Černé růže

V temné zemi,
Temný pán
Po dlouhá léta,
Vládne sám.

 

Lidé po ním.
Neměly ho v lásce.
Nevěřili jeho,
Té jeho masce.

 

Po celá léta,
Vraždil a lhal
Pravou dědičku na trůn,
Posadit nehodlal.

 

Jednou,
Zahradou procházel,
Zvláštní nápad,
Hlavou mu házel.

 

Tak povolal si,
Zahradníka svého.
Hodného,
Služebníka královského.

 

„Postav mi plot,
Z růží černých.
Ať je temnotou protkaný,
Z myšlenek mých.

 

Ať odráží,
Velikost mou.
Já ti pak dám,
Odměnu hodnotnou.“

 

Zahradních zmožený,
Bloudí zahradou.
„Jak mám vytvořit,
Zeď tak vysokou, magickou?

 

Černé růže?
Kde je vzít?
K tomuto dílu,
Magii bych potřeboval mít.“

 

Tak šly dny,
Dál a dál.
Pán sledoval,
Zda zahradník plní,
co si přál.

 

Pán přišel znova,
Po nějakém čase.
Na tu samou otázku,
Ptal se zase.

 

„Zahradníku můj,
Stále nic nevidím.
Jak tvé dílo,
Potom ohodnotím?

 

Chtěl jsem tak moc?
Jen plot z růží černých,
Protkaný temnotou,
Myšlenek mých.“

 

„Pane, to co žádáš,
Nelze postavit.
Kouzla,
Musel bych k tomu mít.“

 

Opodál na stromě,
Houpačka visela.
Na ní rozkošná,
Dívenka seděla.

 

Za ní stála,
Mladá žena.
Byla to krásy,
Krásy ozvěna.

 

„Toť tvá žena a dítě?“
Ptá se pán.
„Ano, jsou to jediné,
Co teď mám.“

 

Pán,
ruku natáhne.
Směrem k dívkám,
Černé světlo vyšlehne.

 

Na jejich místě,
Kvetou růže černé.
Byly vytvořeny,
Z myšlenky temné.

 

Zahradník poklekne,
K růžím krásným.
Nyní už nezáří,
Životem jasným.

 

Od té doby Temný pán,
Svůj plot má.
Takhle skončí každý,
Kdo ho v lásce nemá.

 

 

---