Vzpomínky na budoucnost

Vzpomínky na budoucnost

Je to dost zvláštní, jak těžko člověk zapomíná.

Obvzlášť já....stojím nad hrobem svý mámy,ale duchem jsem jinde. Myslím na to, že během šesti let pohřbívám druhého z rodičů.

A žádný další už tu není...a nebude.

Došli rodiče....

Myslím na chladné odpoledne téměř před šesti roky. Otce jsem nenáviděla, ale přesto jsem jeho pohřeb hrozně prožívala.

A teď mi hlínou zasypávají mámu. Ženu, kterou zbožňuji...tedy, zbožňovala jsem....

Řadila jsem ji před všechny ostatní....ale teď necítím nic...nelze tomu věřit.

Ještě včera se na mě smála. Pamatuji si každý detail té chvíle.

Jak mírně mhouřila oči proti dopolednímu slunci, jak nakláněla hlavu k pravému rameni, když vyprávěla příhodu z práce...mám před očima strukturu jejího hnědého svetru...ten koupila loni v únoru, 12., v Benettonu...cena 599,- !

Když si ho šla vyzkoušet, srazila se se stojanem na kabáty...na kalhotách jí zůstala nepatrná bílá šmouha, jak se v kabince opřela o zeď....voněla po skořici....a jak jí ukáplo kafe, prohrábla si vlasy..bylo 11:35, zbývalo přesně 45 dní do jejích narozenin.

,,No tak, Leo," šťouchanec do ramene mě vrátí do přítomnosti. ,,V pohodě," otočím se na sestru s tázavým výrazem ve tváři, chci ji znervóznit...baví mě když ji můžu naštvat...koutek úst se jí zkroutí do útrpného úsměvu...proč jen jeden koutek? Už odmala se takhle směje...v očích ale čtu bolest...závrať mě srazí k zemi.

Vím že to zas přijde...neumím se bránit...nechci...snažím se křičet, ale propadám se hlouběji a hlouběji.

Nech mě...tma...

Bojím se otevřít oči...kde budu spát, kdo bude vedle mě, co bude za rok, za století....

Můj pokoj, díkybohu....posadím se na posteli, spustím nohy na zem a rovnou se nazuji do pantoflí.

Všechno je v pořádku...jenom snad...né...tohle né...někdo rozrazí dveře...otočím se...táta!!

Přemůže mě něco, co jsem dosud nepoznala...láska k otci, vrhnu se mu kolem krku, kouká trochu překvapeně, usměje se a přitiskne mě k sobě...chci mu dát pusu, ale začíná se divně mlžit, okolí se rozpadá...tma...

S výkřikem se posadím, jsem v nevkusně zařízené místnosti....dům mé sestry...drží mě za ruku.

,,Nany, jak dlouho jsem spala?"

,,Osmnáct hodin," vydechne přiškrceně.

,,Je to zpátky, viď," slzy se jí koulí po tvářích jako kapky deště po sklech okna...bouřky, to je moje, ona se vždycky bála...lezla k našim do postele, přimkla kolena až k bradě a klepala se. Byla vždycky tak bezbranná,vyděšená.

Sestřička moje...

,,Měla jsem tátu ráda," šeptám.

Ona na to, já vím, Leo, vždycky jsem to věděla, i on, říká další spoustu slov, vzduch se chvěje, cítím hrozné napětí, bolest, hněv......jako šílená se Nany vytrhnu z objetí a běžím, jedny dveře...druhé..začínají se pode mnou podlamovat kolena..schody...další dveře....když se přiblížím ke vchodu do sklepa, zasáhne mě to takovou silou, že se rozeřvu,

z nosu mi teče krev....válím se po zemi jak pes a zarývám nehty do vlastního masa, abych přebila tu bolest...

Ne fyzickou, ale duševní...hlavou se mi míhají tisíce vzpomínek, mých i cizích....tímhle domem prošlo tolik zla a já si to všechno vybavuju! Proč?? Jsou to stovky let, už se stalo, nechci to vědět...někdo mě chytá a přitlačí k zemi, mám oči plné slz, ale rozeznávám Thomase, přešlo to...vzlykám a položím mu hlavu na hruď..

,,Tome," zajíkám se, ,,je to zpátky!"

,,Myslím, že se toho zbavíš jedině tak, že se tomu poddáš," říká, v očích soucit, ale i strach...

,,Já se ale moc bojím!" Dech se mi zas zrychluje.

,,Tak jo," sama nevěřím tomu, co mi vychází z úst, ,,zavřu teď oči, ale drž mě, prosím, drž mě pevně a nenech mě samotnou!"

Pomalu přivírám víčka a Tom mi mizí ze zorného pole. Obestírá mě chlad a temnota...

Je to už dávno, záchvaty zmizely po smrti otce a já doufala, že už se nevrátí. Vzpomínky...ale ne jen moje...je to jako bych věděla vše, pamatovala si celé věky, životy...

Myslí mi pomalu plynou galaxie, tisíce let existence...je to nádhera, která mě zároveň nevýslovně děsí...Pamatuju si i budoucnost, znám podstatu....Ale nelze to nikomu vysvětlit....je to jen a jen ve mně.

Tomova ruka mě tlačí na rameni, vůně se vzdaluje.

Pláč, oheň, výbuch, budoucnost...konec.

Poslední výdech, slyším ho křičet...možná křičím já...nevím...

Lásko...

Už vím všechno, jdu dál, šeptám...