Čas nadešel..

Už se temnota nad ní svírá,

stále tu stojí a tiše se na vše dívá.

Ve vlasech ji dlí květ rudé růže,

proti osudu už nic nezmůže.

Nicota k ní vztahuje své ohavné drápy,

je napevno spoutána železnými pouty.

Smrt je jí stále blíž a blíže,

zavřeli se pro ni brány nebeské říše.

Už nemůže se vrátit nikdy zpět,

chce přece zachránit svůj vlastní svět.

Musí zničit to odporné zlo,

které pohltit její Zemi se rozhodlo.

Naposledy vzpomíná na své přátele,

kvůli nimž se rozhodla zabít tak silného nepřítele.

Měla je přece jenom stále ráda,

každého z nich v hloubi duše milovala.

Její výkřik zanikl v řevu té obludy,

nastal čas splatit své dluhy.

Bez milosti se na ni vrhla,

aby se zmocnila jejího hrdla.

Její bezvládné tělo teď leží tu na zemi,

zářivé slunce stojí na modrém nebi.

Stvůra ve své temnotě zmizela,

oběť té plané rudé růže ji zničila.

Potrhané mladé tělo na zemi čistou bělostí zářící,

zelené oči vybledlé, plná ústa mlčící

v krvi jak přibitá na kříži smutně ležící,

dlouhé tmavé vlasy tvoří svatozář té světici.

Nic víc nezbylo po bezejmenné hrdince,

navždy zůstane schována v tvé vzpomínce.