konec I. Začátek konce

Co zde napsat? Toto dílo, které se snažím právě sesmolit by mělo být jedno ze zatím největších věcí co hodlám napsat. Jak se to povede, nebo nepovede ukáže čas. Proč se to jmenuje konec, bude velmi patrné z děje. Prosím abyste mi napsali svůj názor, zda má smysl v příběhu pokračovat nebo ne. Rád bych do něj zakomponoval dost svých názorů a zkušeností. Pár radostí i bolestí, vzpomínek. Příběh rozhodně nebude příliš optimistický, ale to bude možná tím, že ani já nejsem příliš optimista. Jeho hrdina je kluk jako já, to jest na kluky. Není to proto, že bych z toho chtěl dělat senzaci, ale proto,že takto se mi budou snadněji presentovat moje pocity, názory a vzpomínky a budou více z mého života. Děj příběhu je zcela smyšlený pouze některé jeho části jsou pravdivé.
Jako každé z mých dílek je zde uváděno bez jakékoli editace, nebo úprav. Všem, kteří si snad tyto řádky přečtou a předem děkuji. Další díl bude jak se podaří dodělat, nebo jak budu mít čas sednout k počítači a psát a psát.. :_)))

Marek seděl ve svém pokoji. Vnímal hodiny. Takové to rytmické ťuk - ťuk - ťuk -ťuk... Staré hodiny, které s nemilosrdnou spravedlností odklepávaly svůj čas. Ten zvuk hodin byl jediným Markovým společníkem. Jediným, jehož společnost Marek měl. Jediný, kdo se nevyptává, jediný, kdo chápe i bez mluvení. A přece Marek strašně potřeboval společnost. Ale čí společnost? Partnera neměl. Ani dobré přátele, a rodina? To byl obrovský problém. Otec a matka nikdy neakceptovali Marka takového jaký je. Ode dne, kdy se jim svěřil, že dává přednost klukům, a tudíž je velmi nepravděpodobné, že by mohl mít někdy děti, chovali se k němu rodiče velmi stroze, cize a Marek věděl, že kdyby měl kam, okamžitě by odešel z domova. V podstatě si na samotu již zvykl. Nebyla tak strašná. Alespoň tak strašná. Jeho spolehlivým přítelem se stal počítač a internet. A hromada virtuálních přátel a kamarádů. To také ale jaksi nebylo ono. Přeci jen osobní kontakt je osobní kontakt. Komu zavolat? Komu říct? Mirek opravdu nevěděl. Ať dělal co dělal, nenapadl ho nikdo, komu by mohl zavolat a říct mu pravdu. Pravdu, že umírá...... Oči mu padly na stůl, kde ležela lékařská zpráva. Rozsudek smrti.....

---