíl od těch amerických nevypadá, že by si ten důchod nějak užíval a plnil si sny, které nestihl během pracovního života.
Čeká ho někdo nahoře? Jde domů přesně v 5, protože na stole se už kouří z připravených talířů s večeří, nebo je to náhoda, a k večeři bude chleba se salámem? A večer se bude dívat na televizi, nebo si půjde hodit partičku mariáše do hospody za rohem, trochu si zanadávat na vládní reformy, a poradit Spartě, jak má vyklepnout Slávii? Nebo je to moderní dědeček, a bude surfovat po internetu? Třeba se tam s ním večer někde potkám, jen nebudu vědět, že to je on, skrytý za anonymní přezdívkou.

A kolem jdou další lidé. Mladý muž s vrtačkou - přestěhoval se sem a jde zařizovat byt? Nebo jen něco nového koupili? Na řemeslníka nevypadá, nemá montérky ale sportovní oblečení - i když, kdoví v čem dnes chodí řemeslníci.  Starší páreček s pejskem na každodenní procházce. Muž neurčitého věku, vzhledu i oblečení - skoro vypadá na bezdomovce. Holčička s kytarou - ta jde asi z hudebky. A maminka s kočárkem.

Co člověk, to jiný osud, jiný příběh. A všichni se na okamžik potkají v jedné obyčejné pražské uličce. Jejich příběhy sa na malinkou chvilku protnou, a pak si zase každý pokračují svým vlastním směrem. Trošku se ovlivní, třeba letmým úsměvem - anebo jen tak proplují kolem sebe touhle uličkou. Možná se ještě někdy potkají, možná už nikdy ne.

My už odjíždíme, tak alespoň jednomu nešťastníkovi, co tu kolem bezvýsledně hledá místo k zaparkování, trochu zpříjemníme život. Třeba mu to zvedne náladu a dá manželce pusu až přijde domů, nebo si s dětmi zahraje karty, když to dneska stihl rychleji než jindy.

Udělat člověka šťastným je občas docela snadné, že? Někdy stačí jen včas zmizet...