25 kroků do pekla

Světlo na konci cigarety v pravidelných intervalech osvětlovalo moji tvář. Dávalo mi najevo, že v té temné noci jsem sám. V dálce v oáze světla pouliční lampy spolu mluvili nějací lidé. Muž a žena ve středních letech. Po chvíli zmizeli z dosahu lampy a z nočního šera se ozývaly jen neúnavně dopadající kapky nočního deště. S poslední cigaretou už skoro zmizel třes rukou. Ne zcela, patrné vlny záchvěvů rezonovali v pravidelných intervalech. Prázdná krabička dopadla přímo do kaluže dešťové vody. Vznikl jakýsi ostrov světla, celofán na krabičce zrcadlil světlo lampy. "Potřebuji další!" blesklo mi hlavou. Nonstop benzinka je nedaleko. Po chvilce jsem už rozdělával celofán další krabičky, dneska už třetí. Dva měsíce nekouřím, blesklo mi hlavou a pak už zase ten uklidňující pocit. Zbyla ještě dobrá polovina a já věděl, že zítra ráno se bude ještě hodit. Vydal jsem se nejkratší cestou domů, potřeboval jsem postel, a neméně i sprchu, ale ta jako vždy bude odložena na ráno. Cestou jsem potkal onoho muže. Nezajímalo mě kde je jeho přítelkyně, ani to, co leží nehybně v postraní uličce, kam se takřka neodvažuje ani sluneční světlo. Šel jsem dál, vidina postele byla jako nějaká síla, která mě hnala, a já šel.

Postel byla příjemná, usnul jsem v podstatě hned, jak jsem si lehl. Zvuky policejních aut mě neprobudili, ani když projížděli přímo pod mím oknem. Sny jsou moje všechno, probudil jsem se úplně propocený, oděv se hnusně lepil na moje tělo. Sprcha byla příjemná, teplá voda mi stékala po vlasech. Stál jsem tam snad deset minut. Vychutnával jsem si ten pocit uvolnění, jak jen to šlo a o to víc, že jsem věděl, co mě čeká, až se dostanu z pokoje ven.

Po nočním dešti byl vzduch čistý a po dlouhé době zase voněl. Pomalu jsem kráčel po dlážděné ulici. Čas od času jsem letmo pozdravil pár lidí, kteří mi byli povědomí, většina odpověděla stejným letmým pokývnutím. Práce byla stejná jako posledních pár let, nic nového se ani nedalo očekávat. Celé jsem to rutině odsloužil, znal jsem všechno tak, že nebylo potřeba přemýšlet. Čas jako by se zastavil a celý se smrskl do par okamžiku mezi příchodem a odchodem z práce. Odcházel jsem, jako první. Ostatně bylo to tak pokaždé. Nesnášel jsem rádoby kamarádské řeči při odchodu. Cestou do práce jsem si koupil cigarety. Radši víc, jeden nikdy neví. Stál jsem tam co včera a tam co pokaždé posledních pět let. Kouřil jednu cigaretu za druhou a čekal. Cely večer proběhl naprosto stejně jako včera. Šel jsem domů. Postel, práce, čekaní, postel práce, čekání, postel, práce. Cestou z práce jsem si koupil noviny. Na titulní stránce stálo: "Masový vrah zabil další oběť." Začetl jsem se do článku, vše začalo před třemi dny, kdy našli policisté první oběť. Její jméno bylo Veronika M., věk 28 let. Nechal jsem klesnout noviny na zem. Dopadly a já šel dál z práce na ono místo, až teď jsem si uvědomil, že žádné konkrétní místo není. Lampa poskytovala bezpečný úkryt dalšímu páru. Díval jsem se, jak si povídají a nechal je odejít do stínu noci, jako jsem jim to dovolil už dvakrát předtím. A v té temnotě jsem vzal nůž, co jsem si ho schoval do kapsy večer a použil jej tak jak to jen šlo. Ta dívka měla v očích strach, utekla. Ležel jsem v temnotě postraní uličky a vychutnával vůni vzduchu, naposledy jsem se nadechl a zašeptal do noci její jméno, věřím, že mně slyšela.

Policisté mě našli velice brzo, ležel jsem tam, kde to ta slečna popsala. Další velký případ byl rozluštěn a každý mohl být spokojený. Já v předpeklí, jsem se ještě otočil, abych mohl dát sbohem své lásce. Děkovala mi, při každém mém kroku, celých 25 do pekla, jsem slyšel, jak mi pokaždé znova říká, nechci už dál trpět, prosím ukonči to, a pak její smířená tvář říká tiché děkuji. Temnota pekla je děsivá, není tu žár, je tu jen zima a temnota každý je naprosto sám a to navždy.