Sen

Sen

Den sklonil hlavu únavou,

myšlenky s tváří laskavou

se zvony mlhou letí,

duše se s hříchem usmíří

a zmatku v srdci přihlíží

se zvědavostí dětí.

Noc není soudcem morálky,

když ozdobí se korálky

ze šperkovnice víček,

třpytí se modrou perletí,

do nachu halí okvětí

Tvých sametových líček.

Ústa červánky odděná

jak dvě ptáčata zmatená,

když opuštěná bloudí

na poli v mladém osení,

ve víře pro své spasení

polibky něžně loudí.

Pak sny jsou touhy bez mříží

starostí,hlavu netíží

a nad oblaka vzlétnou,

ruce jak křídla ostříží

milostnou hrou se zapýří,

než v námluvách se střetnou.

Ukryti v něžném blouznění,

 snad dříve než se rozední

dva stíny spolu splynou,

Pro chvíli v tichém objetí

stanou se touhy obětí

než v úsvitu zhynou.

Jen vzpomínka tu zůstává,

netrpělivě postává

a čeká na tu další,

noc probuzenou do citu,

stvol růže v plném rozkvětu,

bez ostychu a falší.

Je ráno...

                        T.