Když bolí duše...

"Bolí-li tě srdce, zaměstávej mysl,
bolí-li tě mysl, zaměstnávej ruce ..."

Pozdrav Ti slunečný posílám svou duši Ti na chvíli otvírám (stále si říkám - proč a nač stejně mi zbude zas jen pláč) Často si říkám v klasickém duchu že nesmím dopřát svým citům sluchu a tak když bolí srdce, zaměstnám svou duši, když bolí duše - rukama pracovat se sluší. Není to pravda, klasik - ten neví nic, když ruce své zaměstnáš, času zbývá víc pro volné myšlenky, co letí rychleji jen nehledí na čas - ať noc je či den Srdce své zklidním, co říkáš rozume? (mile a dobře už nikdy nebude) copak bych chtěla, co sama nabízím? kolem se dívám, kolem se rozhlížím... Vždyť nevím nic o tobě a o tvých myšlenkách po tobě zbyde mi v dlaních vždycky jen prach. Co cítíš ke mně, proč pleteš mi hlavu? Chceš další vítězství, další jen slávu? Víš, že než jenom přítel pro mě jsi o hodně víc (i když se vážně moc bojím ti to zpříma říct z tvého výsměchu veliký strach mám radši si na zámek duši svou dám) Nechci tě ztratit a nemohu získat víc v dlaních mi zas nezůstává nic v duši mám z myšlenek vír v srdci už nezbývá mnoho sil Odpusť že duši svou jsem Ti otevřela že byla jsem trochu drzá a trochu smělá Občas už prostě nevím jak dál občas se v duši mi uhnízdí žal...

---